Letošní desátý ročník bienále Janáček Brno 5. září avizuje další z takzvaných „preview“, kdy diváci mají možnost zhlédnout některou z Janáčkových oper ještě před samotným zahájením festivalu. Jednou z nejsledovanějších produkcí je bezesporu Věc Makropulos v režii Davida Radoka a hudebním nastudování Roberta Kružíka, která měla v Brně premiéru v roce 2014. Nově se v titulní roli Emilie Marty představí Jana Šrejma Kačírková, trojnásobná držitelka Thálie, která si během náročného zkoušení udělala chvilku na rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.  

V roce 2020 jste získala zatím poslední Thálii za svůj výkon v neobyčejném představení, v němž jste během jediného večera zpívala sopránové party v Martinů Třech fragmentech z Juliette a následně Poulencově Lidském hlasu. Zkuste čtenářům popsat, jak tyto role „jdou do pusy“. V čem je ten pocit ze zpívání jiný než u Mozarta, Donizettiho či Pucciniho, v jejichž operách jste často vystupovala? 

Musím upřímně říct, že teď je trochu těžké si vybavit, co přesně jsem měla za pocity a jaká byla technická úskalí role Julietty – nejen proto, že už je to sedm let, ale také proto, že teď mám hlavu přeplněnou Janáčkovou Emilií Marty. Vzpomínám si ale, že role Juliette šla, jak správně říkáte, velmi dobře do pusy, ale není to hudba k pochopení na první poslech. Člověk se k ní musí dopracovat a pak je překrásná. To je rozdíl například mezi Mozartem, Puccinim a právě Bohuslavem Martinů, ale také Poulencem. Na druhé straně není to hudba příliš známá, takže opadává očekávání naplnění konkrétního znění určité árie nebo různých částí. Zajímavé také je, že je to vlastně jeden celek, v podstatě konverzace, trochu snová, takže zkrátka velmi zajímavá a nová zkušenost…

Když k tomu porovnání přidáme vaší parádní roli, kterou je Rusalka, co je na Juliette z pěveckého hlediska specifické?

Pro srovnání s Rusalkou bych řekla, že tím, že jsme měli jen Fragmenty z Juliette, tak to nebyla velká obsáhlá role s takovým pěveckým a hlasovým vývojem, jako je Rusalka, ale o co byla kratší, o to byla rytmicky a hudebně náročnější.

Juliette i „Elle“ jsou do jisté míry surreální figury, nebo se tak alespoň dají ztvárnit. Vyhovovalo vám, že jste v jednom večeru vytvořila jakýsi dvojportrét dvou žen, které spolu v určitém smyslu komunikují? 

Vnímala jsem to přesně tak, cítila jsem, že Elle byla vlastně Juliette po nějaké době, ale zároveň jsem se na tuto představu nijak nefixovala. Elle v podstatě celou dobu vzpomínala na něco, co prožila Juliette, dá se to tak vysvětlovat, někde se to i shledávalo textově, i když to spolu nesouvisí. 

Cenu Thálie jste získala také za Gounodovu Julii a Donizettoho Annu Bolenu. Když se dnes na ta ocenění díváte s odstupem, má pro vás jedna z nich přece jen větší nebo hlubší osobní význam? A která z těch tří rolí byla takříkajíc více „vydřená“?

Dostala jsem tenkrát dvě Thálie za sebou a už ta první mi přišla neuvěřitelná, ale byla to spíš „začátečnická“ Thálie, která byla cenou pro nadšenou mladou holku, která věnuje divadlu a jevišti úplně všechno. Pak přišla druhá, která byla za výjimečnou roli v tudorovské trilogii, Annu Bolenu. Ta byla ještě více nečekaná, ale samozřejmě poctivou prací a láskou k řemeslu získaná.

No a třetí Thálie po osmi letech byla neuvěřitelná ve všech směrech. Bylo fajn cítit, že si držím uměleckou úroveň, zároveň není obvyklé dostat tolik ocenění, takže jsem moc nevěřila a byla překvapená. Nicméně, upřímně na rolích Juliette a Elle jsem pracovala s takovou morálkou a zapálením jako nikdy předtím; naučila jsem se francouzsky, studovala notu po notě a pak se k tomu přidala první zkušenost s úžasným a inspirativním režisérem Davidem Radokem a další radostná váza byla doma. (úsměv) Takže pro mě moje třetí Thálie je nejvíc vydřená a dřu dál!

Další profesní zajímavostí je vaše zkušenost s činohrou. Ve Studiu Ypsilon vystupujete v představení Mejdan s Mozartem aneb Opera má tuhý kořínek. Jak jste se k této práci dostala?

Miluju Ypsilonku, poprvé jsem s nimi dělala představení Sežeňte Mozarta, kde jsem na delší dobu zaskakovala nemocnou kolegyni a doporučil mě můj báječný kolega Roman Janál, který je tam už „zakořeněný“ skoro jako Mirek Kořínek. (úsměv) Pak jsme si nějak už zůstali. Na inscenaci Mejdan s Mozartem mě oslovil Honza Jiráň, když jsem byla v sedmém měsíci těhotenství. Říkali, že nevadí, že vypadám jako velryba, že to využijeme do hry a bylo to kouzelné. Dokonce po jednom představení přišla paní a divila se, že moje „bříško“ není rekvizita. (smích) Moc mě to s nimi baví, v každém představení byla trošku jiná parta, ale všichni jsou to „komedianti“ tělem i duší a já si s nimi užívám každou chvilku na jevišti. Byla jsem překvapená, jak takoví divadelní „bardi“ mají respekt a pokoru před naším operním světem a jak ho milují. S jakou láskou náš operní svět předávají ve stravitelnější nebo přístupnější formě divákům. Pro mě je to zážitek a velmi si vážím toho, že mě mezi sebe vzali a snad je to se mnou taky baví.

Na festivalu Janáček Brno vás nyní čeká titulní role v Janáčkově mistrovském opusu Věc Makropulos. V minulosti jste zde zpívala Lišku Bystroušku, Elina Makropulos je ale přece jen úplně jiný typ role i jiné zpívání. Jak jste poznala, že už na Emilii Marty takzvaně máte?

Je to mnohem prozaičtější. David Radok projevil přání, abych mu udělala Emilii Marty. Chvilku jsem nad tím přemýšlela, ale když to jenom trochu jde a není to risk, v což stále doufám, práce s ním se prostě neodmítá. (úsměv)

Emilia Marty je svým způsobem člověk, který už nemá co ztratit. Tři sta let života z ní udělalo cynika a možná i trochu monstrum, na druhou stranu jí ale Janáček napsal tak, že s ní člověk musí do jisté míry soucítit. Kdybyste měla říct jednu věc, v níž Emilii Marty opravdu rozumíte, a jednu, v níž ji naopak vůbec nechápete, co by to bylo?

S nadsázkou můžu říct, že jí teď rozumím ve chvílích, kdy je unavená, potřebuje klid a být chvíli sama, protože jsem zrovna v období, kdy našemu osmiměsíčnímu miminku rostou zoubky a v noci chce spíš diskutovat než spát a já jsem v plném procesu příprav na operu Věc Makropulos, kdy zkoušíme dvoufázově každý den. V tom druhém případě si nejsem jistá, jestli vůbec někdo dokáže porozumět někomu, kdo už nechce žít, protože žije tři sta třicet sedm let. Já to určitě nejsem, já to mám jako velký protiúkol, ale o to je to zábavnější. 

Zabočme nyní na chvíli od hudby k filozofii. Vypila by Jana Šrejma Kačírková „tu věc“, aby si prodloužila život o tři staletí?

Vypila snad jedině v případě, že by to se mnou vypili všichni moji milovaní. Jinak určitě ne, i když život miluju. 

Neptám se na to samoúčelně. Na Emilii Marty mě fascinuje mimo jiné skutečnost, že jako operní zpěvačka narozená v roce 1585 zažila prakticky celý vývoj evropské opery – od Periho Dafne až po hudební divadlo dvacátého století. Nebylo by pro vás jako operní pěvkyni fascinující sledovat, kam se opera vyvine během dalších tří set let? 

Upřímně se možná i trochu bojím, kam se vyvine, ale život není jen o opeře.  Já žiju každý den naplno a věřím, že všechno je a bude tak, jak má být.

Když se z říše fantazie vrátíme do reality: Kam podle vás opera směřuje? Jak si představujete její podobu za dvacet nebo třicet let?

To je dost těžké odhadovat. Nesmírnou výhodou je, že opera je živý organismus, a tím pádem ho žádná umělá inteligence nenahradí. Když ale vidím, jak je svět přesycený událostmi všeho druhu, ale i pohodlností, leností, jsem sama zvědavá, co nás čeká za pár let. Doufám, že bude vždycky důležitá kvalita, že ji lidé poznají a ocení, a to jak v opeře, tak v životě.

A jakým největším omylem či nešvarem podle vás opera dnes trpí?

Občas mi připadá, že svět opery neustále spoléhá na to, že ho lidé prostě nějak najdou. Já mám za to, že dnes je důležitá dobrá a cílená reklama, která lidem tento magický svět přiblíží a naláká je do divadelních nebo koncertních sálů. Bez ní to nepůjde. 

Lákají vás i další Janáčkovy dramatické role, například Kabanicha v Kátě Kabanové nebo Kostelnička v Její pastorkyni? 

Na tyto role mám stále dost času; teprve se připravuju na Jenůfu a Káťu, které si doufám zazpívám, protože cítím, jak mi v mém uměleckém životě chybí. Pak uvidíme, co bude dál. Osobně inklinuju k rolím, které mají vývoj a je náročné je ztvárnit. Přesně takové výzvy mám nejraději. 

Mrzí vás jako budějovickou rodačku, co se děje s tamější operou?

Upřímně řečeno, jsem teď malinko mimo dění, protože jsem se právě vrátila z mateřské, ale samozřejmě sleduju, že jsme přišli o jeden velký divadelní prostor, kde jsem strávila plno krásných chvil. Udržet operu a operní soubor kdekoliv není jednoduché, přiznejme si, že ne vždycky jsou tomu všichni nakloněni.

Co děláte, když zrovna nezpíváte? Máte něco, co s operou vůbec nesouvisí a co vás drží takříkajíc při zemi a pomáhá vám vracet se z operního světa zpátky do běžného života?

Pocházím ze statku, takže tam se člověk musí umět postavit ke každé práci a vyčistit si hlavu. Všechno, co dělám, dělám s radostí, věnuji se rodině, odpočívám, čtu, uklízím. Vlastně bych řekla, že zpěvačka můžu být jen v divadle, nikde jinde na to není prostor. Mám kolem sebe lidi, kteří mě podporují, obdivují, fandí mi, ale zároveň mě umí něžně uvést do reality. (úsměv)

Kdybyste si mohla dát sklenku vína s jakoukoliv operní postavou, kdo by to byl? 

Teď zrovna by to byla asi Emilia Marty a snažila bych se z ní dostat co nejvíce informací o jejích pocitech a zkušenostech, abych jí dokázala co nejlépe porozumět. K její postavě určitě pasuje šampaňské, ale na druhou stranu si říkám, že ho už musí být takříkajíc přepitá; proto bych jí nalila své oblíbené vino: Hradilův Rubinet z Čejkovic. 

Když nad tím tak přemýšlím, vlastně by bylo moc fajn, dát si sklenku vína s každou operní postavou, na které zrovna pracuju – to by mě bavilo. Přinejmenším bych pak nemusela tolik svými otázkami obtěžovat chudáky režiséry. (smích)

***

O letošním ročníku bienále Janáček Brno čtěte ZDE.

Foto: Facebook Jany Šrejmy Kačírkové, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp