„Mozart je dnes synonymem génia, prototypem hudebníka, příkladem nesmrtelné obchodní značky.“

„Proto je s nelibostí sledován osud Bertramky, které Mozartova obec není s to vrátit krásu, prestiž a náplň. Proto je Stavovské divadlo vnímáno jako vzácné místo s nefalšovaným geniem loci.“

„Něco z jeho hudby zná snad každý. Je srozumitelná a příjemná, má ji rádo běžné publikum, oceňují ji i profesionálové.“

Pokřtěn byl jako Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus. Stalo se tak v salcburské katedrále 28. ledna 1756 dopoledne, hned následující den po narození. Otec pro něj užíval němečtější podobu jména – Joannes Chrisostomus Wolfgang Gottlieb. Pozdější obvyklejší Amadé, případně Amadeus, „Bohem milovaný“ či „Boha milující“, je jen další forma čtvrtého křestního jména. Stejně mu ale nejčastěji říkali zkráceně Wolfie, v jihoněmecké a rakouské podobě Wolferl. Byl zázračným dítětem. I zázračným autorem. Přestože zemřel v necelých šestatřiceti, tak Köchelverzeichnis, katalog jeho kompozic, čítá 626 číslovaných položek.

Příjmení Mozart je dnes synonymem génia, prototypem hudebníka, příkladem nesmrtelné obchodní značky… a pro Pražany připomínkou toho, že mu tehdy opravdu rozuměli, jak si sám všiml. Proto je v řadě českých měst – zdaleka ne pouze v Praze a v Brně a Olomouci, kde také koncertoval – k nalezení Mozartova ulice. Proto je s nelibostí sledován osud vily Bertramky, které Mozartova obec po léta není s to vrátit krásu, prestiž a náplň. Proto je Stavovské divadlo vnímáno jako vzácné místo s nefalšovaným geniem loci. A proto se 27. ledna už roky koná v pražském Národním divadle koncert nazývaný Mozartovy narozeniny.

Už v roce 1783, brzy po otevření Nosticova divadla, měla v Praze úspěch Mozartova opera Únos ze serailu, novinka z předchozího roku, napsaná nedlouho poté, co se Mozart usadil ve Vídni a stal se nezávislým hudebníkem ve svobodném povolání. Otvírá řadu jeho zralých mistrovských děl. Inscenace, která v Praze vzbudila zájem i o Mozartovu instrumentální hudbu, určitě stála u rozhodnutí uvést v roce 1786 Figarovu svatbu. Ambiciózně jen pár měsíců po vídeňské světové premiéře.

Wolfgang Amadeus přijel poprvé do Prahy 11. ledna 1787, aby v Nosticově divadle, v dnešním Stavovském divadle, další představení své rokokové komedie s brilantní hudbou osobně dirigoval. Byl hostem hraběte Johanna Josepha Franze Antona Thuna, jehož tehdejší palác je dnes sídlem velvyslanectví Velké Británie, a zůstal až do druhého únorového týdne. Během pobytu měla premiéru jeho Symfonie D dur, zvaná od té doby „Pražská“, a Mozart také koncertoval jako pianista. Hudební veřejnost ho zahrnula jako autora i jako interpreta bezprecedentním uznáním, mnohem větším, než jakého se mu dostávalo ve Vídni. Teprve v Praze zažila Figarova svatba skutečný triumf… Autor odjížděl z české metropole se závazkem složit operu, která by zahájila podzimní sezónu Nosticova divadla. Závažnost, vášnivost a dramatický neklid Pražské symfonie ostatně jako kdyby už tuto operu – Dona Giovanniho – předjímal. Možná právě i s ohledem na energický kontext celého díla se skladatel rozhodl nezařadit po lyrické pomalé větě obvyklý menuet a symfonii ponechal třívětou.

Podruhé tedy přijel Mozart do Prahy 4. října 1787, aby byl přítomen při přípravách na první uvedení své opery Don Giovanni. Premiéra se konala 29. října a skladatel se zdržel opět celý měsíc. Třetí i čtvrtá návštěva Prahy byla krátká, šlo jen o zastávku cestou z Vídně do Berlína a zpět v roce 1789. Zato pátá návštěva byla opět spojena s premiérou, a sice opery La clemenza di Tito v září 1791; doprovodila pražskou korunovaci Leopolda II. českým králem… O pouhé tři měsíce později Praha, opět intenzivněji než Vídeň, prožívala smutek nad Mozartovým náhlým úmrtím. Zádušní mše v provedení více než stovky hudebníků se 14. prosince zúčastnily tisíce lidí.

Třebaže už samozřejmě v dřívějších letech, kdy jako zázračné dítě cestoval po Evropě, prokázal mnohými díly a výkony nadprůměrné hudební nadání, teprve ve Vídni rozvinul Mozart svůj talent skutečně naplno. Desetiletí nezávislosti, které tam prožil po odvážném odchodu ze služby u salcburského arcibiskupa, bylo z hlediska uměleckého obdobím vrcholným, při zpětném pohledu jeho nedlouhý život skutečně završujícím. Měl úspěchy jako autor, zejména operní, ale i jako interpret. Finančně se však potýkal s těžkostmi.

Vnímat Mozarta jako zázračné dítě, když je jedním z nejhranějších a nejobdivovanějších skladatelů vůbec a když je současně nejtypičtějším představitelem vídeňského klasicismu, se zdá být málem nepatřičné. Podobné rozpaky se nicméně týkají především posledního desetiletí jeho života. Do té doby, to znamená do pětadvaceti, byl v Salcburku pod vlivem otce, který rozvíjel jeho talent od raného dětství a který ho jako zázračné dítě – zejména na koncertních cestách po Evropě – nesporně po mnoho let prezentoval. Jako sólistu, tedy klavíristu a houslistu, i jako autora.

Wolfie, v angličtině Wolfi. Nejčastěji však Wolferl nebo Woferl. Zní to podobně jako v případě Mozartovy ženy, za svobodna příjmením Weber, která se jmenovala Maria Constanze Cäcilia Josepha Johanna Aloysia. Manžel ji nejraději oslovoval Stanzerl…

Podobně tomu ostatně bylo i u Mozartovy sestry: o pět let starší Maria Anna Walburga Ignatia, zkráceně Mariana, byla v rodině známá jako Nannerl. Něco jako Nanynka. Její jméno je přítomno v podtitulu Mozartova Divertimenta D dur – „Nannerl Septet“. Na poslech příjemnou hudbu nepříliš závažné mnohadílné skladby, určené pro domácí užití, zkomponoval jako dvacetiletý k jejím jmeninám. Sestra určitě byla, stejně jako on, zázračné dítě, avšak hudební kariéra jí skončila v osmnácti. Provdala se za bohatého státního úředníka, přestěhovala se do městečka Sankt Gilgen nedaleko Salcburku, měla tři děti a starala se i o děti svého předtím ovdovělého manžela.

Mozart se v domě na Getreidegasse v Salcburku narodil před 268 lety, 27. ledna v osm hodin večer. Když se v roce 2006 slavilo kulaté jubileum, šlo o velkou událost, a to zdaleka ne pouze v Rakousku. Oslavy tehdy překonaly vše, co se předtím konalo při dvoustém výročí jeho úmrtí v roce 1991. Aby ne. Mozartova popularita překonává všechny ostatní hudebníky. Něco z jeho hudby zná snad každý. I když pro současníky mohla někdy být i náročná a novátorská, je docela srozumitelná a příjemná. Má v sobě pozitivní energii, má ji rádo běžné publikum, oceňují ji i profesionálové. Mozart zvyšuje zájem o klasickou hudbu.

Po postavení císařské silnice mezi Vídní a Prahou na začátku druhé poloviny 18. století se cesta mezi oběma městy při použití rychlých poštovních dostavníků zkrátila z mnoha dní na čtyřiatřicet hodin. Přesně takové cestování musel vydržet i Wolfgang Amadeus, když se z Vídně vydal v lednu 1787 na svou první návštěvu Prahy.

Dnes by to zvládl vlakem nebo autobusem za čtyři hodiny. Jaképak by ho čekalo přivítání…? Zvládl by to stejně rychle i současný rakouský skladatel. Stejné nesrovnatelné jako nynější cestovatelské pohodlí by ovšem bylo i jeho přijetí. Nikdo nerozsoudí dva lidi, dohadující se, proč by tomu tak bylo. Protože naše doba akcentuje jiné věci a protože podnětů a možných činností a objektů zájmu je na výběr o tolik víc než tehdy? Protože se proměnily hudební žánry a jejich sociální funkce? Protože dnes skladatelé vesměs nepíší srozumitelnou a příjemnou hudbu…?

Hypotetické otázky bez kloudné možnosti najít odpověď… Zpytujme raději svědomí, jak to každý sám máme se soudobou hudbou, a představujme si současně, jaké asi budou mozartovské oslavy v roce 2031, kdy si připomeneme 275 roků od jeho narození, a jaké v roce 2041, až uplyne 250 let od úmrtí.

foto: Pixabay / FreeMobi, Pixabay / Hans, Pixabay / karen1537, Wikipedia / volné dílo