„V oboru profesionálního interpretačního hudebního umění a v kvalitě výuky na zdejším hudebním učilišti patří krajské město k tuzemské špičce.“

„Všechny sólové party byly svěřeny absolventkám a absolventům Konzervatoře Pardubice, ve všech případech nyní zavedeným interpretům.“

„Sbormistr Ondřej Mejsnar připravil své svěřence dostatečně a ti se ke svému úkolu postavili s potřebnou pokorou a s vážností okamžiku, nikoli však jakkoli utlumeně.“

Ke svým nedávným výročím se dvě významné pardubické hudební instituce rozhodly společně nastudovat zásadní dílo české duchovní tvorby, Stabat Mater Antonína Dvořáka. Komorní filharmonie nyní prožívá svou 55. sezonu, Konzervatoř Pardubice si loni připomněla pětačtyřicet let od založení. K provedení byl přizván pěvecký sbor Canti di Praga, u dirigentského pultu stanul v úterý 26. března Stanislav Vavřínek.

Pardubice jsou právem nazývány městem sportu – na nejvyšší domácí úrovni se zde dlouhé roky hrají především hokej a basketbal, do první ligy chce i nadále patřit místní fotbalový klub. Město a region na tuhle skutečnost hodně sázejí a poukazují, takže by se mohlo zdát, že jiné oblasti společenského života jsou tak trochu upozaďovány. Ono tomu tak ale není, s všeobecnou popularitou sportovců a jejich mediální podporou se však dá poměřovat těžce.

Přitom třeba v oboru profesionálního interpretačního hudebního umění a v kvalitě výuky na zdejším hudebním učilišti patří krajské město na východě Čech rovněž k tuzemské špičce. Komorní filharmonie Pardubice je předním orchestrem haydnovsko-mozartovského typu, jemuž nedělají sebemenší problém občasné odskoky do jiných slohů, konzervatoř se zase může pochlubit dlouhým seznamem absolventů, kteří se pohybují v nejvyšších patrech českého hudebního života nebo dosáhli cenných úspěchů i v zahraničí. Důležité je ovšem i posluchačské zázemí: část abonentních koncertů Komorní filharmonie je vypisována hned pro tři předplatitelské skupiny, což čítá na patnáct set zájemců o klasickou hudbu, a v praxi to znamená, že orchestr a jeho hosté hrají téměř vždy před vyprodaným hledištěm Sukovy síně Domu hudby. Ani pravidelné koncerty konzervatoristů nemají o návštěvníky nouzi.

Název budovy na Sukově třídě plně odpovídá jejímu významu a poslání. Jde o opravdový středobod pardubického hudebního života. Obě instituce, o nichž je zde řeč, v ní sídlí a mají k dispozici její koncertní sály a zkušebny. Členové orchestru a žáci konzervatoře se denně potkávají na chodbách a v učebnách, výchova a předávání zkušeností jsou tady něčím zcela přirozeným. Mnozí filharmonici jsou učiteli, studenti bývají do orchestru zváni k výpomocím. A čas od času se všichni společně pustí do velkého projektu, jenž vyžaduje mnohem více úsilí než běžná činnost.

Stabat Mater pro sóla, sbor a orchestr, op. 58 Antonína Dvořáka je dílem pro takovéto příležitosti v Pardubicích již vyzkoušeným, každé nové nastudování je však očekáváno s velkou pozorností. Bylo tomu tak již v roce 1991, kdy vzešel impuls z konzervatoře a realizace se ujal Otakar Tvrdý, pozdější provedení si vzali na starosti šéfdirigenti Komorní filharmonie Marko Ivanović a Peter Feranec. Ze všech zůstávají v paměti výrazné stopy, to letošní pod taktovkou Stanislava Vavřínka však možná zatím nejvíce prokázalo, v čem tkví, vypůjčíme-li si ještě jednou sportovní terminologii, síla hudebních Pardubic a zdejšího regionu: v umném vybalancování zkušenosti a mládí. Především díky němu vznikl letos působivý celek, jenž zasáhl v předvelikonočním týdnu do posledního místa obsazenou koncertní síň s intenzitou přesně dávkující autorem ztvárněnou bolest, víru i naději.

Oceňme, že i všechny sólové party byly svěřeny absolventkám a absolventům Konzervatoře Pardubice, ve všech případech nyní zavedeným interpretům, již poznali koncertní a operní pódia doma v Česku i za jeho hranicemi. Sopranistka Lucie Vagenknechtová disponuje příjemně zabarveným hlasem a nečiní ji sebemenší potíže přecházet mezi předepsanými polohami. V části Fac, ut portem Christi mortem se úspěšně se vyrovnala i s akustickou nástrahou pardubické Sukovy síně, tkvící v nebezpečí překrytí sólisty doprovodným orchestrem, to se ostatně dá s povděkem konstatovat o všech pěvcích. Bylo patrné, že zdejší prostředí dobře znají. Altistka Markéta Štefaniková na pardubické konzervatoři sólový zpěv sama vyučuje, je jen dobře, že právě jí byl svěřen příslušný part. Způsob, s jakým provedla předposlední část Inflammatus et accensus, by se mohl stát vzorovou ukázkou uchopení zpěvného textu hluboce duchovního díla, odzbrojující technickou dokonalostí a fascinující upřímným ponorem do jeho myšlenky. Tenorista Vojtěch Pošvář stále ještě studuje na Akademii múzických umění, zkušenosti však sbírá s pílí; v Olomouci se zaskvěl třeba jako Princ v Rusalce. V úvodních sólových kvartetech Stabat Mater působil možná více nenápadně, než sám chtěl, nicméně v části Fac, ut portem Christi mortem se již prozpíval k bravurnímu výkonu. V nejlepším světle se předvedl i basista Jaroslav Patočka, jím úchvatně pojaté largo Fac, ut ardeat cor meum patřilo k vrcholným chvílím večera. Je vidět a slyšet, že pěvec na sobě soustavně pracuje a že si odnáší cenné poznatky i z mistrovských interpretačních kursů.

Současní studenti Konzervatoře Pardubice se objevili na pódiu jako členové obřího sboru, další pak doplnili do podoby symfonického orchestru hráče Komorní filharmonie. K výkonu pěveckého tělesa nelze mít vážnější připomínky, sbormistr Ondřej Mejsnar připravil své svěřence dostatečně a ti se ke svému úkolu postavili s potřebnou pokorou a s vážností okamžiku, nikoli však jakkoli utlumeně. Naopak, jejich výkon charakterizovala jiskra mládí a naděje, vrcholící samozřejmě v závěrečném oddíle Quando corpus morietur, dotýkajícím se zásluhou autorovy geniality nadpozemských výšin. A jelikož obsazení studentského sboru je zákonitě limitováno, bylo třeba celek doplnit. Pořadatelé zvolili pěvecký sbor Canti di Praga vedený Janem Svejkovským a dobře udělali. I v tomto případě totiž skvěle vyvážili přednosti mládí dostatečnou a sebejistou koncertní zkušeností.

Dirigent Stanislav Vavřínek má Dvořákovo dílo přečtené do detailu. Hned od úvodních tónů Stabat Mater dolorosa až k samému závěru vedl všechny přítomné na pódiu pevnou rukou. Podařilo se mu dokonale odstínit jednotlivé úseky s důrazem na jejich propojení i kontrasty. Po dobu více než osmdesáti minut si se svou pověstnou přesností pohlídal každičký nástup a přechod. Současný šéfdirigent Komorní filharmonie přitom na stupínku snad ani neumí působit přísně, jeho pokyny jsou laskavé a vyvolávají dojem nesmírné lidskosti. V případě daného díla to vyznělo ještě působivěji než jindy. I proto spolupráce profesionálů a jejich budoucích kolegů vyšla na jedničku i v orchestrálních úsecích skladby.

Pardubický region si rozhodně zaslouží pozornost. Každodenní součinnost zdejších institucí přináší pozoruhodné výsledky. Letošní provedení Dvořákova Stabat Mater, oceněné posluchači dlouho nekončícími ovacemi vestoje, to opět potvrdilo. Takhle se hraje první liga.

Foto: Komorní filharmonie Pardubice / František Renza