KlasikaPlus.cz postupně představuje nejmladší tuzemské pěvecké talenty. Sopranistka Amálie Motošická je od roku 2022 studentkou Konzervatoře Jana Deyla a vedle studia se účastní mnohých interpretačních kurzů a pěveckých soutěží, z nichž si pravidelně odnáší ocenění. Pražské publikum ji bude moci slyšet 14. září v Anežském klášteře, kde se v rámci Dvořákovy Prahy představí společně s dalšími mladými pěvci a pěvkyněmi na písňovém recitálu s titulem Magdalena Kožená uvádí.

Povězte nám úvodem, jak jste se dostala k hudbě a ke zpěvu. Jakými milníky jste na své cestě zatím prošla?

Nepocházím z muzikantské rodiny, i když v ní je několik členů, kteří hrají nebo zpívají. Ke zpěvu mě od útlého věku vedla maminka, která ve mně brzy rozpoznala potenciál. Na ZUŠ jsem začala chodit na sólový zpěv k paní učitelce Šárce Mistrové a zároveň na klavír, později jsem přidala také sborový zpěv.

Zásadním milníkem pro mě byly pěvecké soutěže, jichž jsem se účastnila již během studia na ZUŠ, například Karlovarský skřivánek, Písňová soutěž Bohuslava Martinů nebo Pražský pěvec. V soutěžích pokračuji i na Konzervatoři Jana Deyla, kde mě od prvního ročníku vede profesorka Jarmila Chaloupková. V minulém roce jsem získala druhou cenu na Duškově pěvecké soutěži a první cenu na Soutěžní přehlídce konzervatoří a hudebních gymnázií v Pardubicích.

Velkým milníkem mého hudebního růstu v období studia na ZUŠ byla také Stipendijní akademie MenART, kde jsem měla tu čest a možnost pracovat se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou. Její podněty a celkové nahlížení na interpretaci s notnou dávkou lidského přístupu se mi opravdu líbily a dodnes na to ráda vzpomínám. 

Mimo MenARTu jste se účastnila jste se opravdu velikého množství interpretačních kurzů. Podle čeho si kurzy a pedagogy vybíráte? Máte v tom nějaký systém, nebo se zatím snažíte využít každou zajímavou příležitost, která se objeví?

V období zhruba od prvního do třetího ročníku konzervatoře jsem se snažila využít každé příležitosti a zúčastnit se co největšího množství pěveckých kurzů, abych nasbírala nové podněty. Při výběru jsem se zpočátku řídila doporučením své paní profesorky, která zná většinu lektorů a má s jejich přístupy ke zpěvu a interpretaci mnohaleté zkušenosti. Každý kurz, ať už s Mariuszem Kwiecienem, Antoniem Carangelem, Simonou Šaturovou, Kateřinou Kněžíkovou či Adamem Plachetkou, mě vždy nějakým způsobem posunul vpřed a dodnes si nesmírně vážím těchto příležitostí. 

Několik vašich kolegyň, které si prošly větším množstvím masteclassů, se mi svěřilo, že to pro ně po nějaké době začalo být trochu kontraproduktivní, získávaly velmi různorodé, někdy i protichůdné rady. Je to i váš případ? Stává se vám, že vám někdo poradí něco, co je v rozporu s tím, co jste slyšela od jiného pedagoga? Jak si v takovém množství podnětů hledáte vlastní cestu?

Ano, byl to i můj případ a bylo to přesně, jak říkáte. Myslím si, že každý lektor je přesvědčen o své metodě a snaží se předat to nejlepší ze svých zkušeností. Ale ne každý přístup musí sedět každému hlasu. Některé metody či názory se mohou časem dostávat do vzájemného rozporu. 

U sebe jsem cítila, že potřebuju změnu a hlavně jasnější vedení, protože jsem nejen díky výše zmíněným okolnostem nevěděla, jakým směrem se dál ubírat. Chtěla jsem najít takový přístup, který mi bude po všech stránkách vyhovovat; zároveň jsem chtěla znovu najít radost ze zpívání. Díky paní profesorce mě cesta zavedla k sopranistce Simoně Šaturové (rozhovor ZDE). Poprvé jsem si uvědomila, že se chci vydat směrem její metody vycházející z pedagogiky Margreet Honig na pěveckých interpretačních kurzech Pěvissimo v rámci festivalu Zlatá Pecka v roce 2024. Tam se mi otevřely oči, jelikož jsem v té době řešila mnoho problémů, se kterými jsem si nevěděla rady. Tento kurz považuju za svůj další zlom. 

Mladý pěvec je přirozeně otevřený novým zkušenostem a chce se učit od každého, s kým se potká. Kdy ale poznáte, že je rada skutečně pro vás – a že ji není potřeba přijmout jen proto, že přichází od uznávané osobnosti? Už máte pocit, že si dokážete některé věci sama „odfiltrovat“?

Tím, že jsem od roku 2024 začala naplno praktikovat učení od Simony Šaturové, čím dál více umím rozeznávat to, co pro mě v danou fázi prospívá a kdy má smysl případnou radu od druhého přijmout. Zmiňuju fázi proto, protože jsem stále na začátku a učím se stavět základy pro svůj „dům“. Vím, co dělá dobře mému hlasu, a znám také cestu, kterou chci dál jít.

Jaká je z pohledu mladého člověka největší výhoda, a naopak slabina českého hudebně-vzdělávacího systému? Co vám v něm případně nejvíce chybí?

Jako jednu z výhod vnímám provázanost s promotéry a díky tomu možnost aktivní angažovanosti na významných koncertech, protože se tak učíme chápat jejich provoz v praxi. Mohu uvést příklad z minulého roku, kdy jsme si my studenti naší i pardubické konzervatoře zazpívali sbor v árii Kalafa Nessum Dorma s tenoristou Jonathanem Tetelmanem. Dále bych ráda zmínila, že díky Nachtigall Artists a její jednatelce Aleně Kunertové máme možnost získat zvýhodněné vstupy a podívat se na podobná představení. Jako další výhodu bych zmínila pěvecké kurzy s významnými operními pěvci. Na naší škole se konají alespoň dvakrát do roka a považuju je za velký přínos nejen do českého hudebně-vzdělávacího systému. 

To, co mi naopak nejvíce chybí a vnímám jako slabinu, je výuka cizích jazyků. Nemohu samozřejmě mluvit za všechny konzervatoře, ale u sebe vnímám, že chybí jasnější a přehlednější struktura výuky jazyků v rámci šestiletého studia. Zároveň bych ocenila pravidelnou výuku finanční gramotnosti, která je dnes běžná i na některých základních školách.

Máte za sebou už také první zkušenosti s operní produkcí, v dubnu 2024 jste ztvárnila Kohouta v Lišce Bystroušce pod vedením Jakuba Hrůši. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?

Na tuto jedinečnou zkušenost vzpomínám velmi ráda a s láskou. Když jsem se dozvěděla o této nabídce, byla jsem více než nadšená. Věděla jsem, že mě čeká spousta práce, ale šla jsem do toho po hlavě jako do jedné z mnoha výzev. Nastudování mi dalo zabrat především kvůli rytmu a následné souhře při prvních zkouškách. Byla jsem ale dobře připravená díky paní profesorce a panu korepetitorovi Ahmadu Hedarovi (rozhovor ZDE), takže jsem si mohla naplno užívat atmosféru kolem. Spolupráce s panem dirigentem Jakubem Hrůšou, klavíristou Zdeňkem Klaudou a režisérem Tomášem Ondřejem Pilařem byla nesmírně obohacující. Velmi si vážím jejich přístupu, trpělivosti i všech rozhovorů a připomínek, které nám během procesu poskytli. Stejně tak si cením celého obsazení, se kterým byla radost spolupracovat. 

Ostatně koncerty před publikem pro vás nejsou ničím novým, v dubnu jste vystoupila v Žižkovském atriu, v prosinci 2024 zase na Novoměstské radnici v Janáčkově Zápisníku s Petrem Nekorancem a Arnheiður Eiríksdóttir, a tak bychom mohli pokračovat. Nyní vás čeká další milník: koncert na Dvořákově Praze. Na co se mohou posluchači ve vašem podání těšit? 

Zazpívám písně českých skladatelů, jednak od Bohuslava Martinů z cyklu Písničky na dvě stránky, od Antonína Dvořáka z cyklu Písně milostné i Cigánských melodií. Od Bedřicha Smetany zazpívám dvě ukázky z cyklu Večerní písně a samozřejmě dojde i na zahraniční skladatele, například píseň Das Veilchen od Wolfganga Amadea Mozarta či Schumannovu píseň Der Nussbaum. 

Většinu těchto písní mám už delší dobu v repertoáru. Magdalena Kožená, dramaturgyně a patronka festivalového večera, mě vyzvala, abych k nim přidala i dvě Dvořákovy písně, což jsem vzala jako vítanou výzvu.

Čím jsou pro vás písně? A je vám některá z těch, co zazpíváte v Anežském klášteře, obzvláště blízká?

Pro mě je vždy nesmírně – a to nejen v písních – důležité, abych dokázala interpretačně vystihnout a vnitřně se ztotožnit s obsahem textu. Mým posláním jakožto interpretky je předat onen zážitek, ale rovněž přimět publikum k zamyšlení. Všechny písně, co budu interpretovat, mám velmi ráda, nicméně pokud bych měla vyzvednout jednu, pak si zvolím Dvořákovu Milostnou píseň č. 6. V minulém roce jsem ji poprvé naživo uslyšela v podání sopranistky Kateřiny Kněžíkové právě na festivalu Dvořákova Praha a od prvních tónů jsem si ji zamilovala. Kombinace hlubokého sdělení textu a melodie vystihující charakter této písně je pro mě více než obohacující. 

Jakou roli bude mít na koncertu Magdalena Kožená? Měla jste už možnost s ní repertoár konzultovat, případně budete mít možnost vystoupit společně?

Jako letošní rezidenční umělkyně Dvořákovy Prahy Magdalena Kožená představí svůj široký umělecký záběr na několika koncertech, a to nejen jako pěvkyně, ale také jako patronka a zakladatelka nadačního fondu podporujícího umělecké vzdělávání. Právě proto jeden svůj rezidenční večer na tak významném festivalu velkoryse věnovala nám, začínajícím pěvcům. S výše zmíněnou Simonou Šaturovou kromě mě vybraly ještě Emmu Balunovou, Dominika Urbánka a Theodora Šimáčka. 

Magdalena Kožená sestavila na základě našeho stávajícího repertoáru program večera s akcentem na českou hudbu, Simona Šaturová nás provázela jako mentorka, zásadní roli při přípravě programu měl také korepetitor Ahmad Hedar, vyzkoušeli jsme si komunikaci s produkcí, budeme mít i focení s profesionální fotografkou. Této komplexní zkušenosti a obrovské umělecké šance si všichni čtyři nesmírně vážíme. Magdalena Kožená bude celý večer v Anežském klášteře uvádět a dostaneme i příležitost zazpívat si společně s ní – ale více už prozradit nemohu. (úsměv)

Kterého z dnes aktivních pěvců či pěvkyň vnímáte jako svůj vzor? A čím konkrétně vás inspiruje?

Jako jedinou z dnes aktivních pěvkyň, kterou vnímám jako svůj vzor, je pro mě nepochybně sopranistka Simona Šaturová. Tím, že mám možnost se s ní osobně každoročně setkávat na pěveckých kurzech, mě inspiruje jak pěvecky, tak jedinečným lidským přístupem. Obdivuju její trpělivost a zájem všem srozumitelně předat svou metodu a úhel pohledu nejen na zpěv. 

Její kurzy navštěvuju čtvrtým rokem a pokaždé se na nich dozvím něco nového. Díky ní si každým rokem uvědomuju, že zpěv je složitější alchymie, než si myslíme. Líbí se mi, že paní Šaturová dokáže pracovat s představivostí, která mi je srozumitelná. 

Na otázku, kam bude váš hlas jednou směřovat, je možná ještě brzy odpovídat. Přesto – máte už představu, jakým směrem byste se chtěla vydat? Je nějaký konkrétní hudební obor, období, skladatel nebo typ repertoáru, který vás v tuto chvíli přitahuje víc než ostatní?

Mám určitou představu o směru, kterým bych chtěla jít, ale tím, že jsem stále na začátku a učím se, bych si zatím chtěla vyzkoušet něco od každého období a typu repertoáru. Od prvního ročníku na konzervatoři mě nejvíce přitahuje celkové období hudebního baroka. Mým oblíbeným skladatelem je momentálně Johann Sebastian Bach a jeho tvorba duchovních písní a árií, oratorií a kantát. 

Co je největší překážka, které musí mladá sopranistka na začátku své kariéry čelit?

Slovo kariéra mi podle mého názoru v této fázi přijde jako poněkud zavádějící. Stále se teprve učím a poznávám, jak věci fungují, a proto raději mluvím stále o studiu a o cestě poznání. (úsměv)

Nejnáročnější pro mě byl první ročník na konzervatoři. Zvykala jsem si na její provoz a v některých ohledech bylo, a stále je, náročné především psychicky. Čím jsem starší, tak stále více vnímám rivalitu a přirozené porovnávání lepších výsledků nejen mezi spolužáky. Avšak například v průběhu soutěží či pěveckých kurzů jsem si vybudovala několik hezkých vztahů s mými vrstevníky, což mi velmi pomohlo a mě povzbudilo. Postupně si také uvědomuju, že se můj hlas nemusí líbit každému, to ale neznamená, že si nebudu stát za směrem, kterým se chci ubírat. 

Kdybyste mohla pozvat jakoukoli operní postavu z jakékoli opery na sklenku vína či šálek čaje, koho byste pozvala a o čem byste si s ní chtěla povídat?

Na čaj bych moc ráda pozvala Zuzanku z Mozartovy Figarovy svatby. Povídala bych si s ní o tom, jak si dokáže zachovat bystrost, lehkost a humor i v situacích, které nejsou úplně jednoduché. Ráda bych se jí zeptala, jak se jí daří nad každým vyzrát a zůstat přitom laskavá a lidská.

Foto: archiv interpretky, archiv Akademie MenART

Facebook X E-mail WhatsApp