„Vypadá to, že se schyluje k jakési generační výměně a až se bude ‚dělit koláč‘ zodpovědnosti, na Levita pravděpodobně také část připadne.“

„Pianista je velmi výrazný i ve vizuálním projevu, jeho hra je plná gest.“

„Patříte-li stejně jako já do té druhé kategorie, může pro vás být poslech Levitovy interpretace devastující.“

Pianista Igor Levit naposledy vystoupil v Praze teprve před dvěma lety, a přesto jej hned dva místní festivaly měly důvod angažovat znovu na tento rok. Jeho sólový recitál, který proběhl 25. května ve Dvořákově síni Rudolfina v rámci Pražského jara, zahrnoval mimo jiné méně známé transkripce nebo nový cyklus soudobého skladatele Freda Hersche. Byla to ale interpretace Lisztovy sonáty, ve které se přiblížil něčemu vzácnému.

Igora Levita jsem poprvé spatřil na programech během studijního pobytu v zahraničí a někdy tou dobou jsem si oblíbil několik beethovenovských a bachovských nahrávek s ním a začal obdivovat rozsah jeho schopností v tak raném věku. Potom jsem ho dosti sledoval na sociálních sítích během pandemie a slyšel ho v Praze hrát poslední tři Beethovenovy sonáty – postupně mě začal rozčilovat a daný recitál mě příliš hluboce nezasáhl… O jeho hudební milníky jsem se však nikdy nepřestal zajímat, protože mu nelze upřít, že toho umí opravdu mimořádně hodně. Vypadá to, že se schyluje k jakési generační výměně (z etických a pověrčivých důvodů bych nerad jmenoval, ale mnohým legendárním klavíristům naráz v současné době končí kariéra) a až se bude „dělit koláč“ jejich zodpovědnosti, na Levita pravděpodobně také část připadne.

Klavírista přišel na pódium Dvořákovy síně v úzkých kalhotách, s tabletem v ruce, pod rozepnutou volnočasovou košilí se skrývaly výsledky práce v posilovně. S přihlédnutím k neformálnímu, možná až prozaickému prvnímu dojmu klavírista rozezněl úvodní dílo programu paradoxně velmi pokorně. Šest chorálních předeher, op. 122 Johannesa Brahmse v transkripci Ferruccia Busoniho hrál srozumitelně a zvukově plasticky, poměrně rovně, v tom dobrém a duchovním smyslu objektivně. Přestože Busoni z Brahmsových chorálů vybral ty pianističtější, jde o nelehké polyfonní struktury s různými hráčskými nástrahami (sólová účast levé ruky, dvojhmaty v širokých rozlohách), skrz které Levit našel cestu bez známek potíží. Trochu mě překvapilo, že ze všech klavíristů se právě Levit tak výrazně vymezuje mimikou a gesty vůči rušivým vjemům v sále – zrovna on se svou tak uvolněnou pódiovou prezentací?

Následně se projevil jako obratný řečník, když se rozhodl vyměnit Variace na lidovou píseň od Freda Hersche za jiné dílo od téhož skladatele, Šest písní beze slov. Nově vzniklý cyklus představil číslo od čísla, jeho projev působil upřímně a nejspíš mluvil spatra, otáčel se i na varhanní emporu, přičemž se i bezstarostně opíral o klavír. Pak zahrál úplně nový a rozmanitý cyklus s různými historickými a etnickými vlivy. Objevilo se tady třeba tradičnější nokturno nebo skladba, kterou Levit připodobňuje k renesančním chorálům. Nejvíc jsem se bavil u jihoamerických čísel – u tajemnější bossa novy a živějšího choro na závěr. Přestože ale například v druhé a třetí skladbě nechyběly větší evoluční úseky, už jsem byl v kontextu první poloviny programu přejedený malými formami.

Po přestávce klavírista z pultu sňal tablet a posluchači byli podrobeni klasičtějším dílům repertoáru. Předehru k Tristanovi a Isoldě Richarda Wagnera v úpravě Zoltána Kocsise jsem slyšel zrovna nedávno v Ostravě, kde ji hrála pianistka Zee Zee. Ve srovnání s její interpretací (ve které bylo mnoho ctností) jsem si nejvíc všímal jeho velikášského přístupu v ohledu míry – pauzy byly ještě delší a prožitější, vrcholy ještě znělejší, řetězce disonancí ještě napínavější… zároveň jsem ale neměl dojem, že by výrazové prostředky do hudby byly násilně vnucovány zvenčí, poslech byl pro mě obrazotvorný a až překvapivě málo excentrický. Hudba plynula organicky, jako kdyby ji Levit nikdy neviděl zmrazenou v podobě mrtvého notového zápisu.

Lisztovou Sonátou h moll Levit navázal rovnou po Wagnerovi, mezi skladbami nebyla žádná pauza. Vynikala hlavně schopností „chytit pod krkem“ široké úseky, napustit je charakterizací, a zároveň odvahou dát jim čas a prostor k uzavření. Z dílčích pasáží se mi líbily zejména ty vertikálnější a virtuóznější, které byly hrnuty vpřed s ohromnou intenzitou. Oproti tomu mi občas klesala pozornost v některých recitativech, ale jako celek interpretace budila definitivní, nezpochybnitelný dojem. Myslím, že to není vůbec samozřejmé; obzvlášť ne v naší zemi, ze které si už nejeden světový umělec udělal jen takovou odpočinkovou zastávku na cestě k významnějším pódiím.

Pianista je velmi výrazný i ve vizuálním projevu, jeho hra je plná gest. Některá z nich pro mě měla poměrně silnou sdělovací hodnotu a předpokládám, že i jemu samotnému pomáhala v dosažení zamýšleného výrazu. Tím mám na mysli třeba velkorysý, shrnující pohyb celé paže na konci několika rozsáhlých hudebních oblouků. V jiných gestech (například okázalé odsunutí pravé nohy daleko od pedálu ve fugatové části) jsem naopak shledával spíš jen takovou výstřednost pro výstřednost, přišla mi vlastně „nezralá“. Zároveň se ale domnívám, že i taková gesta jsou autentickou součástí Levitovy umělecké osobnosti. Tentokrát jsem ho přijal se vším všudy, tedy i s tím, co bych osobně třeba považoval za obecné nedostatky. Na jeho předchozím pražském recitálu s Beethovenovými sonátami to pro mě tak jednoduché nebylo.

Odpusťte mi, že je tady Lisztovi věnováno tolik prostoru na úkor drobnějších a méně známých skladeb z první poloviny. Nejsem konzervativní posluchač, jen bych se v souvislosti s jeho sonátou chtěl dotknout ještě jedné myšlenky. Jako klavírista-amatér už léta čas od času na notový pult pokládám zmíněnou skladbu a pokaždé mě překvapuje, jak je zdánlivě snadno dosažitelná ve srovnání s mnoha jinými klavírními díly o podobných ambicích a rozsahu. Je znělá, po manuální stránce v ní nenajdeme nic mimořádně obtížného, vzhledem k bohatému obsahu u ní hodiny práce snadno utíkají… ale to všechno je vlastně možná jenom iluze. Muzikolog Alan Walker koneckonců píše, že Lisztovým skladbám neuškodí nejvíc ten, který na ně nemá (když je klavírista nezahraje, přece jim ani nemůže ublížit), ale ten, kdo na ně má jenom těsně, zkrátka „tak akorát“.

Patříte-li stejně jako já do té druhé kategorie, může pro vás být poslech Levitovy interpretace devastující. Ať už totiž přijmete všechna specifika jeho pojetí nebo ne, jde o klavíristu s neomezenými možnostmi, které neváhá využít. Pedalizace (místy její úplná absence, jindy zase troufalé míchání souzvuků dohromady), čtení mezi řádky, symfonická zvuková škála, hospodaření s energií, režisérský nadhled nad půlhodinovou strukturou, sebevědomí nutné k prosazení někdy i odvážných názorů. Teprve v té přidané hodnotě se skrývá tajemství k obhájení Sonáty h moll jako mistrovského díla, a pak zákonitě i hráčské obtíže závratně vzrůstají. Tentokrát jsem Levita poprvé slyšel naživo jako klavíristu, který pod fasádou uvolněnosti vlastně moc dobře ví, co přesně je potřeba vykonat a s jakou mírou zodpovědnosti role interpreta souvisí. Po tomto pozoruhodném zážitku se pianista rozloučil s publikem skladbou Básník promlouvá ze Schumannova cyklu Dětské scény.

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská