„Že je naprosto nespravedlivé vnímat Radima Drejsla pouze jako autora budovatelských písní dokázalo při příležitosti výročí jeho stých narozenin uvedení jeho Klavírního koncertu.“

„Těžko hledat vhodnějšího interpreta pro toto dílo než je Karel Košárek, ve kterém se snoubí bohatá zkušenost s interpretační jistotou.“

„Pestrá a nápaditá dramaturgie celého večera s akcentem na připomínku díla Radima Drejsla přinesla publiku skvělý zážitek, tak jak jsme ostatně v případě Filharmonie Hradec Králové zvyklí.“

Mimo své tradiční abonentní řady uvedla Filharmonie Hradec Králové 24. listopadu závěrečný koncert Festivalu F. L. Věka, jehož těžiště je v Dobrušce, Opočně a okolí. Zároveň byl koncert součástí Hradeckého memoriálu, kulturně-politického projektu, připomínajícího různými formami hodnoty demokracie a svobody. Festival F. L. Věka představil v letošním 13. ročníku celkem devět koncertů, z nichž tohoto závěrečného se poprvé v jeho historii ujala Filharmonie Hradec Králové pod vedením Tomáše Židka, pedagoga a zástupce ředitele Konzervatoře v Pardubicích, mimochodem pokračovatele známého hudebnického rodu Východních Čech.

S Pardubicemi je profesně spojen i umělecký ředitel Hudebního festivalu F. L. Věka Pavel Svoboda, ředitel Komorní filharmonie Pardubice a navíc i poslanec Sněmovny ČR. Motto koncertu „Radim Drejsl 100“ připomnělo dílo tohoto dobrušského rodáka, od jehož narození uplynulo v dubnu tohoto roku právě sto let a zároveň 70 let od jeho záhadného úmrtí. Kromě jeho Klavírního koncertu v provedení Karla Košárka zazněla na koncertu ještě díla Bedřicha Smetany, Zdeňka Fibicha a Antonína Dvořáka. Celým večerem provázel svým nezaměnitelně milým způsobem Jiří Vejvoda, který vždy dokáže navázat s publikem doslova důvěrný vztah a navodit příjemnou pozitivní atmosféru.

Posluchačsky vděčný program nabídl výhradně český repertoár, úvodem zazněla v podání hradecké filharmonie předehra k opeře Tajemství Bedřicha Smetany (1824–1884). V poslední době mají posluchači čím dál častěji možnost vyslechnout si jako samostatnou koncertní položku některou z předeher Smetanových oper, což dává orchestrům možnost představit jeho dílo i v širším rámci než pouze v žánru jeho proslulých symfonických básní. Smetanova opera Tajemství na libreto Elišky Krásnohorské (premiéra 18. září 1878, řídil Adolf Čech) vznikla sice po jednoznačném úspěchu Hubičky, přesto v nelehkém období skladatelových zdravotních i finančních problémů. I to byl jedním z důvodů, že ač se jednalo opět o komickou operu, její hudba i libreto přinášejí poněkud odlišný druh komiky, méně „lidový“ – to je jedním z důvodů, že ač byla opera obecenstvem přijata s nadšením, nikdy nedosáhla všeobecného úspěchu Prodané nevěsty a Hubičky. Předehra, kterou komponoval Smetana až na závěr celé práce, zpracovává především ústřední motiv tajemství frátera Barnabáše, přičemž na krátké, zhruba sedmiminutové ploše dokázal Smetana rozehrát prostřednictvím tohoto tématu neobyčejně širokou škálu nálad, od úvodního dramaticky tajemného c moll, přes taneční rej až k monumentálnímu nástupu několikahlasého fugata, přecházejícího k typicky smetanovskému jásavému závěru. To vše dalo orchestru příležitost demonstrovat širokou škálu svých výrazových možností, což Filharmonie Hradec Králové, tentokrát pod pevným gestem dirigenta Tomáše Židka, opět přesvědčivě dokázala.

Přiznám se, že při vyslovení jména Radim Drejsl (1923 Dobruška – 1953 Praha) se mi okamžitě vybaví „Bez chleba nejde jíst…“. Že je historicky naprosto nespravedlivé vnímat Radima Drejsla pouze jako autora budovatelských písní dokázalo při příležitosti výročí jeho stých narozenin právě uvedení jeho Klavírního koncertu. Radim Drejsl nebyl samozřejmě jediný skladatel, který ať už z přesvědčení, nebo z donucení skládal písně typu Sláva tankům. Připomněl bych zde např. Drejslova spolužáka ze třídy Pavla Bořkovce: Vladimíra Sommera, autora vynikající Vokální symfonie, kterému po roce 1989 nemohli jistí publicisté odpustit jeho píseň z 50. let Hej, Stalinovci. Radim Drejsl patřil na pražské AMU k nejlepším studentům vyhlášeného pedagoga a skladatele, což dokázal mimo jiné právě svým absolventským Koncertem pro klavír z roku 1949. S politickou angažovaností souvisí i Drejslova nevyjasněná smrt pádem z okna po návratu ze studijního zájezdu do Moskvy a Petrohradu v roce 1953, tedy v roce úmrtí Stalina i Gottwalda. Jeho důvěrný přítel, skladatel Luboš Sluka narozený v nedalekém Opočně, je přesvědčený, že šlo politickou vraždu jako následek Drejslovy kritiky sovětských poměrů, podobně jako v případě Jana Masaryka. V roce 1961 vydal Panton encyklopedii Skladatelé dneška (ved. redaktor Čeněk Gardavský), která přestavuje 250 československých hudebních skladatelů 20. století. Radim Drejsl zde chybí. Naštěstí město Dobruška na svého rodáka nezapomnělo a v tomto roce iniciovalo odhalení pamětního pomníčku Radimu Drejslovi na místě, kde stával jeho rodný dům.

Pokud posluchači očekávali hudbu poplatnou Drejslovu „budovatelskému“ stylu, byli rychle vyvedeni z omylu. Jeho Klavírní koncert evokoval především svým rytmickým pojetím spíše hudební svět Bohuslava Martinů, což ovšem neznamená nařčení z nějakého plagiátorství, naopak, Radim Drejsl dokázal najít svou osobitou kompoziční cestu. Klavírní koncert má tradiční třívětý půdorys s první energickou větou uvozenou krátkým entrée sólové trubky (Allegro moderato), konfrontující dramatické klavírní pasáže, přecházející postupně k jakémusi bizarnímu pochodu (quasi marcia) s lyrickými vstupy pikoly, flétny a hoboje, které zakončují větu ve smířlivém pianissimu. Následující pochmurné Moderato reprezentuje jakýsi myšlenkový vrchol díla. Exponuje prosté téma, neustále rafinovaně modulované a nápaditě instrumentované, přičemž neustálou gradací tvoří působivý výrazový oblouk, opět jako v první větě zakončený smířlivým závěrem, tentokrát sólového fagotu. Závěrečné, rytmicky extrémně náročné Allegro assai tvoří neustále se dramatizující hudební proud od hravě virtuózního úvodu přes konfrontační dialog orchestru s klavírem až k monumentálnímu vrcholu s „osvobozujícím“ závěrečným A dur. Těžko hledat vhodnějšího interpreta pro toto dílo než je Karel Košárek, ve kterém se snoubí bohatá zkušenost s interpretační jistotou a citlivou empatií v kombinaci s jeho „mužným“ projevem, což vše při svém vystoupení dokonale zúročil. Přispěla k tomu jistě i jeho zkušenost s provedením tohoto koncertu v roce 2020 za doprovodu SOČRu, který dílo natočil již v roce 1975 pro Supraphon s klavíristkou Mirkou Pokornou. Obdiv si pochopitelně zaslouží i královéhradecký orchestr s dirigentem Tomášem Židkem za zvládnutí Drejslovy nelehké partitury, přičemž především závěrečné Allegro assai vyznělo v jejich podání doslova strhujícím způsobem.

Osobnost Zdeňka Fibicha (1850–1900) nepřestává při bližším seznámení udivovat svým všestranným vzděláním, rozhledem, šíří zájmu, a to nejen ve smyslu hudební tvorby, ale včetně výtvarného umění a kultury obecně. Svým ryzím romantismem, plným jemné poezie i decentního erotismu a s respektem ke Smetanově odkazu stojí svou tvorbou nejblíže Robertu Schumannovi, jehož dílo dokonale poznal. To vše bylo upevněno přátelstvím s celou řadou pokrokových kulturních osobností, včetně Otakara Hostinského. I stručný přehled jeho všestranné skladatelské i odborné činnosti by značně překročil rozsah tohoto textu, přičemž faktem je, že s jeho dílem se setkáváme poměrně vzácně, což platí nejen pro jeho opery, ale i pro jeho novátorská melodramata. Programní předehra Noc na Karlštejně patří v tomto směru k občasným výjimkám, především díky své přístupné, přitom invenčně zajímavé hudbě. Možná k tomu přispívá i dodnes populární námět Vrchlického divadelní hry, na jehož podnět Fibich předehru zkomponoval. Předehra mistrně kombinuje atmosféru dvorské elegance, lidové zábavy i milostného roztoužení v atmosféře kouzelné noci. Královéhradecká filharmonie dokázala zprostředkovat všech tyto valéry hudebních nálad, mimo jiné zněla skvěle závěrečná souhra žesťových nástrojů, dokonale navozující obraz dvorské okázalosti.

Suita A dur, op. 98b Antonína Dvořáka (1841–1904) je ve světě uváděna většinou pod názvem American Suite in A major. Odkazuje tak k místu vzniku díla, tedy obdobně jako u „Amerického“ smyčcového kvarteta F dur, či „Novosvětské“ symfonie. Při poslechu orchestrálního provedení pětidílné Suity A dur může překvapit fakt, že původní verze byla komponována v roce 1894 pro klavír, teprve o rok později pak autorem instrumentována pro symfonický orchestr. Mimochodem právě instrumentací tohoto díla prokázal Dvořák opět svou geniální schopnost vytvořit dokonale kompaktní zvuk orchestru, což dokázala hradecká filharmonie plně zúročit. Datum vzniku Serenády A dur potvrzuje neuvěřitelnou tvůrčí energii Antonína Dvořáka během jeho amerického pobytu. Vždyť kromě dalších skladeb v letech 1893–1894 dokončil taková ikonická díla světového repertoáru jako Devátou symfonii, Koncert pro violoncello h moll, Smyčcový kvartet F-dur „Americký“ nebo Biblické písně. Pravdou je, že Suita A dur nedosáhla, snad kromě první části, takové popularity jako formálně podobná Česká Suita nebo Serenáda E dur. Nic to ovšem nemění na faktu, že se jedná o naprosto srovnatelné dílo zralého umělce, naplněné bohatou invencí a mistrovským zpracováním. Filharmonie Hradec Králové pod vedením Tomáše Židka dokázala dokonale vystihnout jednotlivé výrazově odlišné věty, od slavnostního charakteru úvodního Andante con moto, přes tanečně hybnou druhou větu, následného intimního Andante v procítěném pianissimu, až k závěrečnému efektnímu Allegru, zakončenému reminiscencí úvodního tématu celé Suity. Málo platné, Dvořákovu hudbu mají naše orchestry doslova „pod kůží“, což v případě hradecké filharmonie platí beze zbytku.

Pestrá a nápaditá dramaturgie celého večera s akcentem na připomínku díla Radima Drejsla přinesla publiku skvělý zážitek, tak jak jsme ostatně v případě Filharmonie Hradec Králové zvyklí.

Foto: Patrick Marek