„Hladké ukončování frází bylo nejen slyšitelné, ale i viditelné.“

„Zpěvnost ve volnějších částech druhé věty snadno ponoukala k zasnění se.“

„V lyričtějších dílech byl zvuk houslí opět sametově plný, v hlavních tématech nepostrádal odstín hravosti.“

Ve čtvrtek 18. května 2023 zazněl v rámci festivalu Pražské jaro koncert k výročí sta let od prvního pravidelného vysílání Československého rozhlasu. Zhostil se ho Symfonický orchestr Českého rozhlasu s německým dirigentem Corneliem Meisterem a českým houslistou Janem Mráčkem. Společně provedli díla Heinricha Marschnera, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů. Slavnostní večer se konal ve Smetanově síni Obecního domu.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu vznikl v souvislosti se zahájením rozhlasového vysílání v Praze. Nejprve orchestr čítal šest stálých hráčů, velmi záhy se ale rozšířil a začal koncertovat i samostatně mimo rozhlasové vysílání. Svou historii počítá od roku 1926. Dnes patří k předním českým orchestrům.

Slavnostní koncert byl zahájen orchestrální předehrou k opeře Hans Heiling od skladatele Heinricha Marschnera. Celkově byla odehrána v mírně rychlejším tempu, než jak je uvedeno v partituře od skladatele, ale nikterak to nevadilo, naopak, první díl Larghetto působil soudržně a v druhém dílu předehry Allegro passionato vynikla naléhavost výrazu. Zvuk orchestru byl vyvážený, piana i forte kultivovaná, ačkoliv občas byla patrná mírná nesouhra. Já se s oblibou zaposlouchávala především do medově hutného zvuku smyčcových nástrojů.

Pro druhou skladbu večera byl vybrán Dvořákův Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53; sólo zahrál Jan Mráček. Houslista, který už v roce 2010 jako velmi mladý právě s touto skladbou získal druhé místo na Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro. Houslista, kterého v roce 2015 pozval Jiří Bělohlávek na post koncertního mistra do České filharmonie a od té doby vystupoval také jako sólista s mnoha jinými světovými orchestry, například i s Bamberskými symfoniky.

Tón Jana Mráčka byl kultivovaný, krásně kulatý, zřetelný, nesl se celým sálem jak v subtilnějších, tak ve výraznějších dynamikách. Za pozornost stojí také nástroj, který Jan Mráček používá, a sice housle italského houslaře Nicoly Gagliana z roku 1770. Jak houslista řekl v rozhovoru pro Magazín České filharmonie v roce 2020: „V jednoduchosti je krása.“ A skutečně, interpretace zněla přirozeně, to ale Janu Mráčkovi nebránilo si v některých frázích pohrát s agogikou, tedy „vystínovat“ fráze co se týče délky not. Přirozenost byla znát i z jeho práce se smyčcem – hladké ukončování frází bylo nejen slyšitelné, ale i viditelné.

Líbezná melodie v druhé větě Dvořákova koncertu, která po první větě začíná attacca, snadno promlouvá k srdcím posluchačů. Tón houslisty byl dokonale hladký, barevný, sametový a drobnou dynamickou prací modeloval fráze. Možná právě tím dodával frázím – v kombinaci s dokonalou intonací – na zpěvnosti, která ve volnějších částech druhé věty snadno ponoukala k zasnění se.

Energická třetí věta byla zahrána jak s plným nasazením sólisty, tak orchestru. Rytmické hlavní téma ze začátku třetí věty se střídalo s tanečnějšími a lyričtějšími částmi. V lyričtějších dílech byl zvuk houslí opět sametově plný, v hlavních tématech nepostrádal odstín hravosti. Střední části ve dvoučtvrťovém taktu dominoval široký tón hodící se ke slovanským motivům. Za provedení Dvořákova houslového koncertu se sólistovi dostalo bouřlivého aplausu a Jan Mráček se publiku odměnil krátkým přídavkem, který za něj vtipně závěrečným akordem dokončil Vlastimil Kobrle, houslista na postu koncertního mistra SOČR.

Druhá polovina programu koncertu byla celkem příznačně vybraná, protože sám Bohuslav Martinů pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu napsal některá díla, např. rozhlasovou operu Veselohra na mostě. K oslavě 100 let od prvního pravidelného vysílání rozhlasu zazněla čtyřvětá Symfonie č. 1, se kterou má dirigent Cornelius Meister zkušenosti z minulosti. S rozhlasovým orchestrem ORF Vídeň pořídil nahrávky všech šesti symfonií Bohuslava Martinů a za tento cyklus nahrávek obdržel v roce 2018 cenu International Classical Music Award v kategorii symfonické nahrávky roku.

Symfonie Bohuslava Martinů je psána pro velké obsazení nevyjímaje například harfu nebo klavír jako součást orchestru. Celá symfonie, velmi rytmicky i harmonicky pestrá (především první věta), zněla barevně, orchestru se podařilo vystihnout jak dramatické (například v krajních částech druhé věty), tak hravé i odlehčenější polohy (trio v druhé větě).

Ve třetí větě Largo se objevuje hodně sekundových postupů, které působí spíše skličujícím dojmem. Čas od času zazní durový akord a ten působí, jako by vysvitlo Slunce na zatažené obloze. Orchestr v dlouhých táhlých frázích udržel napětí a Largo vyznělo závažným dojmem, což je odpovídající vzhledem k faktu, že symfonie byla vytvořena na objednávku Sergeje Kusevického k uctění jeho zesnulé manželky Natalie.

Čtvrtá věta v sobě spojuje něco z vět předchozích, harmonickou barevnost, jistou rytmičnost, hravost až tanečnost a ve středním díle Moderato závažnost. V rytmicky hravých částech se mi zdálo, jako bych dokonce slyšela odlesk hudby Stravinského.

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý