„Bezděčné vyzařování z takových bohatě obdarovaných dirigentů skoro až sálá. Jde o charisma. Ale i o fascinaci jejich mimořádně zvládnutým řemeslem.“

„Titul hlavního hostujícího dirigenta nese v jeho případě jedinečný přívlastek ‚K poctě Rafaela Kubelíka‘. ‚Změnil můj život,‘ konstatoval loni Simon Rattle.“

„Česká filharmonie podle jeho slov ‚zní jinak než jakýkoliv jiný orchestr‘, což – jak říká – samozřejmě myslí jako kompliment.“

Sir Simon Rattle oslavil v Praze s Českou filharmonií s jen několikadenním zpožděním lednové sedmdesátiny. Přál si k nim prý jako dárek mít možnost v Rudolfinu dirigovat Janáčkovu Glagolskou mši. Splnilo se mu to – a sám třemi abonentními koncerty vrchovatě obdaroval celkem tři tisícovky lidí. Plus filharmoniky, filharmonický sbor a sólisty. Protože i pro ně muselo jít v jejich práci o zážitek vymykající se každodennosti…

Jak to ti nejlepší dirigenti dělají, že je muzikanti i publikum hltají očima, ušima i srdcem? Existuje vůbec odpověď? Možná ani ne. Jasné ale je, že nejde o nekritický obdiv k hvězdě, celebritě či idolu jako v popkultuře. Jde o bezděčné vyzařování, které z takových bohatě obdarovaných dirigentů skoro až sálá. O charisma. Ale i o fascinaci jejich mimořádně zvládnutým řemeslem. A ostatní už patří do bezedné sféry věcí mezi nebem a zemí…  

Glagolská mše byla poslední lednový večer v pražském Rudolfinu nádherná jako málokdy. Mohl za to především a na prvním místě Sir Simon Rattle. Ale s ním i Česká filharmonie, Pražský filharmonický sbor, varhaník Petr Čech a pěvci Pavel Černoch, Jan Martiník, Iwona Sobotka a Lucie Hilscherová… V takovém detailně dokonalém a zároveň i svobodně velkorysém provedení byla Janáčkova staroslověnská „mše“ – nespoutaná konvencemi a vhodná kamkoli, jen ne do kostela – opravdu snad úplně nejoriginálnějším dílem světové hudby. Ozývala se strhující zkratkovitá janáčkovská syrovost, místy téměř „bigbít“, byla ale přítomna i hluboká emotivnost, při které se bezděky a nezadržitelně, řečeno jazykem operních libret, „ňadra dmou“… 

Simon Rattle se narodil v lednu 1955 v Liverpoolu do hudební rodiny, kde k preferovaným hodnotám patřil jazz a moderní hudba. Studoval bicí, klavír a dirigování na Královské hudební akademii v Londýně a v roce 1974 jako vítěz mezinárodní dirigentské soutěže nastoupil k symfonickému orchestru v jihoanglickém městě Bournemouth a hostoval postupně u všech předních britských orchestrů. V roce 1980 se stal hlavním dirigentem Symfonického orchestru města Birmingham, ze kterého se pod jeho vedením záhy stalo špičkové těleso. 

„Bylo nám všem necelých třicet, vyrostli jsme společně… Stal jsem se tam dirigentem v okamžiku, kdy se orchestr prostě a jednoduše rozhodl zlepšit. A nic je nemohlo zastavit, chtěli to tak. A ve stejný okamžik také městská správa přišla s touhou něco změnit, učinit Birmingham něčím jiným, novým,“ vysvětloval v Praze z odstupu řady let někdejší „birminghamský zázrak“. Jako mladý dirigent, muž s věčně rozcuchanou kšticí a velkým elánem,  v osmdesátých a devadesátých letech proslavil soubor, sebe i město. K soudobé hudbě dokázal přitáhnout mladé lidi a navíc se zasloužil také o otevření moderní koncertní síně v Birminghamu. Byl se City of Birmingham Symphony Orchestra hvězdou Pražského jara v roce 1994, provázela ho pověst „fenomenálního zjevu a záhady“. Ve vzpomínce na jeho tehdejší přítomnost je obsažena nevysoká postava a sympatická nenápadnost.

Orchestru zůstal věrný dlouhých osmnáct let, až do roku 1998. Mezitím se vedle Evropy prosadil i v USA, kde řídil ty nejlepší ansámbly, začal pravidelně spolupracovat s operním festivalem v Glyndebourne na jihu Anglie, pravidelně se vracel do Vídně, tam do opery i k filharmonikům… V roce 2002 se stal na podobně dlouhých šestnáct let šéfdirigentem Berlínských filharmoniků. „Nemyslím si, že by jiný světový orchestr měl hráče na tak excelentní úrovni,“ prohlásil o nich. A o něm se v jeho již světové proslulosti hovořilo nejen jako o nástupci legendárního Herberta von Karajana, ale také jako o někom, kdo má schopnost dostat ze všech spolupracovníků to nejlepší – a přitom je přinutit, aby z toho sami měli radost… 

S Berlínskými filharmoniky přijel na Pražské jaro až v roce 2011. Od svého předchozího hostování mezitím dosáhl mnoha různých met, věnoval se také staré hudbě s Orchestrem doby osvícenství… a stal se životním partnerem Magdaleny Kožené, s níž mimo jiné také debutoval v Metropolitní opeře… Vzpomínka na koncert s Berlínskými? Fenomenálně provedená Mahlerova Šestá symfonie. A kštice za léta prošedivěla, ale sympatické vystupování zůstalo. 

To se ostatně dá říci i o několika dalších hostováních v Praze, do nichž nakonec díkybohu patří i dirigování České filharmonie, poprvé v roce 2019. Od začátku současné sezóny je Sir Simon Rattle dokonce jejím hlavním hostujícím dirigentem, a to na pět let. „Zamiloval jsem se do tohoto orchestru,“ prohlásil.

Když končil v Berlíně, kde nadále s rodinou žije, stal se roku 2017 na několik let šéfdirigentem London Symphony Orchestra, ale po brexitu zamířil z Británie do Mnichova. Až do roku 2028 je tam šéfdirigentem Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Tělesa, které před rokem 1989 po léta vedl český emigrant Rafael Kubelík.  

„Změnil můj život,“ konstatoval Simon Rattle před rokem na tiskové konferenci v Praze, když bylo oznámeno, že titul hlavního hostujícího dirigenta nese v jeho případě jedinečný přívlastek „K poctě Rafaela Kubelíka“. Filharmonie mu ho propůjčila na jeho přání. Kubelíka, který žil po roce 1948 na Západě, slyšel Rattle poprvé v patnácti v rodném Liverpoolu. Hostoval tam tehdy v čele Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. „Viděl jsem, jaké to je, když dirigent a orchestr dýchají spolu,“ vzpomínal loni – a přiznal, že Rafael Kubelík určitě zapůsobil na jeho budoucí vlastní uměleckou dráhu. 

Česká filharmonie podle jeho slov „zní jinak než jakýkoliv jiný orchestr“, což – jak říká – samozřejmě myslí jako kompliment. První společnou orchestrální nahrávkou mají být Dvořákovy Slovanské tance, které v těchto týdnech hrají v Praze koncertně. Snad jednou spolu natočí i Glagolskou mši. Simon Rattle k ní má mimořádný vztah, poprvé ji dirigoval prý už před padesáti lety. Určitě i proto teď v Praze stál na stupínku bez not.   

Třiasedmdesátiletý Janáček se po premiéře Glagolské mše ohradil vůči vyjádření v jedné z tehdejších kritik, která spolu se slovy o geniálním díle zmínila jeho věk a údajnou křesťanskou víru. Skladatel však chtěl podle svých slov zachytit víru v jistotu národa na podkladě ne náboženském, „ale na tom mravném, silném, které si bere Boha za svědka“. A tak měl potřebu svým zkratkovitým způsobem prohlásit: Žaden stařec, žaden věřici. 

Ani Sir Simon není žádný stařec. Bílá hříva vlasů ho sice k sedmdesátníku Janáčkovi připodobňuje, ale stejně jako on má evidentně značnou vnitřní sílu, která vydává zásadní umělecké plody. A má energii. Tu, se kterou v závěru páteční děkovačky nečekaně vrhl kytici do publika.

Foto / zdroj: Petr Veber, Pražské jaro, Zdeněk Chrapek, Facebook České filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp