„Ani pardubická Komorní filharmonie nehraje suitu Hudební galimatyáš často – pro mnohé návštěvníky šlo o milé překvapení.“ 

„Massimo Mercelli je se svým nástrojem natolik srostlý, až posluchač nabývá dojmu, že hrát je pro něj vlastně docela jednoduché.“

„Dirigent Vahan Mardirossian moudře ustoupil do pozadí, zároveň vše udržel pod kontrolou.“ 

Ital Massimo Mercelli je ve svém oboru předním světovým interpretem. Flétnista, s nímž spolupracovali autoři tak zvučných jmen, jako byli či jsou Michael Nyman, Krzysztof Penderecki, Philip Glass nebo Ennio Morricone, se ve dnech 4. až 6. března představil na abonentních koncertech Komorní filharmonie Pardubice a zahrál si s ní Mozarta a Poulenca pod taktovkou dirigenta arménského původu Vahana Mardirossiana.

V pětašedesáti letech se člověk, který již předtím něco dokázal, nepotřebuje předvádět pomocí laciných efektů. Je si dobře vědom, že slouží hudbě, jejím autorům a především publiku. Postačí, přijde-li na koncertní pódium, přivítá se s kolegy, jemně se ukloní a pustí se bez okolků do práce. Flétnista Massimo Mercelli vstoupil do Sukovy síně pardubického Domu hudby skoro až nenápadně. Jen pár zasvěcených při prvním provedení z trojice večerů nazvaných Flétna světově vědělo o jeho problému s kufrem, obsahujícím sólistův oblek a ztraceném kdesi mezi letišti. Vše se naštěstí rychle vyřešilo a dámy v hledišti mohly obdivovat pověstnou italskou eleganci mužů vyššího středního věku. A což teprve, když sólista, jehož umění ocenili přední světoví skladatelé 20. a 21. století a který poznal nejvýznamnější koncertní sály nejen na obou březích Atlantiku, rozezvučel svůj nástroj, natož pak dílem Mozartovým, autorem v Pardubicích milovaným a neustále opečovávaným.

Samotný večer byl ovšem zahájen skladbou orchestrální. Dramaturgie zvolila k vytvoření příjemné atmosféry Gallimathias musicum, K. 32 Wolfganga Amadea Mozarta. Ani pardubická Komorní filharmonie nehraje Hudební galimatyáš, čtvrt hodinky trvající suitu desetiletého autora, často – pro mnohé návštěvníky šlo o milé překvapení. Sled melodických miniatur nezapře lehkost, s jakou se mladý génius pouštěl do tvůrčího procesu, ale ani jeho smysl pro kompozici a stejně tak pro humor, který přitom vůbec není naivní. Hráči si mohou s každou ze sedmnácti kratičkých částí doslova vyhrát a Pardubičtí téhle nabídky jednoznačně využili. O to, aby ve výsledku nešlo o galimatyáš interpretační, ale o malou přehlídku virtuozity členů všech nástrojových skupin, se s nadhledem a viditelnou grácií postaral z dirigentského stupínku Vahan Mardirossian. Tohoto muže veřejnost ve východních Čechách již zná – loni mu byl svěřeno vedení zahajovacího koncertu Pardubického hudebního jara. On sám nikterak neskrývá přirozený arménský temperament, ale zároveň vyzařuje znalost partitur, s nimiž má co do činění, smysl pro pořádek i cit, kterým provází svá pevná gesta.

I proto se stalo působivým programovým kontrastem následné zařazení Mozartova Andante pro flétnu a orchestr, K. 315, jehož provedení se již ujal Massimo Mercelli. Vrcholem virtuózní melodické skladbičky je kadence sólisty a tu si italský flétnista užil naplno. Jako u většiny prvotřídních a zkušených hráčů lze konstatovat, že Mercelli je se svým nástrojem natolik srostlý, až posluchač nabývá dojmu, že hrát je pro něj vlastně docela jednoduché. Nemůže být však většího omylu. I příčná flétna představuje dřinu, permanentní koncentraci a kázeň. Jen tohle všechno dohromady vede k obdivuhodnému výsledku.

Dokonale to ukázala další skladba večera. Sonáta pro flétnu a orchestr C dur Francise Poulenca vznikla původně pouze s klavírním doprovodem, autorem v Pardubicích provedené orchestrální verze je Lennox Berkeley. Flétna je pochopitelně na prvním místě v obou případech a autorem jí byl přidělen úkol předvést se ve své plné barevnosti a výrazových možnostech. Doprovodný orchestr náležitě zhutňuje plasticitu sólového nástroje, v mnoha momentech však přesto sólista jako by stál na pódiu osamocen. A musí umět, jinak by to nedávalo smysl. Proměn je tady bezpočet a Mercelli obstál ve všech, ani na okamžik se však nevymanil ze zdánlivé nenápadnosti a lehkosti, charakterizující jeho způsob zaměstnání rtů i prstů. Tohle je dáno jen skutečným mistrům! Auditorium snad ani nedýchalo, výhodou zvolené kompozice je i její sdělnost, na přitažlivosti neztratí po celých patnáct minut. Samozřejmě následoval bouřlivý potlesk, po němž se sólista poděkoval za projevenou přízeň klenotem flétnového repertoáru. Také Badinerie ze Suity č. 2 Johanna Sebastiana Bacha vyzněla v jeho podání bravurně.

Po přestávce se vrátil se vší parádou Mozart. Není autora hraného Komorní filharmonií tak frekventovaně a současně suverénně. Tentokrát přišla na řadu poměrně rozsáhlá Serenáda D dur, K. 320 „Posthorn“, jež se pro všechny opět stala příležitostí ukázat se v nejlepším světle. S výjimkou úplného úvodu (Adagio maestoso) a páté věty (Andantino) jde o hudbu radostnou, vybízející především k uvolněnému muzicírování. A toť bývá obvyklou lahůdkou členů pardubického tělesa. Vahan Mardirossian si toho byl vědom, snad proto moudře ustoupil do pozadí a nechal hráče vydat ze sebe maximum. Zároveň vše udržel pod kontrolou. Radost poslouchat, ale také se na to vše dívat!

Foto: Komorní filharmonie Pardubice / František Renza