„Stanislav Vavřínek předstoupil před šedesátičlenné obsazení. Pohled z hlediště působil ve srovnání s obvyklými koncerty v Pardubicích impozantně.“

„Pravá moravská upřímnost a především energičnost, jíž dirigent oplývá, se jeho pojetím promítly i do vyznění pardubického nastudování.“

„Šlo o Mou vlast přece jen komornější, méně akusticky vytíženou, přesně v dimenzích toho, co zdejší koncertní síň umožňuje a lidé v ní snesou.“

K dvoustému výročí narození Bedřicha Smetany a k oslavě Roku české hudby nastudovala Komorní filharmonie Pardubice Mou vlast. Posluchačům v krajské metropoli se dostalo příležitosti vyslechnout si toto dílo v „domácím“ provedení při jednom ze tří večerů v Sukově síni Domu hudby, v neděli 21. ledna zazní Smetanův cyklus ještě v sousední Chrudimi na mimořádném koncertě ve Fibichově sálu tamního muzea.

Je-li uvedení Mé vlasti vždy svátkem jak pro interprety, tak pro milovníky hudby v hledišti, v regionech se stává událostí ještě o něco významnější. A tím více v Pardubicích a jejich nejbližším okolí, kde nepůsobí symfonický orchestr. Právě tato skutečnost se stala pro vedení Komorní filharmonie, jejího šéfdirigenta Stanislava Vavřínka a členy orchestru výzvou, do jejíhož naplnění se všichni pustili s obrovským úsilím. Na jeho konci bylo mohutné nadšení publika, dlouhé ovace vestoje a konstatování, že letošní pardubická Má vlast důstojně obstojí i ve srovnání s předchozími provedeními hostujících těles.

Následující řádky vycházejí z autorovy návštěvy koncertu pořádaného v pondělí 15. ledna, pro jistotu však byly některé vyslovené postřehy ještě ověřeny při druhém provedení o den později. Hned v úvodu je zapotřebí zdůraznit, že organizační příprava Mé vlasti Bedřicha Smetany je v případě Komorní filharmonie Pardubice něčím zcela neobvyklým, vymykajícím se běžné praxi orchestru haydnovsko-mozartovského typu, zaměřeného především na provozování dobových skladeb s občasnými repertoárovými odbočkami k hudbě romantické či k autorům 20. a 21. století. Pardubické těleso pochopitelně limituje především fakt, že v orchestřišti sedává v běžném obsazení toliko 36 hráčů a pro nastudování symfonických skladeb je nutno poohlédnout se po posilách. Druhou podstatnou okolností je fakt, že Sukova síň Domu hudby, která je domovským stánkem pardubického orchestru již čtyři desítky let, zaznamenala sice řadu technických a akustických modernizací a vylepšení, zvláště díky poslední rekonstrukci těsně před obdobím pandemie, s parametry orchestřiště se však vzhledem k jeho dispozicím nic moc dělat nedá. Stovka muzikantů se sem zkrátka a dobře nevejde, a pokud je jich osmdesát, musí býti doslova namačkáni jeden na druhého. Stanislav Vavřínek proto předstoupil před obsazení šedesátičlenné. I tak působil pohled z hlediště ve srovnání s obvyklými koncerty impozantně. A pokud jde o hráčské posily, Komorní filharmonie se tentokrát mohla opřít o kolegy z Hradce Králové, Prahy a Olomouce, některých méně náročných partů se ujali žáci zdejší konzervatoře.

Pokud jde o historii uvedení Mé vlasti v Pardubicích, připomíná se nejčastěji několikeré provedení České filharmonie pod taktovkou Václava Talicha v období první republiky, žijící pamětníci pak nezapomínají na rok 1972, kdy s ní Česká filharmonie přijela do Pardubic se Zdeňkem Košlerem. Vltava a další hudební básně Smetanova jedinečného cyklu dále zněly ve městě na soutoku Labe a Chrudimky v podání Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, Filharmonie Hradec Králové a Slovenské filharmonie. Z hostujících orchestrů nelze nevzpomenout ještě jednou Českou filharmonii, jejíhož řízení v Pardubicích se v roce 2018 ujal Petr Altrichter; právě kapacitní možnosti sálu v Domě hudby tehdy donutily organizátory festivalu Pardubické hudební jaro uspořádat koncert s amplifikací v prostoru takzvané multifunkční areny, což v tomto městě není nic jiného než mírně upravený zimní stadion. Šlo o večer v mnoha ohledech výjimečný a posluchači z řad vskutku široké veřejnosti beznadějně vyprodaný; prostředí, v němž se uskutečnil, však ideální nebylo.

