„Irvin Venyš hrál Mozarta soustředěně, s radostí i procítěně, v symbióze s poselstvím not, ale zároveň živě, lidsky, s vášní i pokorou.“ 

„Těch sedm minut, během nichž se díky skladbě Sylvie Bodorové prohnala koncertní síní smršť komplikované, postupně se zrychlující rytmiky, si budou posluchači dlouho pamatovat.“

„Ondřeje Vrabec v kompozici Vítězslava Nováka nabídl pozoruhodnou přidanou hodnotu.“ 

Nástrojem, na který zaměřila pozornost Komorní filharmonie Pardubice v rámci svých abonentních koncertů, se stal v dubnu klarinet. K interpretaci skladeb Wolfganga Amadea Mozarta a Sylvie Bodorové byl přizván Irvin Venyš, jenž se úkolu zhostil s patřičnou suverenitou a v případě druhého kusu si poradil i s jeho komplikovanou rytmikou. Večer pod taktovkou Ondřeje Vrabce završila Novákova Slovácká suita.         

Dramaturgům pardubického orchestru zatím tenhle záměr vychází na jedničku. Koncertantní skladby samozřejmě vždy tvořily nedílnou součást většiny abonentních koncertů, od letošního března až do června je však na vybrané nástroje kladen ještě větší důraz. Posluchači to kvitují s uspokojením, díky promyšlenému výběru skladeb se totiž mohou detailněji seznámit s možnostmi jednotlivých nástrojů i s interprety, kteří je ovládají na skutečně špičkové úrovni. Ale opomenout nelze ani zajímavé řádky v programových brožurách k jednotlivým koncertům Komorní filharmonie, které se přístupnou formou dotyčným nástrojům věnují, popisují historii jejich vzniku a postupné „usazování“ v dobových hudebních tělesech. Dobře dramaturgicky sklouben je i výběr skladeb – vedle těch, které jsou součástí tradičního repertoáru orchestru, je dán prostor i dílům soudobých autorů. 

Po flétně, jež před měsícem ovládla prostor Sukovy síně Domu hudby ve virtuózním podání Itala Massima Mercelliho (reflexe ZDE), a před večery, které budou do konce této sezony věnovány klavíru a violoncellu (s Adamem Skoumalem a Jiřím Bártou) nyní došlo na sólový klarinet. A že se naplnění programového záměru ujme právě Irvin Venyš, se dalo od počátku očekávat. Patří totiž v České republice ve svém oboru k nejlepším a nejzkušenějším hráčům, navíc se neobává ani občasných úkroků směrem k folkloru. Atraktivní program a respektovaný sólista – co více si přát?

K dirigování Komorní filharmonie byl přizván Ondřej Vrabec, rovněž výrazná osobnost, téměř až renesanční, jak se někdy říká. První hornista České filharmonie, komorní hráč, pedagog, šéfdirigent Karlovarského symfonického orchestru… Na něj se zaměříme o něco níže, neboť v první polovině večera se pozornost všech přítomných logicky upínala především na Irvina Venyše. A ten zahájil svůj pobyt na pódiu vskutku se vší parádou. 

Koncert pro klarinet a orchestr A dur, K. 622 Wolfganga Amadea Mozarta je dílem natolik známým a často hraným, že nemá význam znovu se o něm podrobně rozepisovat. V Pardubicích se před koncertem zdůrazňovalo, že téma Adagia, střední části skladby, je nejkrásnější melodií, jaká byla kdy napsána. Nic proti tomu, leč promyšlená, dokonalá a strhující je jedna z Mozartových vrcholných kompozic jako celek, svými nápady a kontrasty plně zaujme již úvodní Allegro a jímavost oné proslavené melodie vždy podtrhne grandiózně koncipované Rondo. Allegro. Sólista je postaven před úkol představit se ve všech třech větách jako prvotřídní virtuos. A každou polohu zvlášť a všechny dohromady bez zaváhání zvládnout. Jedině tak může vzniknout něco nadpozemského. Přesně tyhle parametry interpretace Mozartovy skladby z doby, kdy geniální autor už zřejmě cítil dotyky konečné fáze své existence na zemi, musí mít. A v Pardubicích se je podařilo dokonale naplnit. Irvin Venyš hrál soustředěně, s radostí i procítěně, v symbióze s poselstvím not, ale zároveň živě, lidsky, s vášní i pokorou. Pro Komorní filharmonii jde o dílo důvěrně známé, hráči orchestru vedení pečlivým dirigentem tak i tentokrát vytvořili spolehlivý doprovod, v němž by bylo obtížné a zbytečné hledat sebemenší chybičky.

Po nadšeném potlesku publika přišla na řadu kompozice Sylvie Bodorové Babadag pro klarinet a smyčce. Autorčiny skladby se na východě Čech, nejen v Pardubicích, ale i v Hradci Králové či na festivalu v Litomyšli, hrají poměrně často a nacházejí příznivou odezvu. Myslím, že i Babadag zaujal „na první dobrou“ a že si těch sedm minut, během nichž se prohnala koncertní síní smršť komplikované, postupně se zrychlující rytmiky, budou posluchači dlouho pamatovat. Taková je hudba přímo inspirovaná tvorbou rumunských Romů – člověka okamžitě vtáhne do svého víru a nehodlá pustit. Irvin Venyš předvedl na poměrně malé ploše, co vše se v klarinetu může skrývat, a že i tyto hloubky a především výšiny jsou nekonečné. Mimořádný zážitek.

A čím vyplnit druhou polovinu večera? Máme přece Rok české hudby a „půlkulaté“ výročí úmrtí v něm připadá i na Vítězslava Nováka, tvůrce stojícího na pomezí vrcholného romantismu a moderny; jeho životní dráha se naplnila nedaleko od Pardubic ve Skutči. I proto bylo zařazení jeho Slovácké suity, op. 32 logickým a dobrým rozhodnutím. Dlužno dodat, že dirigent Ondřej Vrabec ve skladbě nabídl pozoruhodnou přidanou hodnotu. Při provedení totiž mohli být posluchači, pokud se i pozorně dívali, svědky hned několika přístupů, anebo tváří, jež muž s taktovkou prezentoval. V úvodní části V kostele jej bylo možno vnímat coby vážného a snad i trochu zachmuřeného člověka pověřeného závažným úkolem. Ale hned vzápětí, Mezi dětmi, Ondřej Vrabec ožil k nenápadné radosti, aby se připravil na vzepětí citů v Zamilovaných a posléze se na stupínku skoro až roztančil v oddíle U muziky. Bez přehánění, tolik energie z něj vycházelo. Závěrečná část V noci přinesla sice zklidnění, ale už předjímala dlouhotrvající potlesk, jenž se rozburácel po doznění posledních tónů. Pardubičtí Novákovu Slováckou suitu slyšeli již mnohokrát, dovolím si tvrdit, že s takto precizně nastudovanou a zahranou se ještě nesetkali. Poklona dirigentovi a bravi všem na pódiu!

Foto: Facebook Komorní filharmonie Pardubice