Dana Syrová se uměleckému managementu věnuje už přes třicet let. Profesní zkušenosti sbírala na Správě Pražského hradu, šestnáct let vedla festival Struny podzimu a později se podílela také na vedení Dvořákovy Prahy i vzniku projektu ZUŠ Open. Úzce spolupracuje s Prague Philharmonia, kde desátým rokem vede donátorskou řadu Lobkowicz abonmá, podporuje také projekty pianisty a skladatele Tomáše Kača. Dnes stojí v čele stipendijní akademie MenART, kterou v roce 2018 založila, a od února 2026 je proděkankou HAMU. V rozhovoru se ohlíží za osmým ročníkem akademie, přibližuje další směřování programu a vysvětluje, proč je důležité podporovat nejen mladé talenty, ale také oceňovat a zviditelňovat práci jejich pedagogů.

Už je za vámi osmý ročník akademie MenART. Čím byl pro vás výjimečný?

Uplynulý ročník pro mě byl především potvrzením a prohloubením dlouhodobých spoluprací s našimi zakládajícími patrony, institucionálními partnery a dalšími podporovateli a spolupracovníky, na které klademe velký důraz a z nichž mám obrovskou radost. Ukázal nám, že se nám stále daří jít po správné cestě a držet základní DNA programu, který se formou ročního mentoringu věnuje podpoře talentu a rozvoji jeho potenciálu a zároveň je inspirací pro pedagogy.

Proč je pro vás partnerská spolupráce natolik důležitá?

Pomáhá nám rozvíjet jednotlivé anténky, které nás propojují s vnějším světem. Samotný výukový rok v MenARTu je poměrně intimní záležitostí, která se odehrává za zavřenými dveřmi. Když dojdeme na závěr společného roku, snažíme se, abychom jej symbolicky a prostřednictvím slavnostních rituálů uzavřeli. Těmi rituály mám na mysli například účast našich absolventů na speciálních projektech pro renomované festivaly Pražské jaro a Smetanova Litomyšl nebo spolupráci s těmi, kdo nejmladší generaci umělců podporují. Ať už je to František Kinský, rodina House of Lobkowicz, divadlo Minor nebo dlouholetá spolupráce se Smetanovou výtvarnou Litomyšlí. Nesmím opomenout i další speciální projekty, jako je letošní tvůrčí rezidence v Broumově či spolupráce s Českým centrem v Paříži.

Kdybyste se ohlédla k samému začátku MenARTu, kam za tu dobu vyrostl?

Mám z celého projektu a z komunity, která se kolem něj v takovém rozsahu vytvořila, obrovskou radost. Na začátku jsme si stanovili vstupní parametry, které se nám za ta léta fungování daří dodržet. Abychom například nebyli pragocentričtí, ale opravdu otevření dětem ze všech koutů republiky. Abychom byli finančně dostupní, bez ekonomických bariér – proto u nás udělujeme stipendia všem přijatým dvojicím. Abychom kladli důraz na excelenci, ale zároveň nebyli elitářští – svou skupinu z přihlášených adeptů sestavují mentoři osobně, opakovaní programu je možné minimálně s roční pauzou. Po prvním ročníku, kterému jsme s velkou pokorou říkali pilotní, jsme si na základě zpětné vazby uvědomili, že úplně stejnou úroveň důležitosti, kterou klademe na rozvoj nejmladších talentů, musíme dávat i na pedagogy. Protože každý pedagog potřebuje ve svém pedagogickém životě impulzy. Když ve zpětné vazbě čtu, že MenART jsou vitamíny a čistá voda, která pedagogům připomíná, proč se své profesi věnují, velmi mě to těší. Je to díky zázemí a přístupu patronů v čele s RSJ Investment a Nadací rodiny Malých. Postupně díky patronům jednotlivých sekcí rozvíjíme i právě cílenou podporu pedagogů – díky Nadaci Vitreus, OSA či Nadaci Karel Komárek Family Foundation.

Osm ročníků, to už je také pěkná řada absolventů. Sledujete jejich cesty i po ukončení akademie?

Ano a dělají nám obrovskou radost. Mezi našimi absolventy jsou dnes už velmi viditelná jména, která nyní vídáme na pódiích jako svébytné interprety. Zmíním třeba Honzu Schulmeistera, Noru Lubbadovou či Beu K. Ale i na výtvarné scéně se můžeme pochlubit silnými příběhy absolventů, kterým MenART dodal odvahu a kteří nyní studují na zahraničních uměleckých školách, například moderní fotografie v Miláně. Nezapomínáme však, že MenART je inkubátorem a není soutěžní. Z našich absolventů se nutně nemusí stát profesionálové. Daleko větší hodnotu pro nás má osobní rozvoj, víra v potenciál, práce s odvahou a to, co si jednotlivci odnášejí z osobních setkání s mentory.

S některými z absolventů také spolupracujete. Jak konkrétně?

Vytvořili jsme paralelní platformu – samostatný koncertní cyklus Hudební odyssea, který pořádáme ve spolupráci s Atriem Žižkov. Jde o čtyři koncerty za sezónu, postupně se v nich střídají naši mentoři, kteří se zde setkávají právě se svými absolventy. Naše stipendisty také nadále podporujeme a doporučujeme je na vysoké školy, konzervatoře nebo do jiných stipendijních programů, jako je například projekt Fandíme talentům Nadace Komárek Family Foundation. S našimi alumni pořádáme také různé diskuze a snažíme se je propojovat i mezi sebou, z čehož pak vzniká nejedna zajímavá spolupráce. Právě propojování je další velkou přidanou hodnotou MenARTu, bez nějž by mnohé vazby či spolupráce vůbec nevznikly.

Zanedlouho vás čeká slavnostní zahájení nového akademického roku a jeho součástí bude i předání cen pro výjimečné pedagogy ZUŠ. Jak nápad na tuto cenu vznikl?

Myšlenka se zrodila před třemi lety u kávy na konci jednoho výtvarného semináře s manželi Svobodovými. Říkali jsme si, že pedagogové ZUŠ jsou hybnou silou celého oboru. A ocenění jejich práce má pro každého z nich velkou hodnotu a není ho nikdy dost. Takže jsme vypsali první nominace a dnes jdeme už do třetího ročníku. Ohlas je ohromný, máme desítky nominovaných, k tomu odbornou porotu, která je rozsahem i zaměřením velmi pestrá, od předsedy umělecké rady přes několik velmi aktivních ředitelů ZUŠ až po kolegy, kteří vedou odborné sekce v MenARTu. Předsedou jen MgA. Jan Svoboda, který sám ovlivnil a vychoval celé generace výtvarných umělců, působil na AVU a přes třicet let vedl výraznou ZUŠ v klášteře v Bechyni. Naší správní radě se myšlenka líbila a naši členové v čele se zakládajícím patronem Liborem Winklerem se stali osobními patrony těchto ocenění a věnují i finanční ceny vybraným pedagogům.

Ve kterých kategoriích budete ceny letos udělovat?

Kategorie se rozrostly na pět. Vedle cen za hudební, výtvarný a performativní obor letos nově předáme také cenu pro pedagoga nové generace a cenu pro pedagogickou legendu.

Komu jsou určena nová dvě ocenění? 

Začnu tím, jak vlastně vznikla. Naše porota totiž byla v tom dobrém slova smyslu velmi frustrovaná. Když máte více nominovaných a víte, že by si cenu zasloužili, velmi obtížně se vám rozhoduje a máte tendenci podpořit spíše někoho, kdo je v oboru už dlouho a k jehož obrovské kariéře cítíte respekt. Ale my všichni, kdo oboru fandíme, víme, že potřebuje i mladou krev. A že pro ty, kteří jsou na startu pedagogické dráhy, jsou nesmírně důležité nové impulzy. Když jsme nad tím přemýšleli s naší správní radou, Ivanka Janečková a Helena Čacká navrhly cenu pro pedagoga nové generace. Nejde přitom jen o slavnostní ocenění na podiu a předání krásné světelné knihy. Oceněný pedagog dostane také šek na pětadvacet tisíc korun, a především možnost představit svůj obor a svou práci například prostřednictvím hloubkových rozhovorů.

A cena pedagog legenda? 

Ta je určena někomu, kdo obor zásadním způsobem ovlivnil, kdo se stal jeho hybatelem. Například pokud obor, jenž byl takovou popelkou, dokázal více sjednotit, zviditelnit a přitáhnout k němu celou komunitu lidí.

Kdo může pedagogy na cenu nominovat? 

Když nominace otevřeme, je potřeba, aby rodič, kolega nebo třeba ředitel ZUŠ pedagoga přihlásil. Součástí nominace je také reference a argumentace, proč si nominovaný ocenění zaslouží. Cena má poměrně jasně dané parametry, s nimiž poté pracuje odborná porota. Je velmi milé vidět, že některá jména rezonují pravidelně. 

Řekla byste, že nominované za všechny tři ročníky něco spojuje?

Určitě. Ať už je to obrovská sebereflexe, pokora k oboru, respekt k mladé generaci a schopnost i chuť vést s ní dialog a pokládat otázky, aby se mladý člověk na základě nich sám rozhodoval. Vedení těchto pedagogů je velmi promyšlené a upozaděné, nikoliv direktivní. Snaží se o to, aby mladí opravdu přemýšleli o tom, co je umělecká tvorba. A své studenty vedou k tomu, aby šli do hloubky, dohledávali si informace a věděli, proč co dělají. 

Je podle vás práce pedagogů uměleckých oborů dnes dostatečně ohodnocována? 

Ve smyslu oborových cen jsou na úrovni měst, krajů i na úrovni Ministerstva školství obvykle udělovány ceny pro pedagogy a je spíše mimořádné, pokud se mezi oceněnými objeví někdo ze ZUŠky. Těší mě, že když upozorníme na práci výjimečných pedagogů ZUŠ, často se jim dostane dalšího uznání. Například Hana Švajdová následně získala také ocenění za pedagogický přínos Olomouckého kraje. Podobně byla oceněna i Simona Mikešová, která od základů vybudovala taneční obor na ZUŠ v Plzni. Pokud naše medializace přispěje ke zviditelnění důležitosti a kvality práci pedagogů uměleckých oborů, je to skvělé.

Vrátíme-li se zpět k akademii, jakým způsobem oslovujete mentory do jednotlivých ročníků?

Já v oboru působím už třicet let, čerpám tedy hodně z osobních vazeb. S každým mentorem máme osobní rozhovor o smyslu a cílech MenARTu. A můžu říct, že všechny mentorské osobnosti, které do akademie vstupují, mají jedno společné. Došly ve své kariéře do určitého bodu, který je naprosto nezpochybnitelný, jsou špičkami ve svém oboru a mají chuť předávat své zkušenosti. Jsou si vědomy toho, že jim v jisté fázi jejich kariéry také někdo pomohl, poradil a teď je na nich, aby své žezlo předávaly zase dál. Jsem ráda, že jim projekt jako MenART dává smysl a mnozí, i přes svou extrémní vytíženost, jsou ochotni věnovat mu to nejcennější – svůj čas.

Připravujete do nového akademického roku nějaké novinky?

Spíše než na novinky se letos zaměříme na prohloubení metodiky – jak zajistit, aby si ti, kteří do MenARTu vstupují, z něj odnesli co nejvíce. Soustředíme se také na včasné naplánování výstupů a spoluprací, což nám umožňuje jít hodně do hloubky a kvalitně se připravit, aniž by to ovlivnilo samotný rok v MenARTu, který má být především o osobním rozvoji a o výuce.

Před pár lety jste v rozhovoru pro KlasikaPlus také uvedla, že se inspirujete v zahraničí, čím konkrétně?

Sledovat trendy ve světě je podle mě moc důležité, stejně jako být jim otevřeni. Osobně mám velmi silnou vazbu na Francii, takže se hodně obracím právě tam. V uplynulém akademickém roce jsme měli moc hezkou spolupráci s pařížskou konzervatoří Jean-Philippe Rameau, kde naši účastníci absolvovali celodenní tvůrčí dílny a setkání pod vedením francouzských profesorů Anne Olga de Pass či Yarona Hermana. Zatím jsou to spíše první vlaštovky, ale do budoucna nás láká podobné iniciativy rozšířit.

Od února jste také proděkankou na HAMU. Prolínají se zkušenosti z této pozice s vaším působením v MenARTu?

Rozhodně, protože vidím velmi zblízka, že vysoká umělecká škola dnes potřebuje velmi kvalitně připravené uchazeče. A ti musí mít šanci někde nabírat inspiraci a dospět k vizi, že právě touto cestou chtějí jít. V profesionálním sportu je také potřeba začít velmi brzy, a to samé platí pro práci v uměleckých oborech.

Kam byste chtěla MenART posunout v příštích letech?

Přála bych si, aby byl stabilní platformou pro ty, kteří to se svým uměleckým oborem myslí vážně, chtějí čerpat inspiraci, chtějí proniknout víc do hloubky. Chci, aby i pedagogové věděli, že když jim přijde takový žák do výuky, mají tady MenART, který je pro ně oporou a místem, kde dostanou další impulzy, aby šli společně za daným cílem. Nezapomínejme, že MenART je nadstavba. Máme tady mimořádný systém základních uměleckých škol, konzervatoře a vysoké umělecké školy a osobně tuto soustavu považuji za skvělou. Na druhou stranu podpora talentů je stále obrovské téma, které rezonuje v celém vzdělávacím systému, a není snadné mladé talenty včas identifikovat a kvalitně podpořit. A my se snažíme zvyšovat povědomí o tom, že v rámci MenARTu se jim té odborné i lidské podpory dostane a strukturovaný roční mentoring je pro to skvělý nástroj.

Proměňuje se podle vás nějakým způsobem mladá generace umělců v kontextu proměn doby a společnosti?

U současné mladé generace vnímám otevřenost, dravost a schopnost diskutovat a pokládat otázky. Mladí z generace Z a Alfa vstupují do nesnadného období a jsou odhodlaní se s ním poprat. Dokáží věci a témata dobře pojmenovat. To se projevilo například i v našich autorských muzikálech, které se svou skupinou v divadle Minor připravuje Radka Fišarová. Loňský muzikál s názvem Snowflakes byl přímou odezvou na nálepku, kterou mladá generace dostala. Účinkující v něm velmi detailně a dobře dokázali zpracovat jednotlivé situace v dospívání a hledat v nich pozitivní cestu a lidskost odzbrojujícím způsobem. V letošním roce byl tématem druhého muzikálu S.T.R.A.CH – z dospělosti, ze stárnutí, z přílišných nároků, z budoucnosti. Představení bylo opravdu dechberoucí, pracovalo s paralelou reálného a online světa a jejich prolínáním a neslo myšlenku, že největší síla spočívá právě v offline světě a lidskosti.

Jak mladým lidem může v tom nesnadném období pomoci právě umění?

Řada výzkumů ukazuje, že kontakt s uměním od raného věku podporuje soustředění, tvořivost a schopnost vyjadřovat se. Umění zároveň vždy hrálo ve společnosti nezastupitelnou roli v tom, že nám dokázalo nastavovat zrcadlo, pokládat otázky a nutit nás hledat odpovědi. Jde na podstatu lidskosti. Na současné mladé generaci se mi líbí i to, že vyrůstá v online světě a zároveň od něj už dokáže mít poměrně zdravý odstup.

Co byste si přála, aby si každý účastník z MenARTu odnesl?

Moc bych jim přála, aby byli sebevědomější ve smyslu vědomí sebe sama. Aby rok strávený s námi pro ně byl rokem, kdy si kladou otázky a poctivě na ně odpovídají, i když třeba odpovědi nemají hned. A aby měli kolem sebe lidi, kteří je podpoří, což je jeden z velkých benefitů MenARTu. Velmi často se nám potvrzuje, že pomáháme prohloubit vztah mezi pedagogem a žákem – třeba díky jejich společným cestám vlakem a času, který spolu tráví v jiném prostředí a společnosti. Máme také zpětné vazby, že spousta pedagogů se potom třeba i vrací k vlastní tvorbě.

Už zaznělo, že MenART pomohl změnit osudy nebo životní dráhy mnoha mladých lidí. Jak změnil vás samotnou?

To je výborná otázka, kterou bych si měla pokládat častěji, ale nejsem si jistá, že na ni mám jednoznačnou odpověď. Vím však, že mi MenART dává obrovský smysl. Věřím v sílu profesních i neprofesních komunit. Lidé, kteří do MenARTu vstupují, společně hledají podstatu a to nejlepší ze svých oborů, sdílejí zkušenosti a vzájemně si pomáhají – právě v tomto propojování vidím jednu z největších hodnot naší akademie.

Foto: archiv MenART, Petra Hajská, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp