Paavo Järvi patří mezi světová dirigentská esa, která není třeba dlouze představovat. Stojí v čele pěti prestižních orchestrů a institucí a jako hostující dirigent je zván k orchestrům po celém světě. Vedle své mezinárodní kariéry se intenzivně věnuje také mladé generaci: prostřednictvím své hudební nadace a na hudebním festivalu v Pärnu podporuje začínající dirigenty a dirigentky a zároveň pomáhá šířit estonskou hudební kulturu do světa. S jedním ze „svých“ orchestrů, v daném případě Orchestrem curyšské Tonhalle, přijíždí 8. září na Dvořákovu Prahu. O programu, který předvede českému publiku, jsme se bavili v následujícím rozhovoru, a nevyhnul se ani tématu odpovědnosti dirigentů či přesvědčení, že hudbu je potřeba dělat s láskou.

Jste mimořádně vytížený člověk – vedete pět orchestrů a institucí a zároveň hostujete jako dirigent po celém světě. Najdete vůbec někdy čas jen tak trochu lenošit?

Vlastně jsem letos v létě měl jeden týden, kdy jsem vůbec nepracoval. Po hudebním festivalu v Pärnu v Estonsku jsem si ho opravdu užil – odpočíval jsem s přáteli a rodinou. Příští takový odpočinek mě ale čeká zase až za rok. 

Co podle vás stojí za úspěchem „značky Järvi“, kromě jména, které do světa klasické hudby přinesl váš otec?

Těžko říct. Někteří lidé to možná vnímají jako značku, ale pro nás je to především rodina. Všechno začalo u otce, jeho nadšení a lásky k hudbě. My jsme v této atmosféře jako děti jednoduše vyrůstali. S bratrem a sestrou jsme nikdy neměli pocit, že bychom měli pokračovat v nějaké předem dané linii – všechno se vyvíjelo přirozeně, už od našeho dětství. Upřímně řečeno, zevnitř je těžké vnímat, jak nás vidí ostatní. Pro nás je to jednoduše láska k hudbě a nadšení pro ni.

Jak se vám pracuje s členy tolika orchestrů v různých zemích, hráči a hráčky přece jen bývají citliví a vnímaví lidé. Máte nějaké vzdělání či zkušenosti z oblasti psychologie, komunikace nebo leadershipu, které vám pomáhají při práci s orchestry?

Víte, já si myslím, že toto je do značné míry otázka zdravého rozumu. Hudbu je vždycky lepší dělat s láskou než se strachem – to je potom vidět i na výsledcích. Nikdy jsem nevyrůstal v prostředí, kde bych byl svědkem vyloženě špatného zacházení, brutality nebo nátlaku při zkouškách – a už vůbec ne ze strany mého otce. Je tedy pro mě naprosto nepřirozené a cizí vnášet do komunikace s orchestry – a nejen s nimi – jakoukoli negativitu nebo strach. Dobrá hudba vždy vzniká lépe z respektu a lásky. Člověk musí být především dobře připravený a přesně vědět, čeho chce dosáhnout. Když hudebníci vědí, co po nich chcete, odstraní to většinu komunikačních problémů.

Tento rozhovor budou bezpochyby číst mladí čeští dirigenti a dirigentky i studenti a studentky tohoto oboru. Vy sám se ostatně intenzivně věnujete vzdělávání mladých. Jakou nejdůležitější radu se snažíte předat nastupující generaci? 

Především jim chci poradit, aby hodně naslouchali. Naslouchání je něco, co se dirigent musí naučit hned na začátku. Poslouchejte, co vám orchestr nabízí, s čím před vás přichází, jakou má barvu, co umí, a nesnažte se okamžitě prosadit svůj pohled. Nejprve musíte pochopit atmosféru orchestru, který před vámi stojí. Jakmile poznáte, jaký ten orchestr je, můžete lépe přizpůsobit svůj přístup tomu, co potřebuje a co mu pomůže k lepšímu výkonu.

Jakou nejčastější chybu podle vás dirigenti a dirigentky dělají, když poprvé zkoušejí s profesionálním orchestrem?

Mnoho mladých má pocit, že musí okamžitě prosadit svou autoritu – a to je chyba. Autorita nevychází z toho, že hodně mluvíte, ale z naslouchání, schopnosti přizpůsobit se a hledání společné cesty. Nátlak nikdy nepomáhá. Takže se vracím k mojí předchozí radě: Naslouchejte.

Váš repertoár je mimořádně široký, uvádíte díla opravdu velikého množství skladatelů a skladatelek. Kdybyste si ale měl vybrat jednoho, o němž jste přesvědčen, že by si zasloužil být uváděn častěji nebo znovuobjeven, kdo by to byl? 

Ze skladatelů, kteří by si podle mě zasloužili najít v koncertních programech trvalejší místo, jsou to především Jean Sibelius a Carl Nielsen. Existují samozřejmě i díla velkých skladatelů, která se hrají nedostatečně, a vedle nich naprosto skvělá díla těch, o nichž veřejnost nemá povědomí. O tom bychom se mohli bavit hodně dlouho, ale pokud to mám shrnout obecně, potom bych určitě řekl Sibelius a Nielsen a teď nemluvím jen o Houslovém koncertu a Druhé symfonii, ty se hrají dostatečně. 

Také bych si přál na pódiích slyšet více Martinů, Suka nebo Smetany. Ale také Franze Schmidta nebo švédského skladatele Huga Alfvénа. Existuje obrovské množství hudby, která se prakticky nehraje mimo země, v nichž má svou kulturní tradici. Přál bych si, aby se do ní více ponořili mladí dirigenti a dirigentky.

Ti by obecně měli chápat svou roli, že nejde jen o to stát před orchestrem a dirigovat velké dílo. Součástí jejich práce je také uvádět novou hudbu a objevovat hudbu opomíjenou. Dirigent by měl být motorem, který posouvá celý obor dál. Je to velká zodpovědnost. Člověk totiž může snadno propadnout pohodlí a spokojit se s dirigováním známého repertoáru.

Myslím ale, že bychom měli být jakýmisi evangelisty klasické hudby, seznamovat obecenstvo s novou, rozšiřovat poznání. I proto mám svůj festival a pořádám dirigentské kurzy – abychom vychovávali další generaci a vnukli jim tyto myšlenky. 

A naopak – kdybyste mohl na pět let vyřadit z koncertních programů jedno dílo nebo jednoho skladatele…

Upřímně řečeno, existuje mnoho slavných děl, která miluji, ale dirigoval jsem je už tolikrát, že bych se bez nich klidně na pět let obešel. Uvedu třeba Musorgského Obrázky z výstavy – miluju je, ale nepotřebuji je pět let dirigovat. Totéž platí o Dvořákově Deváté. Hraje se až příliš často, zatímco jiná jeho díla se neuvádějí vůbec.

Mimochodem, jak vnímáte v roce 2026 rovné příležitosti pro dirigentky? 

Myslím, že podmínky se postupně stávají spravedlivějšími a vyrovnanějšími. V mých kurzech je přibližně padesát procent žen, což je pro mě důkaz, že se rozhodně ubíráme správným směrem. Musím říct, že mám několik opravdu vynikajících studentek – mladých dirigentek, které dnes patří k výrazným osobnostem svého oboru.

Spolu s Arvo Pärtem a samozřejmě vaším otcem jste patrně nejznámější žijící estonští hudebníci. Jak to vnímáte? Cítíte nějakou uměleckou provázanost?

Musíte si uvědomit, že Estonsko je tak malá země, že se tam téměř všichni navzájem známe či o sobě víme. Počet obyvatel mojí domoviny je někde kolem 1,3 milionu a jsme tedy jedna velká rodina. A Arvo je naší rodině velmi blízký, navíc díky němu mělo možnost ve světě prorazit mnoho dalších estonských skladatelů. 

Můžete doporučit nějaká jména těm, kdo by chtěli objevit hudbu vaší vlasti?

Samozřejmě, například Erkki-Sven Tüür, Lepo Sumera, Tõnu Kõrvits, Jüri Reinvere nebo Helena Tulve. Na mém festivalu máme také novou řadu, kdy uvádíme výhradně díla estonských skladatelek, a mě těší, že mezi nimi máme několik opravdu silných osobností. A pak jsou tu skvělí symfonisté jako Eduard Tubin nebo Veljo Tormis a mnoho dalších. Arvo jim svým způsobem prošlapal cestu. Je krásné sledovat, že přicházejí další mladí skladatelé a skladatelky. 

Pro Prahu jste připravil velmi působivý program: Šostakovičův Houslový koncert č. 1 a Beethovenovu Sedmou symfonii. Oba skladatele máte ve svém repertoáru velmi výrazně zastoupené. Jakým jazykem k vám jejich hudba promlouvá?

Ano, oba skladatelé patří k těm, které diriguji nejčastěji. Beethoven je pro mě celoživotním tématem a hledáním, zejména díky mé dlouholeté spolupráci s Deutsche Kammerphilharmonie Bremen. Šostakovič je mi blízký zase jinak. Vyrostli jsme v podobném prostředí a díky tomu ke mně jeho hudba promlouvá hlubokým způsobem. Člověk ale musí rozumět tomu, o čem tato hudba je – o sovětské realitě a o osobní reakci na sovětský systém. Dokonce jsem se s ním osobně setkal u nás doma, když jsem byl ještě malý chlapec.

Když se podíváme na jejich životy, najdeme mezi nimi překvapivé paralely – oba žili v turbulentních historických obdobích a oba se ve své hudbě vyrovnávali s tlakem okolního světa. Zároveň oba prostě „jen“ chtěli psát hudbu, zatímco svět kolem nich do jejich života neustále zasahoval. Vidíte mezi nimi nějakou hlubší paralelu?

U Beethovena nelze osobnost skladatele oddělit od doby, v níž žil. V jeho hudbě je silně přítomný vnitřní příběh a pocit, jako by chtěl napravit svět, dát ho do pořádku. Od Eroiky dál je v jeho hudbě velmi silně cítit, že má na svět kolem sebe jasný a pevný názor.

Šostakovič je zase skladatel, který popisoval každodenní život, ale zároveň vnitřní svět člověka žijícího v atmosféře teroru a obrovského tlaku a strachu. Jeho hudba není jen ilustrativní – zabývá se především vnitřním světem člověka, který žije v takovém prostředí. Tento aspekt je nesmírně důležitý k pochopení Šostakovičovy hudby.

Přijíždíte na festival Dvořákova Praha, takže se nemohu nezeptat na váš vztah k tomuto skladateli…

Dvořák patří mezi velikány a je velmi těžké jeho hudbu nemilovat – a to hned z mnoha důvodů. Jeho hudba je nám velmi blízká. Vyrůstali jsme s ní, provází nás od narození – jeho díla jsem slýchal už jako malý chlapec – a jeho hudební řeči velmi dobře rozumím. Z jeho symfonií mám nejraději Sedmou, včetně různých symfonických variací.

Kdybyste mohl pozvat na sklenku vína kteréhokoli skladatele čí skladatelku, kdo by to byl a o čem byste se bavili?

To je těžká otázka, protože ti největší skladatelé bývali někdy komplikovaní lidé, s nimiž nebylo lehké vyjít. Vždycky mám proto pocit, že je raději budu uctívat z povzdálí, než abych se setkal s člověkem, který by mě mohl zklamat.

Ale pokud bych si měl vybrat, pak by to byl Gustav Mahler. Nemuselo by jít ani o žádné konkrétní téma rozhovoru, nicméně mám za to, že jeho hudební život a vnitřní svět jsou tak hluboké a introspektivní, že bych rád alespoň trochu nahlédl do toho, jakým člověkem skutečně byl. A také bych si rád poslechnul některé podrobnosti z jeho rozhovorů s Freudem.

Foto: Facebook Tonhalle-Orchester Zürich, Alberto Venzago, Kaupo Kikkas

Facebook X E-mail WhatsApp