„To, co hráči dokázali ve ztišených plochách, jak jemným tónem hráli, dokonale odkrylo snovou, křehkou krásu tohoto nástroje.“

„Linie, které se vzájemně proplétají i existují nezávisle na sobě, oba hráči tlumočili tak sehraně a přesvědčivě, že předivo této komplikované skladby se před posluchači srozumitelně rozplétalo v jednotlivých částech, liniích, plochách…“

„Knoxova skladba je posluchačsky velmi přívětivá, každý takt je zajímavý – a zejména je nádherná zvukově. Další důkaz obhajoby violy jako sólového nástroje!“

Neuvěřitelný kousek se podařil Pražskému jaru. O společném vystoupení sedmi světových violistů na jednom pódiu si mohou organizátoři koncertních sezon nechat jen zdát. Na festivalu se tahle událost uskutečnila díky tomu, že proslulí hráči zasedli v porotě pražskojarní soutěže a ochotně přijali nápad dramaturga festivalu Josefa Třeštíka společně si zamuzicírovat. Tuhle radost a potěšení jsme si společně s nimi mohli vychutnat na matiné v Anežském klášteře v sobotu 13. května. Zážitek to byl výjimečný.

Zahráli si tu – a s chutí – všichni členové poroty: Antoine Tamestit (Francie), předseda poroty a rezidenční umělec letošního ročníku festivalu, Kristina Fialová (Česká republika), Garth Knox (Irsko), Pavel Nikl (Česká republika), Cynthia Phelps (USA), Lars Anders Tomter (Norsko) a Tabea Zimmermann (Německo). Antoine Tamestit označil toto složení poroty za snové – díky rozmanitosti věku, národností a různých životních a hráčských zkušeností tvořili celek, který výborně fungoval.

Specifická krása a barva violy inspirovaly nejen skladatele minulých století, ale kouzlo jejího tónu se zrcadlí i v mnoha současných dílech, které interpreti představili publiku. Vedle zásadní skladby, jako je Viola, Viola George Benjamina, zazněly i práce člena poroty Gartha Knoxe, díla z počátku 20. století (Frank Bridge, York Bowen) a jako osvěžení i Georg Philipp Telemann. Zmíněná skladba Viola, Viola vznikla na objednávku Toru Takemitsu pro zahajovací koncert při otevření Tokyo Opera City Concert Hall v roce 1997. V Praze ji zahráli Antoine Tamestit a Tabea Zimmermann, kteří ji dokonale znají, pořídili i její nahrávku pro Nimbus Records. Autor svou kompozici přibližuje: „Představte si: máte jen dva smyčce, dvě violy, dvě lidské bytosti… A osm strun. S tím se dá dělat tak málo, a přesto je vlastně nemožné najít hranice… Chtěl jsem, aby to byla obrovská, znásobená magická viola. Mým přáním bylo občas vykouzlit téměř orchestrální hloubku a rozmanitost zvuku… Zvolená harmonie má být co nejzvučnější, textura někdy zachovává čtyři nebo více částí po delší dobu.“ Viola nám zní ve zvukových představách jako melancholický, sonorní hlas, podporující svým sametovým hlasem výraznější nástroje. Benjamin ji však představil jako nástroj, který v sobě skrývá i oheň a energii, dosahuje orchestrálních hloubek a pestrosti zvuku. Linie, které se vzájemně proplétají i existují nezávisle na sobě, oba hráči tlumočili tak sehraně a přesvědčivě, že předivo této komplikované skladby se před posluchači srozumitelně rozplétalo v jednotlivých částech, liniích, plochách… Jejich dlouze držené tóny zněly nádherně a přestože ze skladby i její interpretace sálala velká energie (vzrušující pizzicata), to, co hráči dokázali ve ztišených plochách, jak jemným tónem hráli, dokonale odkrylo snovou, křehkou krásu tohoto nástroje.

Odlehčujícím, a přesto interpretačně dokonalým intermezzem byl Koncert pro čtyři violy G dur TWV 40:202 Georga Philippa Telemanna v podání Antoina Tamestita, Gartha Knoxe, Kristiny Fialové a Pavla Nikla. S nadhledem a stylovou zaujatostí si všichni s velkou chutí zamuzicírovali. V následující skladbě Ockeghem Fantasy ztvárnil člen poroty a skladatel Garth Knox dialog mezi violou d’amore a pěti violami. Violista a skladatel pocházející z Irska, dnes žijící v Paříži, někdejší člen Ensemble intercontemporain a Kvarteta Arditti, se inspiroval písní renesančního skladatele Johannese Ockeghema. Počáteční improvizační kadenci violy d’amore postupně odpovídá dalších pět viol, jako by dokončovaly, dozpívávaly téma vůdčího nástroje, chvílemi znějí jako chór, jejich hlasy nechávají doznít krásný tón Knoxova nástroje. Na virtuózní Knoxovo sólo či jeho dialog s Cynthií Phelps (první violistkou Newyorské filharmonie) postupně navazují další nástroje, z intimní křehké atmosféry vyrůstá souzvuk… Knoxova skladba je posluchačsky velmi přívětivá, každý takt je zajímavý – a zejména je nádherná zvukově. Další důkaz obhajoby violy jako sólového nástroje!

Před závěrečnými čísly programu zazněly dvě skladby autorů 20. století, Franka Bridge a Yorka Bowena. Bridgeovo Lamento c moll (1912) je emocemi nabitá skladba, lkající, žalostná. Výtečně se její interpretace zhostili Kristina Fialová a Pavel Nikl, oba si dovedou pohrát s tvorbou krásného tónu, jejich hra byla procítěná, plná expresivity, ve skvělé souhře. Fantasie pro čtyři violy op. 41 č. 1 (1907) Yorka Bowena je také dílem, které představuje violu jako zajímavý plnohodnotný nástroj. Zahráli si Cynthia Phelps, Kristina Fialová, Tabea Zimmermann a Lars Anders Tomter. Pro hráčku u prvního pultu Cynthii Phelps to byla příležitost ukázat své virtuózní schopnosti a jedinečný hlas nástroje. Všichni čtyři však zprostředkovali, jak zvukově tvárná a proměnlivá umí viola být. Právě v této skladbě vynikla její tklivost, zádumčivost, smutek.

Závěr dopoledního koncertu patřil dvěma skladbám z cyklu Viola Spaces, osmi koncertním studiím pro violu, které jsou cvičením technik užívaných v soudobé hudbě. Pro pražský koncert upravil dvě z nich – Devět prstů a Nahoru, dolů, do strany, dokola – Garth Knox a ujalo se jich všech sedm hráčů. Bylo okouzlující slyšet v těchto hříčkách, které jsou ovšem těžké technicky (využití virtuózních možností smyku v mnoha různých směrech) tak špičkové hráče. Ochotně a dokonale předvedli své technické schopnosti ovládání různých poloh smyčce (horizontálně, vertikálně, do stran a v kruhu) i vybrnkávání pizzicata devíti prsty a sklidili zasloužený úspěch.

Sobotní matiné bylo osvěžující v mnoha směrech – organizátorům Pražského jara přineslo úlevné nadechnutí po protokolárně náročném zahajovacím večeru, violistům vítanou možnost pobýt spolu na jednom pódiu a posluchačům krásný hudební zážitek. S violou!

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská