„Doslova sluchové dobrodružství nabídlo Luminarium Kryštofa Mařatky ve skvělé interpretaci jeho syna Yana Mařatky.“

„Nedělaly mu potíže ani extrémní klarinetové polohy, evokující svým témbrem zvířecí roh, kostěné píšťaly, tibetské trubky, čínskou hudbu, židovský klezmer, maďarský čardáš či hudbu Balkánu.“

„Filharmonie Hradec Králové v podstatě nemá limity ohledně repertoáru.“

„Z Aladinovy lampy vypustíme džina všech hudeb světa a nových stylů na orientálním trhu melodií.“ Toto poetické moto z programové brožury koncertu Filharmonie Hradec Králové 14. března nejlépe vystihlo dramaturgický záměr nevšedního večera. Výčet zastoupených autorů mohl totiž při prvním pohledu působit poněkud nezvykle, až chaoticky: Prokofjev, Mařatka, Verdi, Nielsen, Borodin.

Dramaturgickým svorníkem všech uvedených děl byly tentokrát lidové hudebně-tematické inspirace všech zastoupených kompozic, což dalo celému programu logiku. Doslova sluchové dobrodružství pak nabídlo Luminarium Kryštofa Mařatky ve skvělé interpretaci virtuosně zvládnutého klarinetu jeho syna Jana (Yana) Mařatky, odkazujícího k dávné minulosti etnické hudby celého světa. I ostatní programové položky přenesly posluchače do zvukově dráždivé atmosféry melodicko-harmonických postupů východní lidové hudby, ať už v Prokofjevově Předehře na hebrejské téma, Verdiho instrumentálních tanců z opery Aida, Nielsenova Aladina nebo Borodinových populárních Poloveckých tanců. Koncertu předcházela nekonvenční beseda s Kryštofem Mařatkou, komentovaná typicky odlehčeným způsobem Lukáše Hurníka. Filharmonii Hradec Králové řídil její šéfdirigent Kaspar Zehnder.

Úvodní Předehra na hebrejské téma Sergeje Prokofjeva (1891–1953) byla zkomponována počátkem roku 1919 v Americe, po jeho doslova dobrodružné cestě z bolševického Ruska přes Sibiř do Japonska, San Francisca a konečně do vytouženého New Yorku. Podobně jako Sergej Rachmaninov, který opustil Rusko ve stejném roce 1917, doufal i Prokofjev v lepší podmínky pro svou uměleckou dráhu, což se ovšem vyplnilo pouze částečně. Vzniku Předehry na hebrejské téma (bezprostředně po dokončení opery Láska ke třem pomerančům) předcházelo poněkud bizarní shledání s ruským židovským souborem Zimro, jehož členové, židovští emigranti, byli vesměs Prokofjevovi spolužáci z petrohradské konzervatoře. Hlavní „hvězdou“ šestičlenného souboru byl klarinetista Simeon Bellison, pozdější první klarinetista Newyorského symfonického orchestru. Na jeho podnět a na základě jím poskytnutého zápisníku židovských lidových písní zkomponoval Prokofjev během velmi krátké doby svou Předehru na hebrejské téma, kterou mnohem později, v roce 1934, instrumentoval pro symfonický orchestr (op. 34a). Faktem ovšem je, že původní komorní partitura pro klarinet, smyčcový kvartet a klavír působí zemitěji, autentičtěji a lépe evokuje typickou „klezmerovskou“ náladu než orchestrální verze (viz. úžasné provedení s Marthou Argherich a klarinetistou Yevgenym Yehudinem). Nicméně Filharmonie Hradec Králové se této skladby v přehledné sonátové formě zhostila s náležitou vehemencí, stylovou autentičností a citlivým odlišením radostně taneční a naopak nostalgické polohy židovské hudby. Hlavní „tíha“ této autenticity spočívala na sekci dřevěných dechových nástrojů, pochopitelně především klarinetu, což ovšem platilo v podstatě pro celý večerní program. Tento nelehký úkol splnili hudebníci hradecké filharmonie naprosto přesvědčivě, což svým závěrečným děkovným gestem naznačil i dirigent Kaspar Zehnder.

Motem celého večera a zároveň jakýmsi stěžejním dramaturgickým bodem byla kompozice Luminarium Kryštofa Mařatky (*1972) z roku 2002. Posluchači, kteří se již setkali s dílem tohoto všestranného umělce, nebyli jeho soudobým hudebním jazykem zaskočeni, ti konzervativnější pravděpodobně ano. Kryštof Mařatka, mimochodem vnuk našeho významného sochaře Josefa Mařatky (1874–1937) žije a tvoří střídavě v Paříži a u nás. Svým pobytem ve Francii tak navazuje na mnoho našich umělců, pobývajících v této pro umělce tak lákavé zemi. Výjimkou ostatně nebyl ani jeho děd Josef Mařatka a pochopitelně mnoho našich významných výtvarných umělců, z hudebníků pak několik představitelů hudby 18. století, dále např. Antonín Rejcha, Bohuslav Martinů, Vítězslava Kaprálová, včetně celé řady pařížských studijních pobytů, např. Rudolf Firkušný, Josef Páleníček či Ivana Loudová. Mnohačetná inspirační východiska Mařatkovy tvorby jsou motivována jeho všestrannými zájmy – od studia pradávných forem hudebního vyjadřování prostřednictvím archaických hudebních nástrojů až po zaujetí pro astrofyziku a kvantovou fyziku, zkoumající pohyb gravitačních vln, jak přiznal v jednom z rozhovorů.

Označení „koncert pro klarinet a orchestr“ je v případě Luminaria poněkud zavádějící, v žádném případě nevychází z formálního půdorysu klasického instrumentálního koncertu. Dílo lépe vystihuje jeho podtitul Mozaika dvaceti sedmi fragmentů World music. V devíti oddělených částech, obsahujících vždy tři různé etnicky motivované epizody, je Luminarium (tedy jakési „nasvícení“) fascinujícím kaleidoskopem „prahudby“ celého světa, zprostředkované nejrůznějšími skladebnými postupy. Náročného sólového partu se ujal autorův syn Jan (Yan) Mařatka, student Conservatoire de Paris. Jeho zaujetí pro klarinet se nelze divit, Janův děda z matčiny strany je vynikající francouzský klarinetista a pedagog Michel Lethiec, který provedl Luminarium na Pražském jaru již v roce 2003 se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, později i s Talichovým komorním orchestrem. Jan Mařatka se přes své mládí zhostil technicky nesmírně náročného, místy zvukově až provokativního partu s obdivuhodným nadhledem a přirozeností. Nedělaly mu potíže ani extrémní klarinetové polohy, evokující svým témbrem zvířecí roh, kostěné píšťaly, tibetské trubky, čínskou hudbu, židovský klezmer, maďarský čardáš, či hudbu Balkánu. Vše doplněné netradičními retnými nástroji, včetně pístové flétny-koncovky za náročného doprovodu redukovaného orchestru s absencí žesťových nástrojů. Nelze než vyjádřit obdiv tomuto sympatickému pokračovateli rodinné umělecké tradice. Bohužel formát této reflexe neumožňuje hlubší „rozbor“ díla, který by však nikdy nenahradil jeho poslech. Vřele doporučuji si Luminarium vyhledat (YouTube) a najít si zhruba půlhodinu k jejímu soustředěnému poslechu.

Zařazení tří instrumentálních tanečních vsuvek z Verdiho (1813–1901) Aidy navodilo po přestávce zcela odlišnou atmosféru. Verdiho snaha o vyjádření orientálních motivů přece jen nepřekročila mantinely jeho tradičního hudebního vyjadřování, ať už se jednalo o Tanec kněžek, černošských otroků nebo proslulé Ballabile. Snaha o etnické ozvláštnění se u Verdiho v podstatě omezuje na občasné, spíš naznačené použití orientální stupnice, nicméně v podání hradecké filharmonie vyzněly Verdiho taneční vsuvky jako milé, barevně bohaté odlehčení po předchozí posluchačsky náročné kompozici. Instrumentální suitu z Aidy uzavřel proslavený, v originále sborový Hymnus, tentokrát ovšem pochopitelně v instrumentální verzi, určené původně pro americké publikum. Jeho součástí je i známý Triumfální pochod, zprostředkovaný dynamicky citlivě šestičlennou žesťovou skupinou (pochopitelně bez tzv. Aida trubek).

Dánský skladatel Carl Nielsen (1865–1931) patří vedle Edvarda Griega a Jeana Sibelia k nejznámějším představitelům tzv. „severské“ hudby, čerpající podobně jako jiní romantičtí skladatelé i z lidových inspirací. Přestože se Nielsen snažil o prolomení romantické a postromantické kompoziční tradice a jeho soudobé obecenstvo mu dokonce vytýkalo neobvyklé kompoziční postupy, zůstal nakonec zakotven v tradiční formě a tonální harmonii, a to i přes jeho kontakty např. s Bartókem, který byl ovšem o jeden a půl dekády mladší. Nezapomínejme totiž, že např. Sibelius, narozený ve stejném roce jako Nielsen, žil o pětadvacet let déle, což se pochopitelně projevilo na jeho dalším hudebním vývoji. Nielsenova Aladinova suita, op. 34 (1919) patří k jeho nejhranějším dílům. Tato původně rozsáhlá scénická hudba k inscenaci pohádky Adama Oehlenschlägela se uvádí v různých zkrácených verzích jako suita jejích nejefektnějších částí. Z uvedených šesti, inspirovaných kromě východní i irskou lidovou hudbou, zaujala především část Tržiště v Isfahánu, kdy se orchestr rozdělí do čtyř fragmentů a vznikne tak polytonální a polyrytmický „chaos“, při kterém dirigentovi nezbývá, než svěsit ruce.

Závěr večera patřil Poloveckým tancům z opery Kníže Igor Alexandra Porfirjeviče Borodina (1833–1887), pravděpodobně nejpopulárnějšího díla tohoto autora, jednoho z představitelů proslulé Mocné hrstky, volného sdružení pěti ruských skladatelů-samouků. Podobně jako její ostatní členové kladl i Borodin důraz na nacionální stránku ruské hudby s využitím jejích lidových kořenů. Jak známo, svou operu Kníže Igor nedokončil, přestože na ní pracoval osmnáct let. Zásluhu na tom, že Polovecké tance ze závěru druhého dějství ani samotná opera nezapadly v zapomnění, měl Nikolaj Rimskij-Korsakov, který operu dokončil (v jeho úpravě se hraje dodnes) a ve spolupráci s Alexandrem Glazunovem pak instrumentovali Polovecké tance pro samostatné koncertní provedení. Samo dílo od jímavé prosté melodie až po mohutný závěrečný chvalozpěv poskytuje orchestrům mimořádnou možnost dokázat na poměrně krátké ploše pestrou výrazovou paletu, což Filharmonie Hradec Králové bezesporu umí. Interpretačně náročný večer tak byl dalším důkazem, že toto těleso se zařadilo mezi naše špičkové orchestry a v podstatě nemá limity ohledně repertoáru. V této souvislosti musím závěrem připomenout jejich skvělé provedení náročné partitury Parabol Bohuslava Martinů minulý týden (7. března). Bezesporu na tom má zásluhu především šéfdirigent Kaspar Zehnder, který si získal v Hradci Králové ohromné sympatie. Na koncertech se navíc v poslední době objevuje čím dál více mladých posluchačů – nadějný příslib skvělé budoucnosti Filharmonie v Hradci Králové.

Foto: Filharmonie Hradec Králové / Patrick Marek