Mezitím se ovšem odehrálo něco pozoruhodného, v čem lze při troše dobré vůle spatřovat zárodek letošního koncertu. V roce 2013 slavila Konzervatoř Pardubice pětadvacet let své existence a jelikož vzhledem k počtu jejích studentů na ní lze utvořit symfonický orchestr, zrodila se myšlenka spojit síly s Komorní filharmonií (mimochodem, obě instituce sídlí ve stejné budově) a nastudovat pod vedením dirigenta Libora Peška, jehož osobní umělecký vklad do historie samostatného pardubického profesionálního hudebního tělesa byl a je na východě Čech zcela oprávněně neustále připomínán, právě Smetanovu Mou vlast. Na tenhle večer nelze zapomenout a mnozí z těch, již se ho zúčastnili v hledišti, ale i v orchestřišti, byli přítomni i tentokrát, v lednu 2024.

Tohle všechno si dozajista dobře uvědomoval i Stanislav Vavřínek, jenž sám má s Mou vlastí řadu zkušeností, zvláště z regionálních orchestrů, kde před svou současnou pardubickou štací působil. Šéfdirigent Komorní filharmonie je bytostný „Moravák“, jeho život je mimo jiné spjat s Uherským Hradištěm, Brnem a Zlínem. A marná sláva, pravá moravská upřímnost a především energičnost, jíž oplývá, se jeho pojetím promítly i do vyznění pardubické Mé vlasti. V rytmických a melodických pasážích volil Vavřínek rychlá až závratná tempa, což mu ovšem nebránilo vychutnat si s orchestrem pasáže volnější, lyričtější a zamyšlenější a přivést šedesátičlenné těleso k patřičně znějícímu patetickému varu v závěrečných dvou částech cyklu. Stanislav Vavřínek dokazuje již několik let i v Pardubicích, že je dirigentem vskutku všestranným. Jeho nastudování kmenového repertoáru zdejšího orchestru patří k nejpropracovanějším, v případě skladeb romantických vždy klade důraz na jejich častou intimitu a vroucnost. Dalo se očekávat, že Smetanova Má vlast jako dokonalá syntéza dobových postupů a geniality jejího tvůrce dopadne pod Vavřínkovýma rukama dobře; energičnost, kterou do ní dirigent vložil a okamžitě přenesl na všechny hráče a jejich prostřednictvím i na publikum, však předčila všechny predikce.

A orchestr, byť počet hostujících hráčů se téměř rovnal „domácím“, mu ochotně vyšel vstříc. Ano, posluchač se vzhledem k okolnostem musel smířit hned od prvních tónů s trochu jiným zvukem. Nebylo to tentokrát tak, že „harfy věštcův začnou“, neboť harfa byla k dispozici toliko jedna. Díky zvolenému obsazení šlo o Mou vlast přece jen komornější, méně akusticky vytíženou, přesně v dimenzích toho, co zdejší koncertní síň umožňuje a lidé v ní snesou. Přesto velkolepou v celcích a precizní v sólech jednotlivých nástrojů, bez ohledu na to, šlo-li o kmenového nebo dočasně přibyvšího hráče. Někteří z nich pak auditorium doslova okouzlili. Jmenujme za všechny (a nakonec byl před přestávkou jediným, koho dirigent opakovaně z orchestru vyvolal) famózní výkon prvního klarinetisty Komorní filharmonie Pardubice Vladimíra Brablece. Možná až díky němu si řada lidí v hledišti uvědomila, jak kouzelný – a těžký – part pro tento nástroj Smetana ve skladbě, o níž si mohli myslet, že ji dokonale znají, vytvořil.

Má vlast se v Pardubicích tentokrát hrála s přestávkou. Má to jistě své klady i zápory, příznivce i odpůrce. Není účelem těchto řádků věčnou otázku znovu předestírat, natož řešit. Využili jsme místo toho pauzy k procházce mezi návštěvníky se snahou vyzvědět něco o jejich bezprostředních pocitech. Slova chvály jednoznačně převažovala již mezi Šárkou a oddílem Z českých luhů a hájů. Intenzivní a neustávající aplaus po závěrečném Blaníku proto nemohl vyznít jinak než coby upřímné poděkování za zcela mimořádný zážitek. Pardubičtí se popasovali s Mou vlastí se ctí.

Foto: František Renza