KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Strhující. Wihanovo kvarteto s Jiřím Kabátem v synagoze Heřmanova Městce english

„Wihanovci dokázali mistrně vystihnout jednotlivé náladové odstíny Smetanova výrazného motivu ‚volání osudu‘, který v mnoha obměnách dominuje první větě.“

„Chmury přebije opatrně optimistický ztišený závěr, potvrzený změnou tónorodu na E dur.“

„V inspirující akustice židovské synagogy Heřmanova Městce získalo provedení Dvořákova Smyčcového kvinteta Es dur další, doslova duchovní rozměr.“

Že se Komorní filharmonie Pardubice nesoustředí pouze na vlastní koncertní činnost, dokazuje již 46. ročník festivalu Pardubické hudební jaro, jehož je tato instituce pořadatelem. Nebylo tomu tak vždy. Hudební festival prošel od svého založení různými peripetiemi, přičemž významně k jeho renomé přispělo období, kdy se ho organizačně ujal soubor Barocco sempre giovane. Ten mimo jiné dbal na to, aby festivalové koncerty zněly i v méně obvyklých místech pardubického kraje. A tak tomu bylo i 21. dubna, kdy v rámci tohoto dnes již multižánrového festivalu vystoupilo Wihanovo kvarteto s violistou Jiřím Kabátem v židovské synagoze Heřmanova Městce.

Program, který nabídli byl opravdu důstojným připomenutím Roku české hudby, neboť na něm zazněla doslova kultovní díla české komorní hudby – Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“, op. 35a Josefa Suka, Smyčcový kvartet č. 1 „Z mého života“ Bedřicha SmetanySmyčcový kvintet č. 3 Es dur, op. 97 Antonína Dvořáka. Sugestivní, zralý a energií nabitý výkon „Wihanovců“ s jejich hostem Jiřím Kabátem, umocněný duchovním prostředím synagogy v Heřmanově Městci nabídlo posluchačům jistě nezapomenutelný zážitek.

O okolnostech vzniku Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“ Josefa Suka (1874–1935) mnoho napovídá již jeho opusové číslo „35a“. Ono „a“ totiž odkazuje k dalším dvěma skladbám se stejným opusovým číslem 35, tedy k Legendě o mrtvých vítězích, op. 35b a k populárnímu pochodu V nový život, op. 35c. Všechna tři díla vznikla pod dojmem vypuknutí První světové války v létě roku 1914 a tvoří jakýsi volný vlastenecký triptych, vzdorující uměleckou cestou rakousko-uherským válečným snahám. Je přirozené, že jako skladatel a zároveň sekundista legendárního Českého kvarteta, kde strávil více než čtyřicet let, rozuměl Josef Suk dokonale niterné formě tohoto druhu komorní hudby. Zajímavou paralelou je fakt, že Wihanovo kvarteto příští rok oslaví rovněž čtyřicet let své existence (v současném obsazení působí od roku 2017). Pro svou Meditaci na staročeský chorál „Svatý Václave“ použil Josef Suk mladší ze dvou existujících verzí nápěvu, tedy ten s frygickým závěrem (kancionál M. B. Boleluckého – tisk z roku 1668). Pro možnost širšího uplatnění této kompozice upravil Josef Suk svou Meditaci ještě v srpnu 1914 pro smyčcový orchestr (v podstatě pouze přidáním kontrabasů), přičemž obě verze jsou poměrně častou repertoárovou položkou jak smyčcových kvartet, tak komorních orchestrů. Již sám termín „meditace“ předurčuje přístup k interpretaci tohoto díla, což hráči Wihanova kvarteta pochopitelně plně respektovali. Toto zkušené těleso, působící již tolik let na naší i světové hudební scéně, má dílo dokonale zažité, ostatně jako celý uvedený repertoár, přesto bylo cítit maximální respekt k jeho interpretaci při absenci jakékoliv povrchní manýry. Samotné jméno Hanuš Wihan, které má soubor v názvu, odkazuje k osobnosti vynikajícího violoncellisty, působícího v Českém kvartetu od jeho založení v roce 1892 až do roku 1914. Jeho odkaz jako by stále žil ve zvukově jedinečném nástroji Michala Kaňky, jehož violoncello svým nádherným, kultivovaně „medovým“ tónem zaplnilo působivý synagogální prostor.

Suk zpracoval výchozí chorál formou variací, přičemž nevychází z prosté citace celého původního chorálu, který zazní v celku až později, ale tektonicky rafinovaně pracuje s jeho jednotlivými motivy. Interpretace vyžaduje dokonalou, doslova důvěrnou souhru celého souboru, což Wihanovo kvarteto dokonale splňuje, navíc je tento fakt umocněn rodinným vztahem Leoše Čepického (první housle) a jeho syna Jakuba Čepického, jehož viola zahájila svým citlivě ztišeným tónem celou Meditaci. Postupně přebírají téma ostatní nástroje, druhé housle Jana Schulmeistera a violoncello Michala Kaňky. Společně hráči docílili jednolitého zvuku při interpretaci tohoto hluboce kontemplativního díla. Jestliže totiž termín „chorál“ může v posluchačích evokovat pod dojmem známého husitského chorálu bojovně naladěnou středověkou píseň, v Sukově zpracování se jedná o pravý opak, kdy je zdůrazněna spíš prosebná intimita tohoto zpěvu, jednoho z nejstarších dokladů české duchovní písně neliturgického typu. To ovšem neznamená, že Meditace postrádá dramatický vrchol. Gradace v samém závěru v podání Wihanovců vyzněla až s mrazivou naléhavostí, aby následně dospěla ke smířlivě optimistickému pianissimu závěrečného A dur. 

Od dob pěti pozdně vrcholných beethovenských smyčcových kvartetů se v mnoha případech stala tato komorní forma jakousi esencí vnitřního života skladatele. Příkladů by bylo mnoho, častou tvůrčí inspirací byla schubertovsko-schumannovská linie, na kterou navázali mnozí další autoři, včetně Bedřicha Smetany. V celé světové kvartetní literatuře bychom však snad nenalezli příklad tak hluboce důvěrného, doslova autobiografického hudebního vyjádření, jaké je ve Smyčcovém kvartetu č. 1 e moll „Z mého života“ Bedřicha Smetany (1824–1884), i když jistá paralela by se v české tvorbě našla – mám na mysli oba smyčcové kvartety Leoše Janáčka, především jeho Listy důvěrné. Po prvotním odmítnutí měl Smetanův Smyčcový kvartet č. 1 e moll premiéru zásluhou Umělecké besedy 29. března 1879. Cestu do světa mu pak zajistilo provedení 15. května 1880 ve Výmaru, zprostředkované samotným Franzem Lisztem. Je dobré připomenout, že obtížnost a kompoziční novátorství tohoto díla dokázal Smetana doslova z posledních sil ještě překonat následujícím Smyčcovým kvartetem č. 2 d moll z roku 1883. 

Jsou skladby, před kterými recenzent z hlubokého respektu k nim váhá, co ještě dodat k jejich nesčetným analýzám a provedením, což platí bezpochyby i o kvartetu „Z mého života“. Jeho poslech řekne citlivému posluchači o životě Bedřicha Smetany víc, než sebelepší biografie, z nichž dvě úplně nové se v souvislosti se smetanovským jubileem objevily právě v těchto dnech. Podobně jako v Sukově Meditaci je úvodní, obecně známé téma svěřeno viole, která je pro svou typickou temnější hudební barvu často nositelkou důvěrných témat. Wihanovci dokázali mistrně vystihnout jednotlivé náladové odstíny výrazného motivu „volání osudu“, který v mnoha výrazových obměnách dominuje první větě, koncipované v přehledné sonátové formě. Tato rytmicky výrazná hudební fráze se doslova „vkrádá“ i do teskného vedlejšího tématu, vše je pak zakončené onou proslulou zlověstnou prodlevou hlubokého „E“. Zdánlivě lehká taneční nálada druhé věty (Quasi polka) není interpretačně vůbec jednoduchá a v době svého vzniku vzbudila právě tato věta pochybnosti, zda je vůbec možné Smetanův kvartet hráčsky zvládnout. Věta přináší modulační smršť, včetně Tria v Des dur a následném řetězci dalších modulací, evokujících bujarý taneční rej. Všechny tyto výrazové polohy dokázali hráči Wihanova kvarteta interpretovat v naprosté jednotě a co je hlavní, s viditelným zápalem, zdůrazňujícím spíš taneční bujarost a energii než společenskou taneční eleganci. Samozřejmě záleží na osobním vkusu, ale měl jsem pocit, že této větě by přece jen slušelo více dynamické uměřenosti a taneční lehkosti. Následující lyrická třetí věta patří k jednomu z nejhlubších Smetanových citových vyznání. Byla uvedená překrásným vřelým tónem sólového violoncella Michala Kaňky, ke kterému se nad jeho prodlevou hlubokého „As“ v naprosté zvukové jednotě připojila zbývající trojice smyčců s postupnou dominancí kultivovaného tónu primária Leoše Čepického, jehož interpretace obou témat této věty doslova vnikala do duše posluchače. Vše pak v sobě koncentruje závěrečná věta, kombinující až rozverně taneční dynamické Scherzoso v optimistickém E dur, ovšem s tragickým návratem „osudového“ tématu první věty, včetně proslulého drásavě zlověstného „e4“, tentokrát znějícího o pět oktáv výš než ve větě první. Chmury přebije opatrně optimistický ztišený závěr, potvrzený změnou tónorodu na E dur, který v podání kvarteta navodil až mystickou atmosféru v zaplněném prostoru synagogy Heřmanova Městce. 

Ve druhé polovině koncertu se připojil k Wihanovu kvartetu vynikající violista Jiří Kabát, aby společně provedli Smyčcový kvintet č. 3 Es dur, op. 97 Antonína Dvořáka (1841–1904). Podtitul „Americký“, který se v souvislosti s tímto dílem používá, může posluchače poněkud zmást, neboť tento přívlastek má spojen s jeho slavnějším Smyčcovým kvartetem F dur, rovněž „Americkým“. Důvodem je fakt, že obě díla vznikla krátce po sobě v létě 1893 při Dvořákově prázdninovém pobytu v americkém Spillville a společně reflektují Dvořákovo šťastné období ve společnosti rodiny a přátel, přesto se od sebe liší jistou vnitřní intimitou, která převládá v kvartetu, zatímco kvintet spíš odráží inspiraci novým krajem a lidmi v něm. Z toho vychází i často zmiňované používání hudebních témat vycházejících z lidové, snad indiánské pentatoniky a typický motorický rytmus, označovaný již Otakarem Šourkem jako „bubínkový“, případně evokující jakýsi koňský cval. (Pro zajímavost však srovnejte s rytmem slavné Humoresky č. 7!). Etnomuzikologové ovšem upozorňují na jisté romantické zjednodušení pohledu na původní lidovou indiánskou hudbu ze strany Dvořáka a především jeho vykladačů, což je ovšem námět na úplně jinou diskusi. Dílo mělo svou premiéru 1. ledna 1894 v Bostonu, v Praze pak 10. října téhož roku v podání Českého kvarteta.

Podobně jako předchozí položku večera má Wihanovo kvarteto i Dvořákův kvintet dokonale zažitý, ostatně provádělo ho s různými druhými violisty, včetně provedení s původním violistou Jiřím Žigmundem v roce 2019. V inspirující akustice synagogy Heřmanova Městce získalo provedení Dvořákova kvinteta další, jakýsi duchovní rozměr. Nádherně měkký souzvuk obou viol, doplněný jednolitým zvukem houslí a violoncella dokázal vytvořit v tomto netradičním prostoru jedinečnou atmosféru. První, sonátová věta, zahájená široce klenutým úvodem druhé violy, neustále protkávaná stejnou rytmickou figurou, přináší přes své „exotické“ inspirace důvěrně známou dvořákovskou melodiku. To platí i pro střední část následující taneční věty, kdy úvodní téma v H dur přejde do h moll a přináší vroucí zasněnou melodii, opět působivě přednesenou Leošem Čepickým. Podobně vroucně vyzněla i třetí věta Larghetto, pět variací na původní Dvořákovo téma, kterou Otakar Šourek charakterizoval jako „jednu z nejúchvatnějších vět celé Dvořákovy komorní tvorby“. Těžko bych se snažil vyzdvihnout jednotlivé hráče, neboť všichni vytvořili skvěle kompaktní celek, přesvědčivě a se strhující energií prezentující celý Dvořákův smyčcový kvintet, zakončený ve své široce pojaté čtvrté větě typicky dvořákovsky energickým, v podání Wihanovců téměř symfonickým závěrem. Jako přídavek zaznělo posledních čtrnáct taktů třetí věty Dvořákova Kvintetu Es dur – hluboce jímavá melodie, působivě zakončující pátý koncert festivalu Pardubické hudební jaro 2024.

******

Foto: Pardubické hudební jaro / František Renza

Petr Mádle

Petr Mádle

Muzikolog, pedagog a manažer

Světlo světa jsem spatřil v roce 1952 v Kubelíkově zámku v Býchorách u Kolína, rodišti Rafaela Kubelíka, kde pracoval můj otec jako ředitel chemického učiliště (!). Po sametové revoluci jsme na toto téma jako rodáci žertovali s Rafaelem Kubelíkem ve vzájemné korespondenci. Genius loci tohoto místa totiž zřejmě způsobil, že ač jsem byl později přinucen vystudovat chemickou průmyslovku v Pardubicích s otcovou vidinou chemického inženýra, skončil jsem nakonec na pedagogické fakultě jako student češtiny a hudební výchovy a později jako student hudební vědy (v té době ovšem tzv. Mužíkologie – pamětníci vědí své…). Rigorózní zkoušku jsem pak v následném dálkovém studiu složil v listopadu 1989, takže jsem byl na poslední chvíli ušetřen ponižujícího veřejného čtení děkovného dopisu straně a vládě, které mi bylo v souvislosti s  promocí úředně nařízeno.  Mnoho let jsem pak pracoval jako učitel a později  ředitel „lidušky“ i „zušky“ ve Dvoře Králové nad Labem a věnoval se nejrůznějším hudebním aktivitám. Těžko by mě při studiu chemie v Pardubicích napadlo, že jednou moje dcera, absolventka JAMU, usedne jako houslistka do Komorní filharmonie Pardubice, druhá dcera bude zdatná klavíristka, i to, že mojí ženou se stane violoncellistka, rovněž absolventka JAMU. Jako důchodce  mám čas věnovat se hudebnímu vzdělávání svých dvou talentovaných vnoučat a spolu se svým bratrem kontrabasistou i rodinné jazzové kapele. Zkrátka někdy je té hudby u nás až příliš…



Příspěvky od Petr Mádle



Více z této rubriky