„Kaspar Zehnder vedl orchestr se zřetelným uvolněním a opět s úsměvem na rtech; zdá se, že má svěřené těleso již do detailu přečtené.“

„Jan Talich je natolik zkušeným interpretem, že od něj očekáváme maximum. A dočkáme se ho.“

„Zaznamenal jsem, jak Janáčkova hudba mladé návštěvníky viditelně zasáhla. Tolik pocitů a nálad, tolik barev, tolik moudrosti…“

Hned čtyři skladby autorů, v jejichž letopočtech narození či úmrtí je na konci čtyřka nebo devítka, potěšily 7. března návštěvníky dalšího koncertu Filharmonie Hradec Králové k Roku české hudby 2024. Příjemně koncipovaný večer pod taktovkou Kaspara Zehndera se sólistou Janem Talichem představil čtyři výrazné podoby domácí hudební tvorby. A mohlo jich být klidně i pět…

Podoba národní a zároveň nadčasová. Pohrát si s melodií písně Františka Škroupa Kde domov můj vzniklé na text Josefa Kajetána Tyla a prokomponovat ji do jednoho celku s lidovkou Na tom našem dvoře tak úchvatně, že i po více než sto čtyřiceti letech je výsledný celek natolik srozumitelný a působivý, až vzniká dojem, že tady s námi byl odjakživa a bude věčně? Antonín Dvořák prokazoval své tvůrčí mistrovství i na mnohem menších plochách; Můj domov, předehra ke hře F. F. Šamberka Josef Kajetán Tyl, op. 62 z roku 1882 je především dokonalou ukázkou skloubení mimořádného potenciálu autora s tvorbou na společenskou zakázku či objednávku. Národní prvek, ať si o něm dnes myslíme, co chceme, výrazně vystupuje do popředí a je jen na nás, zda vnímáme užití proměn a gradace jako výraz neotřesitelného patosu, nebo naopak coby zcivilnění tématu. Pojetí, jež zvolil šéfdirigent královéhradeckých filharmoniků Kaspar Zehnder, se podle mě blížilo spíše ke druhé variantě a vyznělo ku prospěchu věci. Orchestr vedl se zřetelným uvolněním a opět s úsměvem na rtech; zdá se, že má svěřené těleso již do detailu přečtené. A hráči se mu rádi odvděčují precizními výkony.

Podoba intimní a zároveň plná imaginace. Fantazie g moll pro housle a orchestr, op. 24 Josefa Suka je až neuvěřitelně bolestným a vášnivým, pětadvacet minut trvajícím tahem, jenž nedá nikomu vydechnout. Sólistovi, členům orchestru, dirigentovi ani posluchačstvu. Téměř třicetiletý autor byl v letech 1902–1903, kdy skladba vznikala, vzdělanou a váženou osobností. Snad i proto si velmi dobře uvědomoval, že život nepřináší jenom pocity štěstí a spokojenosti. Aby jeho dílo náležitě vyznělo, sólista se musí při provedení tomuto poznání přizpůsobit. Jen tak lze pocítit onu stálou nejistotu, neklid, nejednoznačnost vyústění. A hle, ona je vší ta intimita zároveň velmi imaginativní. Jan Talich je natolik zkušeným interpretem, že od něj očekáváme maximum. A dočkáme se ho. Houslista předvedl v Hradci Králové dokonalé souznění s autorem: hrál urputně, vášnivě, lyricky, dojemně, láskyplně, hřmotně i ztišeně. Perfektně procítěně. Mám za to, že Josef Suk by mu vysekl poklonu. Ale orchestru rovněž, dirigent byl přesný v každičkém detailu.

Podoba impresionistická a zároveň moderní. Po přestávce ovládl prostor Sálu Filharmonie Hradec Králové Leoš Janáček. Dramaturgie orchestru zvolila Suitu z opery Příhody lišky Bystroušky, kterou dal dohromady František Jílek s cílem soustředit se na symfonicky znějící úseky díla, ony úchvatné pasáže, v nichž se ocitáme – každý dle své vlastní libosti – v údolí Svratky u Brna, anebo na Hukvaldech, či kdekoli je nám dobře, neboť tuhle geniální muziku nemožno zároveň nevidět. Janáčkova hudba je vskutku osobitá, bytostně moravská i všelidsky světová, poetická i energická. Hradečtí filharmonici ji zahráli tak jemně a průzračně, až srdce dojetím ustrnulo. Sledoval jsem na mladých návštěvnících koncertu, že ani je nenechala chladnými. Možná, že zatím mnoho netuší o pověstném permanentním koloběhu vzniku a zániku, naděje a rezignace, že třeba ani neviděli scénické provedení této opery. Ale zaznamenal jsem, jak je Janáčkova hudba viditelně zasáhla. Tolik pocitů a nálad, tolik barev, tolik moudrosti. A opět tolik dobře odvedené práce všech na pódiu.

Poloha inteligentní a kosmopolitní. Parabola je množina těch bodů roviny, které jsou stejně vzdáleny od dané přímky jako od daného bodu, který na ní neleží. Tak praví matematická definice. Řečtina výraz parabola používala ve smyslu shody, přirovnání. A odtud je už blízko k podobenství. Bohuslav Martinů zkomponoval Paraboly pro velký orchestr, H 367 v letech 1957–1958, inspirován zprvu Exupéryho esejem. V té době již přebýval několik let poblíž Basileje ve Švýcarsku a mohl se těšit z výsadního postavení žijícího světového klasika. I tady však neúnavně tvořil, experimentoval, dovršoval své dílo. Nikdy nezapomněl na své kořeny a Vysočinu lze lehce vypozorovat i v jinak zcela modernistických, důmyslně koncipovaných a kosmopolitně vyhlížejících Parabolách. Ale je tady také prostor pro členy bicí sekce. Předpokládám, že Kasparu Zehnderovi se způsob, jakým Martinů reaguje na tradici virtuozního bubnování, udržovanou ve švýcarské Basileji, musí jevit více než sympaticky. A že jej „jeho“ hradečtí bicisté nezklamali. Soudím tak podle úsměvu, jenž v závěru dobře provedeného koncertu opět opanoval jeho tvář.

Podoba neznámá? Nu, a ještě krátká poznámka k pátému autorovi či páté skladbě, na něž ovšem nedošlo. Když Jan Talich brilantně dohrál Sukův opus, vyžádali si posluchači samozřejmě přídavek. Dočkali se Sarabandy Johanna Sebastiana Bacha. Nic proti ní, Bacha je vždy možno považovat za základ. Leč dovolím si nesouhlasit s povzdechem sólisty, který se v Hradci Králové nechal slyšet, že „v české hudbě nemáme pro přídavek vhodnou skladbu pro sólové housle“. Alespoň prý podle jeho vědomí… V čem je problém, v autorských právech? Což zkusit při podobných příležitostech zahrát alespoň jednu z vět Sonáty pro housle Erwina Schulhoffa z roku 1927? Koneckonců, i tento autor byl oficiálně zařazen mezi „jubilanty“ Roku české hudby, vždyť se narodil v roce 1894. Opravdovým majstrštykem by ovšem ve východních Čechách bylo bývalo nastudovat jako přídavek pozoruhodnou osmiminutovou skladbu Ivany Loudové Canto solitario nesoucí vročení 2003. Autorka sice nemá v letopočtech ohraničujících její život čtyřku či devítku na konci, narodila se však v Chlumci nad Cidlinou, nedaleko Hradce Králové. V obou případech by snad bezesporu šlo o vítané a záslužné odkrytí další z řady podob české hudby.     

Foto: FHK / Patrick Marek