„O Mé vlasti svěřenéJiřímu Rožňovi se bude v Hradci Králové mezi milovníky hudby zajisté ještě dlouho hovořit.“

„Proč se nepokusit vnést do ikonického díla opět něco nového?“

„Členové orchestru pochopili dirigentovo pojetí a sledovat je při práci znamenalo oddat se ohromnému vnitřnímu potěšení.“

Po bravurně zvládnutém Asraelovi Josefa Suka, provedeném letos v lednu, nabídla svým posluchačům Filharmonie Hradec Králové v rámci série koncertů k Roku české hudby 2024 v posledním únorovém dni dílo nejtradičnější – Mou vlast Bedřicha Smetany. Pod taktovkou třiatřicetiletého dirigenta Jiřího Rožně vzniklo nastudování plně respektující autorovo poselství a zároveň odrážející energii 21. století.

Je tak trochu ke škodě věci, že z běžně dostupných zdrojů nelze učinit ani krátký historický přehled, mapující předchozí uvedení Mé vlasti Bedřicha Smetany v Hradci Králové, jak se o to autor těchto řádků pokusil v případě nedalekých Pardubic, když psal o lednovém nastudování téhož cyklu symfonických básní tamější Komorní filharmonií. Hradečtí badatelé i pamětníci o koncertech Mé vlasti určitě vědí, dopátrat se bližších podrobností o tom, kdy a kde se dávala, je však velmi obtížné. Adresujme tedy tento povzdech především na místní univerzitu coby téma budoucí bakalářské či diplomní práce někoho ze studentů či studentek. A pokud snad jde o námět již zpracovaný, přejme si, aby s výsledky byla při vhodné příležitosti seznámena i veřejnost.

Na rozdíl od sousedů z Pardubic však Filharmonie Hradec Králové disponuje minimálně dvěma vlastními nahrávkami na CD, které jsou stále dostupné a lze je zakoupit před každým koncertem v pokladně jejího sálu. První z nich byla pořízena v pražském Rudolfinu v roce 2002 pod taktovkou Miriam Němcové, pod druhou z roku 2015 je podepsán dirigent Marek Štilec. Ve světle nejčerstvějšího zážitku s hradeckou Mou vlastí by jistě bylo zajímavé porovnat, jak se královéhradečtí filharmonici popasovali se Smetanovým veledílem před devíti, respektive dvaadvaceti roky, zvláště když v posledních letech je nám umožněno sledovati ohromný a všestranný kvalitativní vzestup tohoto tělesa.O Mé vlasti svěřené Jiřímu Rožňovi se bude ve městě mezi milovníky hudby zajisté ještě dlouho hovořit. Šlo totiž o její velkolepé uchopení, snoubící nepřehlédnutelný respekt k tradici s pojetím hodným současné doby, překypujícím především nevyčerpatelnou energií.

Ve svých třiatřiceti letech působí Jiří Rožeň stále mladistvým dojmem, je však již dirigentem dostatečně zkušeným, opírajícím se o četná angažmá u orchestrů doma i v zahraničí. Je také znám jako nadšený propagátor české hudby a vynikající znalec soudobé muziky. Proč se však nevrátit ke kořenům a nepokusit se zároveň vnést do ikonického díla, jehož interpretace spoluvytváří již sto padesát let atmosféru v české společnosti, třeba opět něco nového, nebo alespoň pro naši dobu charakteristického? Zdá se, že nelehký úkol přijal Jiří Rožeň se vší zodpovědností. Bylo to patrné již od jeho úvodní koncentrace na dirigentském stupínku před Vyšehradem a prvního pokynu směrem k harfám a poté k lesním rohům. Když se pak do hry postupně zapojovaly všechny nástrojové skupiny a zaplnily prostor Smetanovou jedinečnou hudbou, nešlo pochybovat o tom, že preciznost založená na propracování každičkého detailu byla při zkouškách prioritou.

Ani to však nemůže dnes stačit. Chceme přece slyšet Mou vlast pojatou nikoli akademicky, vyžadujeme přidanou hodnotu. Jiří Rožeň nalezl zdánlivě jednoduchý klíč – energii 21. století. Tedy energii nejen ohromující a nespoutanou, vycházející z hodnot ověřených historií a napájenou prvky důstojnosti, radosti i líbeznosti, ale především energii vybalancovaných kontrastů, energii tu a tam pochybující, ustupující dočasně do pozadí a posléze znovu tryskající s plnou razancí, aby její nekonečný tok všechny přesvědčil o nesmrtelnosti lidského ducha a opravdového umění. Za těchto okolností pak přestává být prioritou ve Smetanově hudbě, dokonce i v Táboru, onen národní prvek, jeho tvorba působí kosmopolitně v přirozeném a nejlepším slova smyslu.

Vytvořit na pódiu něco takového vyžaduje samozřejmě stejně naladěné hráče. Členové Filharmonie Hradec Králové pochopili dirigentovo pojetí a sledovat je při práci znamenalo pro posluchače oddat se ohromnému vnitřnímu potěšení. Všichni bez rozdílu mají svůj podíl na vydařeném výsledku. Rozfázujeme-li si jej, vskutku jako by nešlo o koncert jednoho velkého tělesa, ale o vystoupení sebevědomých interpretů, předávajících si pomyslný štafetový kolík v každé části důmyslně koncipovaného cyklu hudebních básní hned několikrát a opakovaně. A jestliže z každého provedení Mé vlasti utkví v paměti detail, jejž jindy přeslechneme, nebo třeba i plně nepochopíme, ač jsme přesvědčeni, že skladbu důvěrně známe, tentokrát je nutno, při vší úctě ke všem ostatním, zmínit se o pasáži fléten, hobojů a klarinetů v závěrečném Blaníku. Ještě nikdy jsem ho neslyšel v tak vroucném a hravém provedení, jako nyní v sále hradecké filharmonie.

Ani tentokrát nechci řešit přestávku uprostřed toku Mé vlasti, ctím výsostné právo pořadatele koncertu rozhodnout se podle daných okolností. Přesto se neubráním poznámce a pocitu, že v případě Jiřího Rožně by bylo bývalo vhodnější uvést Smetanův cyklus bez ní. Právě kvůli té energii, jež přece jen byla po Šárce na chvíli přerušena. Vždyť předchozí kratičký přechod z Vltavy působil tak efektně, že nikdo v koncertní síni si nedopřál byť sebemenšího rušivého zakašlání… Po dvacetiminutové pauze rovněž přišlo asi jediné trošinku, ale opravdu jen trošinku slabší místo večera v podobě na okamžik nezkoncentrovaného zvuku lesních rohů v úvodu části Z českých luhů a hájů. Ve prospěch této nástrojové skupiny se ovšem sluší uvést, že její excelentní výkon v následujícím Táboru na možná jen nepatrnou vadu na kráse nechal vděčné posluchače zapomenout. Všem do Hradce Králové a Jiřímu Rožňovi se sluší vyjádřit především obdiv a poděkování za možnost být opět u něčeho velkého.

Foto: Filharmonie Hradec Králové / Michal Dědič