Během své kariéry se australská sopranistka Danielle de Niese prosadila především v barokním repertoáru, ale její umělecký záběr sahá od Mozarta a Rossiniho až k Verdiho Falstaffovi, Bizetově Carmen nebo soudobé tvorbě. Vedle účinkování na nejprestižnějších světových operních scénách, se věnuje koncertní činnosti, nahrávání, televizním projektům i podpoře mladých hudebních talentů. V rozhovoru, který poskytla serveru KlasikaPlus před svým vystoupením na závěrečném gala koncertu Mezinárodního hudebního festival Český Krumlov, hovoří o proměnách opery, svém vztahu k baroku, hledání vlastní interpretační cesty i o tom, jak operu otevírat novému publiku.

Na vašich webových stránkách hned na titulní straně uvádíte citát z The New York Times, který vás označil za „nejvíc cool sopranistku operního světa“. Co pro vás takové ocenění znamená?

To označení mě nesmírně těší! Je úžasné, že se se mnou táhne už po celou kariéru. Zároveň ale chápu, proč se mě drží. Celý život jsem usilovala o to, aby si ke klasické hudbě nacházelo cestu nové publikum – a aby bylo pestřejší a mladší. Postupně jsem si také vybudovala poměrně jedinečné místo na pomezí několika žánrů, v nichž se mi daří, od opery přes muzikály až po televizi. Jeden londýnský impresário mi kdysi řekl: „Danni, ty prostě nemůžeš zrušit vystoupení. Doslova neexistuje nikdo, kdo by tě dokázal zastoupit a zazpíval stejně přesvědčivě Andrewa Lloyda Webbera i Händela.“ A to mi připadalo opravdu skvělé.

Vraťme se na úplný začátek vaší operní cesty. Pokud mám správné informace, jedním z vašich prvních angažmá bylo vystoupení v Národním divadle v Praze. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?

Mám velkou radost, že se na to ptáte, protože tuhle otázku mi ještě nikdy nikdo nepoložil! Na své pražské začátky mám opravdu jedny z nejkrásnějších vzpomínek z celé kariéry. V Národním divadle jsem tehdy zpívala koncertní program věnovaný Mozartovi a na festivalu Pražské jaro jsem zároveň debutovala v roli Zerliny v nádherné inscenaci Dona Giovanniho ve Stavovském divadle. Obě divadla mám moc ráda a možnost poprvé ztvárnit Zerlinu právě v divadle, pro které byl Don Giovanni napsán, byla skutečně výjimečným zážitkem. S tím debutem se navíc pojí jedna neuvěřitelná historka. Během představení jsem prošla dveřmi na boku jeviště… a ocitla se venku před divadlem! Musela jsem rychle oběhnout budovu ke služebnímu vchodu. Naštěstí jsem byla pořád v kostýmu, takže mě pustili zpátky dovnitř a stihla jsem závěrečné finále. Je to legendární příhoda, kterou vyprávím dodnes. 

Na světových operních scénách vystupujete už více než čtvrt století. Jak se za tu dobu opera proměnila? Co považujete za její největší výzvy v roce 2026 a jaké pozitivní změny jste mohla během své kariéry sledovat?

Myslím, že se opera stala ještě dynamičtějším a divadelnějším zážitkem, aniž by přestala být především uměním určeným k poslechu. Vývoj všech uměleckých forem je přirozenou součástí toho, jak jako umělci rosteme a přizpůsobujeme se. Jen díky tomu zůstáváme relevantní a dokážeme odrážet společnost, pro niž tvoříme. Vždy se velmi důrazně ohrazuji proti tvrzení, že naše umění jen obtížně „přežívá“. Jsem přesvědčena, že opera – stejně jako mnoho jiných uměleckých forem, ať už patří k hlavnímu proudu, nebo stojí na jeho okraji – vždy dokázala na kulturní proměny reagovat novým zrodem a obnovou. Jsem hrdá na to, že jsem celý svůj profesní život zasvětila tomu, abych operu přibližovala mladé generaci i novému publiku. V tomto směru se mi podařilo dosáhnout řady úspěchů a chci v tom pokračovat i nadále – dál dělat operu „cool“, vystupovat, bourat zažité bariéry a zbavovat ji všech klišé a stereotypů.

Významnou část vaší kariéry vždy tvořila barokní opera. Renomé jste si získala nejen díky své technické brilanci, ale také tím, že jste k barokní opeře přistupovala modernějším způsobem – s výrazným dramatickým projevem, přirozenou smyslností bez afektu, a především s jistým odstupem od toho, co bývá označováno jako historicky poučená interpretace. Mám k tomu dvě otázky. Byl vaším záměrem posunout interpretaci barokní opery jiným směrem, nebo šlo spíše o přirozený umělecký vývoj, protože vám právě takový způsob projevu připadal nejautentičtější? A setkala jste se kvůli tomu s kritikou nebo nepochopením ze strany kolegů? Dnes je hledání vlastního interpretačního hlasu v oblasti staré hudby běžnější, ale vy jste se touto cestou vydala v době, kdy to zdaleka nebylo samozřejmostí.

Děkuji za vaše milá slova. Myslím, že je to spíše ta druhá možnost. Šlo o zcela přirozený vývoj toho, jak přistupuji k interpretaci a ztvárnění jakékoli role na jevišti. Vždy začínám textem, protože právě z něj hudba i samotná kompozice vyrůstají. Musím říct, že jsem se u svého způsobu interpretace nikdy nesetkala s kritikou. Můj projev vždy tíhl k výrazné divadelnosti a silnému herectví. Jsem přesvědčena, že čím lepší jste herečka a interpretka, tím lépe dokážete udržet pozornost publika během čtyřhodinové opery s deseti áriemi. Na jednu věc si ale vzpomínám. Někteří lidé si všímali, že v barokní hudbě zpívám, aniž bych svůj hlas záměrně zesvětlovala nebo z něj zcela potlačovala přirozené vibrato. Často se mě ptali, jak to dělám. Myslím ale, že odpověď je jednoduchá – nikdy jsem vibrato nevnímala jako prostředek, který bych měla podle potřeby přidávat nebo ubírat kvůli určitému efektu. Samozřejmě jsem vždy dokázala jeho přítomnost omezit, pokud si to vyžadovala barva či charakter hudby, nikdy jsem ale nechtěla oslabit nosnost, pružnost ani kvalitu tónu. A myslím, že právě to dalo mým barokním interpretacím větší plnost, bohatost a barevnost než některým purističtějším pojetím barokní hudby.

Ke které barokní operní postavě jste si během své kariéry vytvořila nejsilnější vztah? A který barokní skladatel či skladatelka by si podle vás zasloužili častější uvádění – nebo dokonce znovuobjevení?

Nejbližší jsou mi bezpochyby dvě barokní heroiny – Kleopatra a Poppea. Ráda bych se také více věnovala Francesce Caccini, jejíž život i dílo jsem připomněla v jednom ze svých pořadů pro BBC s názvem Unsung Heroines. Domnívám se, že z té doby existuje mnohem více skladatelek, jejichž talent zůstal kvůli tehdejší společnosti opomíjen nebo se nemohl plně rozvinout. Budu proto vždy podporovat další výzkum i znovuobjevování těchto autorek, aby se jejich hudba mohla znovu dostat ke slovu.

V loňském roce jste ztvárnila Carmen v inscenaci Opery Australia. A přitom jste sopranistka! Jak k tomu došlo a jaký pěvecký přístup či technika vám umožnily ujmout se této role? V čem se vaše pojetí Carmen liší od tradičního pohledu na tuto postavu?

Můj hlas se neustále vyvíjí a mám to štěstí, že postupem času získal mnohem bohatší a tmavší barvu. Je to přirozený proces – hlas každého pěvce se během let proměňuje, objevují se v něm nové odstíny i nové obory, do nichž může směřovat. Carmen je pro mě dnes ideální rolí. Velmi mě bavilo ponořit se do původní Mériméovy novely a hledat v ní podstatu Carmen, jejího ducha, abych na jeviště přenesla stránky její osobnosti, které v operních inscenacích nebývají příliš často vidět.

Rád bych se zastavil ještě u jednoho vašeho projektu. Jste známá svým vztahem k opeře dvacátého století i současné tvorbě. V loňském roce jste v Cardiffu nastudovala Poulencův Lidský hlas. Pražské publikum mělo nedávno možnost vidět toto dílo v osobité inscenaci Barbary Hannigan. Co pro vás Lidský hlas osobně znamená? Čím k vám tato opera promlouvá?

Lidský hlas je pro mě velmi osobním dílem. Poulenc byl jedním z prvních francouzských skladatelů, jejichž hudbu jsem jako velmi mladá studentka začala poznávat. Ze všech francouzských autorů k němu cítím mimořádně silné pouto. Myslím, že je to skutečná interpretační výzva – dílo, které vyžaduje nejen pěveckou a stylovou vytříbenost, ale také výraznou hereckou osobnost. Není to opera pro slabé povahy! Mám pocit, že jsem do této role přinesla především velmi realistický způsob interpretace. Odolávala jsem pokušení zobrazit Elle jako hysterickou a melodramatickou divu, ale snažila jsem se ukázat její vnitřní sílu, vlastní vůli i lidskou věrohodnost. Právě pravdivost a autenticita jsou pro mě základními hodnotami uměleckého projevu. Nevyhledávám senzaci a myslím, že právě to činí mé pojetí tohoto mistrovského díla jedinečným. Co možná nevíte, je, že jsem napsala mužský protějšek tohoto příběhu. V původní opeře totiž nikdy neslyšíme hlas člověka na druhém konci telefonu během onoho dlouhého a dramatického posledního hovoru. O této opeře jsem navíc natočila film pro BBC Two a dodnes jej považuji za mimořádný filmový počin, na který jsem opravdu hrdá.

Doslova před pár dny jste ztvárnila Venuši ve světové premiéře Jakea Heggieho Paridův soud uvedené na festivalu Napa Valley. O tomto festivalu se říká, že je proslulý jedinečným spojením vína a hudby. Je to skutečně tak? A mohla byste přiblížit i samotnou operu?

Považuji za veliký dar, že jsem mohla úzce spolupracovat s Jakem Heggiem a Genem Scheerem, kteří mi roli napsali přímo na míru. A ano, máte pravdu – festival je skutečně proslulý propojením vína a hudby. Rodinu festivalu Napa Valley tvoří mnoho zakladatelů a majitelů vinařství, takže láska k vínu, gastronomii i hudbě stojí od samého počátku v samotném srdci tohoto festivalu. Opera samotná je pozoruhodná jednoaktovka, která s nadhledem i vážností zachycuje dnes už legendární rozhodnutí z roku 1976 uspořádat v Paříži slepou degustaci, do níž byla zařazena také vína z Napa Valley. Když tehdy vína z Napa zvítězila, bylo to naprosto nevídané – málokdo si dokázal představit, že by francouzská vína mohla porazit kalifornská. O to větší radost pro mě bylo oslavit dvacáté výročí festivalu právě dílem, které tak krásně připomíná odkaz této slavné degustace z roku 1976.

A když už jsme u tohoto bohulibého tématu vína – čemu dáváte přednost vy osobně: kalifornskému, francouzskému nebo australskému, vínu vaší domoviny?

Víte co, budu civotvat slova Gena Scheera z této opery: „Kalifornskému vínu, rozhodně kalifornskému!“

Mohla byste nám prozradit něco o svém nadcházejícím koncertu v Českém Krumlově? Co jste pro tamní publikum připravila?

Na tento koncert se nesmírně těším. Zazpívám řadu nádherných árií a ukázek z repertoáru Pucciniho a Verdiho. Bude to skvělá příležitost představit můj současný hlas – je to velká proměna oproti baroknímu a Mozartovu repertoáru, s nímž jsem svou kariéru začínala. K českému publiku mám mimořádně vřelý vztah, a proto se opravdu těším, že právě před ním poprvé zazpívám tento repertoár a snad budu cítit jeho podporu.

Jste ambasadorkou charitativní organizace Future Talent, která podporuje hudebně nadané děti a mladé hudebníky ze znevýhodněného prostředí a pomáhá jim překonávat finanční i praktické překážky na cestě k jejich uměleckému rozvoji. Sama jste také absolvovala prestižní program Lindemann Young Artist Development Program při Metropolitní opeře a dnes působíte jako pedagožka. Jaká je podle vás jediná nejdůležitější vlastnost, kterou by měl mít mladý zpěvák, který dnes začíná svou kariéru?

Myslím, že jednou z nejcennějších vlastností mladých pěvců dneška je schopnost přizpůsobivosti a flexibility – ochota objevovat, vyvíjet se a spolupracovat s ostatními při tvorbě operního představení. Umělci jsou neustále ve vývoji a nikdy bychom neměli ustrnout v jediné interpretaci nebo v jediné představě o sobě samých. Vždy si musíme ponechat prostor k tomu, abychom se dál proměňovali a vyvíjeli. Řekla bych, že právě tento způsob uvažování je velmi důležitý pro to, aby klasická hudba mohla i v moderním světě dál vzkvétat – ve světě, kde o naši pozornost soupeří stále více různých podnětů.

Rád bych se dotkl ještě jedné oblasti. Často jste označována za moderní operní divu a jste známá také díky spolupráci s módními návrháři. Ve vašem případě to ale nikdy nepůsobí jako rozmar operní primadony. Co se prostřednictvím tohoto obrazu snažíte sdělit publiku? A obohacuje vás spolupráce s umělci z jiných tvůrčích oblastí i jako interpretku?

Jsem nesmírně šťastná, že jsem mohla navázat tolik krásných uměleckých spoluprací s návrháři i šperkařskými domy, jako je například Van Cleef & Arpels. Kreativní jedinečnost je podle mě jedním z charakteristických rysů mé umělecké identity. Nikdy jsem neměla pocit, že by můj vnější projev byl nějakou rolí nebo vykonstruovanou image vytvořenou proto, abych se někomu zalíbila nebo na někoho zapůsobila. V hloubi duše jsem pořád dívka, která se ráda obléká a hraje si s módou. Obálky mých alb i všechno, co jsem kdy vytvořila po vizuální stránce, jsou přirozeným rozšířením toho, kým skutečně jsem. Nikdy nebyly snahou napodobit nějaký typický vzhled velké operní divy.

Závěrem mi to nedá, abych se ještě jednou nevrátil k tématu vína. Kdybyste mohla pozvat kteroukoliv operní postavu na pohárek, koho byste si vybrala?

Rozhodně Kleopatru a nikoho jiného, protože ona je mou fascinací. Měla jsem obrovské štěstí, že mi tato role přinesla tolik nádherných okamžiků a významných ocenění v kariéře. Ale bez ohledu na to, kolikrát jsem ji ztvárnila, zůstávám stále hluboce fascinována tím, kým skutečně byla a jak žila.

Foto: Decca / Chris Dunlop

Facebook X E-mail WhatsApp