Chuhei Iwasaki se narodil v Tokiu, ale od devatenácti let žije v České republice, kde také získal dirigentské vzdělání. Na tuzemské hudební scéně spolupracoval s několika významnými orchestry, od roku 2021 je šéfdirigentem Plzeňské filharmonie. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz odkrývá dramaturgické výzvy i ambice spojené se svým současným angažmá. Na startu nové sezony mluví také o podpoře mladých talentů, budování sebevědomí orchestru i o tom, v čem se práce dirigenta podobá vedení sportovního týmu.

V Plzeňské filharmonii coby šéfdirigent působíte už od roku 2021 a máte tak za sebou několik sezón. V čem pro vás bude ta nadcházející jiná?

Každé dva roky mám nějaké zastřešující téma, v nadcházejících dvou sezónách to budou raně romantická díla. A také se snažím, abychom každý rok byli lepší a lepší.  

Kde vidíte silné stránky Plzeňské filharmonie?

Především v motivaci. Každému záleží na tom, abychom hráli nejlépe, jak dokážeme. V orchestru nevidím nikoho, komu by to bylo jedno. Pracuji se samými srdcaři.  

Program na nadcházející sezónu jste zveřejnili na webu Plzeňské filharmonie a je opravdu nabitý. Které koncerty jsou pro vás osobně stěžejní?

Určitě musím zmínit oba zahajovací koncerty. Na prvním zahrajeme mimo jiné Symfonii č. 3 h moll od Mieczysława Weinberga nebo Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll od Sergeje Rachmaninova. Na druhý „zahajovák“ jsme zařadili například Symfonii č. 5 d moll od Dmitrije Šostakoviče, což je skladatel, díky kterému jsem i já muzikantem. Jeho dílo je pro mě tedy velmi důležité. Každý měsíc ale máme v repertoáru díla, která jsou pro mě nějakým způsobem důležitá, takže se mi vybírá velmi těžko.

Už jste zmínil zastřešující téma pro sezónu 2026/27. Jak ale následně plánujete jednotlivá vystoupení? 

Technicky náročnější díla se snažím zařazovat na začátek sezóny, tedy na říjen a listopad, dokud na ně máme fyzické síly a prostor v hlavě. Od prosince do března jezdíme s orchestrem hrát filmovou hudbu do Německa, což je velmi fyzicky náročné. A ke konci sezóny opět hrajeme náročnější skladby. Snažím se tedy během celého roku síly orchestru vhodně rozložit. Zároveň chci ale udržet v našem repertoáru takovou pestrost, jakou nám dovolují finance, protože zapůjčení nebo zakoupení not některých děl je opravdu velmi drahé. Počkejte, ukážu vám svůj systém v mobilu…

… Chuhei Iwasaki ukazuje v telefonu velmi propracovanou excelovskou tabulku… 

Vidíte – sleduju co, kdy i kde hrajeme, kolikrát se nám dílo nebo autor opakuje, kdy jsme ho hráli naposledy a podobně. Skladby zařazuji i podle obsazení, máme omezený počet hráčů a některé sekce se vůbec nemůžou střídat. Ale u sekcí, kde máme možnost střídání hráčů, chci, aby se prostřídali a aby si zahráli i muzikanti, kteří jsou u nás na výpomoc. Kdybych celý program sezóny tvořil čistě intuitivně, byla by v něm hudba, kterou mám osobně rád. Takový program by byl ale pořád stejný, a tím pádem nudný. A to publiku nemůžu udělat. 

Máte v repertoáru zařazenou i nějakou stálici? 

Stálicemi jsou Dvořákova Sedmá, Osmá a Devátá symfonie. Každý rok máme v repertoáru jednu z nich. Velmi často hrajeme také tance z Prodané nevěsty. Rád bych ale častěji zařazoval například hudbu Josefa Suka, která je pro mě jednou z nejhezčích na světě. 

Co je pro vás ve vašem současném angažmá největší výzvou?

Aby orchestr hrál co nejlépe. Proto tady jsme. A cesta k podání těch nejlepších výkonů není jen o zkouškách a koncertech, ale také o dobrém „mindsetu“. Musíme se cítit dobře, sebevědomě, musíme být alespoň základně šťastní. A k tomu jsou potřeba nejen finance, ale i dobré nástroje a prostředí. A v neposlední řadě je pro nás nesmírně důležité publikum. Když je plný sál, máme pocit, že děláme smysluplnou práci. Pokud přijde jeden člověk, řekneme si, že je nám natolik věrný, že mu stálo za to přijít – tak pro něj pojďme hrát naplno. A vnímám, že vytvářet prostředí, ve kterém se každý hráč cítí dobře a sebevědomě, je součástí práce šéfdirigenta.

Podílí se na výběru jednotlivých děl s vámi i další lidé? 

Určitě. Svůj návrh ukazuji vedení orchestru, dramaturgické radě a ekonomickému oddělení. Také mají své záměry, takže pak děláme kompromis. Nikdy to není tak, že by mnou navržený program prošel na první dobrou beze změny. Také jednotlivé programy představuji a nabízím hostujícím dirigentům, z nichž někteří na návrh přistoupí, ale jiní chtějí zařadit něco svého. Pokud to ale nesouvisí s naším tématem, opět je potřeba najít kompromis. Vyjednávání je zkrátka součástí mé práce. 

Na zahajovacím koncertu sezony zazní také Hymnus pro smyčcový orchestr Karla Pexidra. Co vás vedlo k zařazení díla tohoto významného plzeňského autora?

Pan Pexidr bohužel letos odešel do nebe. Byl to člověk, který velmi aktivně pomáhal mladým muzikantům – některé u sebe dokonce nechával bydlet. Financoval spoustu akcí a projektů, včetně orchestru mého kamaráda. Byl obecně velkým sponzorem klasické hudby a také věrným abonentem Plzeňské filharmonie. Zařazení jeho skladby je od nás takové poděkování za to, co udělal pro klasickou hudbu nejen v Plzni. Byl v tom rozhodně jedinečný. 

Plzeňská filharmonie také podporuje mladé talenty ze ZUŠ prostřednictvím projektu Muzikantská naděje, na kterém se osobně podílíte…

Ano a je pro mě takovou srdcovkou. Mám dva důvody – pracovní a osobní. Osobní důvod vychází z toho, jak jsem se seznámil s hudbou. Když mi bylo devět let, viděl jsem dětský orchestr a byl jsem z tohohle zážitku úplně hotový. Hned jsem chtěl být součástí takového orchestru a hrát ještě víc. A pracovní důvod je ten, že pokud nebudeme podporovat místní hudební scénu, tak krajský orchestr nebude mít žádný význam. Jsme Plzeňská filharmonie a hrajeme především pro obyvatele Plzeňského kraje. Proto se snažíme dětem ze základních uměleckých škol v našem kraji ukazovat, jak vypadá svět orchestru. A třeba se do tohohle světa někteří zamilují. Nebo naopak přijdou na to, že pro ně není, což je naprosto v pořádku. Aby to ale mohli v dětském věku posoudit, musí se hraní věnovat naplno, a v tom se je snažím podpořit. Nejhorší podle mě je jít na konzervatoř a nevědět, co budu dělat. To je pak úplně ztracený čas. Být dobrým muzikantem přitom není nikdy jednoduché. Je to náročné jak fyzicky, tak psychicky. A stát se jím může jen ten, kdo má nějaký cíl. 

Součástí projektu je i možnost si s vaším orchestrem přímo zahrát – je to tak? 

Ano, pokud jsou studenti talentovaní a chtějí, můžou si na některém z koncertů v rámci sezóny zahrát. A ty, kteří se dostanou na koncert, se pak snažíme vzít i na výpomoc, takže u nás získají takové malé angažmá.

Sledujete poté cesty takových talentů? 

Určitě, letos máme prvního profíka. Právě studuje na konzervatoři a získal angažmá v plzeňském Divadle Josefa Kajetána Tyla v tamním orchestru. Mám z něj velkou radost. 

Vrátíme-li se k programu Plzeňské filharmonie, součástí vašich vystoupení jsou také hostující muzikanti z tuzemska i zahraničí. Zaujal mě mezi nimi Hajime Sakita, který hraje na netradiční nástroj – hudební pilu. Čím vás oslovil a jak tato spolupráce vznikla? 

S panem Sakitou jsme hráli na výstavě Expo 2025 v Ósace. Pořádal tam koncert, na který pozval náš orchestr, a nám se jeho vystoupení moc líbilo, tak jsme ho na oplátku pozvali do Česka. 

Jaké pro vás vlastně bylo hrát s českým orchestrem ve své rodné zemi? 

Bylo to trochu zvláštní, ale abych byl upřímný – jakmile jsem na pódiu, vždycky zapomenu, kde jsem. A je mi úplně jedno, jestli hraju v Plzni, v Ósace, v Kazachstánu nebo v Burkině Faso. Pódium je prostě pódium a cítím se na něm skvěle kdekoliv. 

A považujete se stále za japonského dirigenta žijícího v Česku? 

Jsem český dirigent, protože veškeré dirigentské vzdělání jsem získal v Česku. Do osmnácti let jsem žil v Japonsku a vyrůstal jsem v tamní kultuře, proto nemůžu popřít, že jsem Japonec. Na druhou stranu v Česku žiju delší dobu a myslím si, že už jsem součástí české kultury. Myslím česky, poznámky píšu česko-japonsky. A kdybych se nyní vrátil do Japonska, mé chování by se od chování Japonců lišilo už natolik, že bych tam působil jako takový exot.

Vedle Plzeňské filharmonie jste spolupracoval s řadou dalších českých a slovenských orchestrů. Přenášíte si jako dirigent zkušenosti z jednoho orchestru do druhého, nebo ke každému souboru přistupujete vždy individuálně?

Přirozeně si zkušenosti přenáším. Ale každý orchestr reaguje jinak, každý má nějakou svou silnou stránku. A jelikož je každý orchestr jiný, je pro mě každý z nich dobrým učitelem. Přináší mi nové myšlenky a vždy se od něj něco naučím. A získané zkušenosti pak promítám do práce se současným orchestrem – nyní si tedy pokládám otázku, co ještě mohu pro Plzeňskou filharmonii udělat lépe. 

Co jste se během svých minulých i současných angažmá naučil?

Snažím se například analyzovat, jak diriguji a jestli jsme na sebe s orchestrem napojení, zda orchestr reaguje správně na mé pohyby. V první řadě si myslím, že musím pracovat především sám na sobě, než začnu poučovat ostatní, jak se co má dělat. S trochou nadsázky totiž v orchestru platí heslo „Za všechno může dirigent“.

Plzeňská filharmonie v současnosti nemá vlastní koncertní sál, nejčastěji využíváte prostory Měšťanské besedy. Nechybí vám osobně někdy velké koncertní sály? 

Chybí. Ale částečně si to vynahrazuji právě při koncertech v Německu, kde hrajeme v krásných sálech, například v mnichovské Isarphilharmonie nebo v koncertních sálech v Drážďanech a Lipsku. Hrát v takových prostorech mě opravdu naplňuje. A také se těším, až v Plzni zrekonstruují kulturní dům Peklo, kde se nachází bývalý koncertní sál Plzeňské filharmonie.

Jaké jsou vaše další plány s Plzeňskou filharmonií?

To je velmi složitá otázka. Myslím si, že dirigent má podobnou pozici jako trenér sportovního týmu. Někteří dokáží vést svůj tým dlouhou dobu, pořád mu něco předávat a pořád ho někam posouvat. Ale takových je málo. Většinou se spíš stává, že pokud je člověk u jednoho týmu příliš dlouho, tým začne stagnovat nebo upadat. V budoucnu tedy budu muset objektivně posoudit, zda ještě dokážu Plzeňské filharmonii něco předat. K tomu potřebuji velkou míru sebekritiky, protože se musím sám sebe neustále ptát, zda svou práci dělám dobře. Mým úkolem je, aby se Plzeňské filharmonii dařilo co nejlépe. Dokud u tohoto orchestru budu, bude to vždy má největší výzva. A pokud přijde den, kdy odejdu a dostanu se třeba k jinému orchestru, budu u něj usilovat o to samé.

Zdá se, že jste sám k sobě hodně kritický. Umíte se také pochválit? Ocenit svou vlastní práci? 

Mám takové vnitřní nastavení, v němž se snoubí vysoká sebedůvěra se sebekritikou. Věřím, že výborně dirigovat je úplný základ. Kdybych nedirigoval dobře, vůbec bych tady nebyl. Na druhé straně ale jen dobré dirigování nestačí. 

Máte nějaký svůj profesní sen?

S Plzeňskou filharmonií bych si chtěl zahrát na některém z nejprestižnějších festivalů klasické hudby, jako je třeba BBC Proms. 

Popravdě jsem spíše čekala, že sníte třeba o dirigování Vídeňské filharmonie…

Já bych si spíše přál, abychom hráli stejně dobře jako Vídeňská filharmonie. To je asi moje povaha, že mě daleko více těší snažit se dostat se svým týmem co nejdál než ho měnit za jiný.

Foto: archiv Chuheie Iwasakiho

Facebook X E-mail WhatsApp