Křišťálově čistý hlas italské sopranistky Roberty Mameli a její výrazný temperament ji přivedly na nejvýznamnější světová pódia, od Berlína a Vídně přes Paříž až po Tokio či Buenos Aires. Spolupracovala s předními dirigenty a soubory specializujícími se na historicky poučenou interpretaci a její diskografie čítá více než třicet nahrávek. Nyní se vrací do České republiky, kde společně s Collegium Marianum zahájí pětadvacátý ročník festivalu Lípa Musica. Náš rozhovor se točil především kolem barokní, ale překvapivě i jazzové hudby.

Proslavila jste se jako interpretka barokního repertoáru. Čím vás barokní hudba tolik přitahuje? Je to její hudební jazyk, teatrálnost, estetika dané doby nebo něco docela jiného? 

Myslím, že to, co mě na barokní hudbě přitahovalo nejdříve, byla její mimořádná svoboda výrazu. V tomto repertoáru má každé slovo svou váhu, každé gesto svůj význam a hudba neustále reaguje na emoce postavy. Je neuvěřitelně teatrální, i když zpíváte jen recitativ nebo árii. Ve skutečnosti ale nebyla mou první velkou láskou barokní hudba, nýbrž Mozart. Ten byl vždy zásadní součástí mé hudební i umělecké identity. Je to repertoár, ke kterému se během celé kariéry vracím a kterému se dnes znovu velmi intenzivně věnuji. Fascinuje mě, že přestože barokní hudba a Mozart patří do odlišných světů, poskytují mi velmi podobný pocit svobody. V obou případech existuje mimořádně silné propojení mezi hlasem, slovem a dramatickou situací. Člověk musí být nesmírně přesný, ale právě uvnitř této přesnosti se otevírá obrovský prostor pro barvu, frázování, artikulaci a emocionální svobodu.

Pomýšlela jste na Mozarta a barokní hudbu od začátku, nebo vás k nim váš hlas prostě přirozeně nasměroval?

Nikdy jsem se tedy v určitém okamžiku nerozhodla, že se stanu specialistkou na starou hudbu. Byl to mnohem organičtější proces. Můj hlas a mé umělecké cítění si v baroku přirozeně našly své místo a postupem času jsem objevovala, kolik toho prostřednictvím tohoto repertoáru mohu vyjádřit. Nikdy jsem ale nevnímala barokní hudbu a Mozarta jako dva protichůdné směry. Jsou pro mě dvěma různými jazyky, které mi umožňují zkoumat tytéž základní věci: člověka, text, emoce a divadlo. A možná právě proto jsem se nikdy nechtěla uzavřít do jediné kategorie. Hlas se proměňuje, proměňuje se i umělec a repertoár může růst společně s vámi. Pro mě je podstatné nacházet hudbu, v níž se mohu cítit naprosto svobodná a vyjádřit něco opravdového.

Historicky poučená interpretace prošla v posledních desetiletích výrazným vývojem. Myslíte, že jsme se dnes přiblížili tomu, jak tato hudba mohla ve své době skutečně znít, nebo si naopak vytváříme vlastní vizi baroka optikou jednadvacátého století? 

Myslím, že platí obojí. Dnes toho samozřejmě víme mnohem více. Máme přístup k historickým pramenům, traktátům, nástrojům, edicím i výzkumům, které předchozí generace neměly vždy k dispozici. Hodně jsme se dozvěděli o artikulaci, výslovnosti, ornamentice, tempech i vztahu mezi hlasy a nástroji. Nikdy bychom ale neměli zapomínat, že historicky poučená interpretace je stále interpretací. Minulost nedokážeme přesně rekonstruovat. Každé provedení vytvářejí současní hudebníci, s dnešním sluchem, citlivostí a zkušeností.

Co se podle vás od doby, kdy jste se tomuto repertoáru začala věnovat, změnilo nejvíce?

Podle mě právě chápání toho, že historická interpretace není jen otázkou používání starých nástrojů nebo omezení vibrata. Jde o porozumění jazyku hudby. A tento jazyk je hluboce spjatý s rétorikou, divadlem a textem. Pro mě není konečným cílem znít „historicky“. Chci, aby hudba působila živě. Pokud divák uvěří postavě, rozumí slovům a nechá se emocionálně vtáhnout do hudby, dosáhli jsme něčeho mnohem důležitějšího než pouhé historické „správnosti“.

Jednou z vašich parádních rolí je Poppea v Monteverdiho Korunovaci Poppey. Čím je pro vás tato postava tak výjimečná? 

Poppea je jednou z těch postav, u nichž mám pocit, že je nikdy nedokážu poznat úplně do posledního detailu. Možná právě proto mě tak fascinuje. Je smyslná, inteligentní, ambiciózní, hravá a mimořádně odhodlaná. Nevnímám ji ale pouze jako ambiciózní ženu, která touží po moci. Je v ní něco mnohem složitějšího. Dokáže prožívat skutečnou něhu i touhu a zároveň přesně ví, jak využít svou ženskost a inteligenci, aby dosáhla toho, co chce.

Proměňuje se váš pohled na tuto postavu s každou novou inscenací, nebo její podstata zůstává stejná?

S každou inscenací jsem objevila jinou Poppeu. Podstata postavy zůstává, ale poměr mezi její smyslností, zranitelností, ambicemi a krutostí se může v závislosti na režisérovi, Neronovi a celém divadelním světě, který ji obklopuje, výrazně proměňovat. Fascinuje mě především to, že Monteverdi nám nikdy přesně neříká, co si o ní máme myslet. Dává nám nástroje, abychom jí porozuměli, ale zároveň ponechává prostor pro nejednoznačnost. A nejednoznačnost je pro herečku nádherná. Zpívala jsem Poppeu v různých kontextech, stejně jako jsem zpívala Nerona, a nyní zpívám také Ottavii. Mám pocit, že mám obrovské štěstí, že mohu objevovat tolik různých lidských bytostí.

Zůstaňme ještě na chvíli u Monteverdiho. Nahrála jste album Round M: Monteverdi Meets Jazz, které propojuje jeho hudbu s jazzem. Co vás k tomuto projektu inspirovalo?

Tato nahrávka byla velmi seriózním experimentem. I po sedmnácti letech zůstává jednou z mých nejznámějších nahrávek. Zajímavé je, že si album našlo cestu k lidem, kteří nevycházejí z barokního světa, a stejně tak k posluchačům jazzu. Oslovilo publikum z obou světů a myslím, že i mnohem širší okruh posluchačů. Takže pokud je tato nahrávka i po sedmnácti letech stále tak známá a oceňovaná, znamená to, že experiment propojit tyto dva světy skutečně velmi dobře fungoval.

Monteverdi byl velkým hudebním inovátorem, ale myslíte, že jeho hudba skutečně sahá až k jazzu? 

Rozhodně. A možná nejpřekvapivější je, že Monteverdi a jazz nejsou tak vzdálené světy, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jak říkáte, Monteverdi byl mimořádný inovátor. Zajímala ho výrazová síla hudby, rytmus, slovo, improvizace, a především lidské emoce. Jazz také přikládá obrovský význam svobodě, načasování, barvě a komunikaci mezi hudebníky. Smyslem Round M nebylo proměnit Monteverdiho v jazz ani vytvořit módní crossover. Chtěli jsme zjistit, co se stane, když se tyto dva hudební jazyky setkají a zároveň zůstane zachována podstata Monteverdiho hudby. Na projektu se podíleli La Venexiana, Claudio Cavina a jazzoví hudebníci včetně saxofonu, akordeonu, kontrabasu a bicích. Jádrem aranží zůstaly původní vokální a basové linky.

A odhalila vám tato zkušenost něco, co by v tradičnějším způsobu interpretace mohlo zůstat skryté?

Pro mě projekt odhalil, jak moderní Monteverdi vlastně dokáže být. Když hudbě dovolíte trochu větší rytmickou svobodu a jinak nasloucháte vztahu mezi hlasem a nástroji, najednou objevíte barvy a napětí, které jsou v ní přítomné už od začátku. A samozřejmě improvizace vás velmi přibližuje duchu sedmnáctého století.

Ačkoli je barokní, potažmo Mozartova hudba vaším uměleckým domovem, uvažujete o dalším rozšiřování repertoáru směrem k romantismu, nebo dokonce k soudobé opeře?

Mozart byl vždy velmi důležitou součástí mého hudebního života. Vlastně jsem vyrůstala především na klasické hudbě. Od velmi útlého věku jsem poslouchala Pucciniho, Verdiho a velký italský operní repertoár, takže romantickou hudbu velmi dobře znám, i když právě na tomto repertoáru jsem se rozhodla svou kariéru nestavět. Některé z těchto rolí jsem zpívala, například Lisettu ve Vlaštovce. Nemyslím si však, že těžiště velkého romantického repertoáru je místem, kam můj hlas přirozeně patří. Vyžaduje jinou hlasovou váhu a jiný způsob práce s hlasem a toho si jsem velmi dobře vědoma. Tuto hudbu nesmírně ráda poslouchám, ale to ještě nutně neznamená, že ji musím zpívat. Soudobá opera a svět kolem ní mě ale nepřestává přitahovat; je to svět, který jsem už několikrát prozkoumávala. Poslední opera, v níž jsem vystupovala, byla Teodora italského skladatele Maura Montalbettiho, který je stále velmi aktivní. Je to mimořádné dílo a práce na něm mi znovu připomněla, jak inspirující může být vytvářet něco, co patří výhradně naší době. Takže ano, soudobé opeře jsem rozhodně otevřená. Dokonce si myslím, že současná hudba může mému hlasu obzvlášť dobře vyhovovat, protože mi umožňuje objevovat různé barvy a dramatické možnosti, aniž bych se musela přizpůsobovat předem dané hlasové tradici. Určitě bych se jí chtěla věnovat více. Pokud jde o romantický repertoár, nikdy neříkám nikdy, protože hlas se stále vyvíjí. Při výběru repertoáru jsem ale velmi opatrná a hledám především to, co skutečně odpovídá přirozenosti mého hlasu. V této fázi cítím, že Mozart a soudobá opera jsou mnohem přirozenějším pokračováním toho, kým jako zpěvačka jsem, než těžší romantický repertoár.

Vaše diskografie obsahuje řadu málo uváděných a téměř zapomenutých oper. Co vás přesvědčí, že stojí za to věnovat měsíce práce dílu, které většina posluchačů nikdy neslyšela? 

Právě proto, že je posluchači nikdy neslyšeli. Je na tom něco nesmírně vzrušujícího – otevřít dveře, které byly dvě nebo tři století zavřené, a najednou zjistit, že se za nimi ukrývá něco mimořádně živého. Když pracujete na zapomenuté opeře, nemůžete se opřít o tradici, ani o očekávání publika. Jazyk díla musíte objevovat téměř od nuly. Tento proces mě vždy přitahoval. Některé z nejcennějších projektů mé kariéry byly spojeny s hudbou, která byla téměř neznámá – Vinci, Scarlatti, Bononcini, Mysliveček, Zelenka, Stradella a mnoho dalších. Můj nejnovější projekt, nahrávka The Ghosts of Hamlet, je možná nejvýraznějším příkladem. Je to album věnované výhradně áriím z málo známých, téměř zapomenutých oper a byla to velmi dlouhá a pečlivá práce. Museli jsme tuto hudbu vyhledat, nastudovat, porozumět jejímu dramatickému kontextu a potom tyto skladby znovu přivést k životu. Na tuto nahrávku jsem obzvlášť pyšná, protože získala několik významných ocenění a uznání a byla také finalistou International Opera Awards. Přinesla mi a stále mi přináší obrovské uspokojení. Nejvíc mě těší, že ve chvíli, kdy tato díla postavíte před publikum, přestávají být „zapomenutou hudbou“. Najednou se z nich stává něčí příběh, něčí emoce, něčí hlas. A když posluchači objeví něco, co nikdy předtím neslyšeli, a reagují na to, uvědomíte si, že všechna práce, kterou jste tomu věnovali, měla skutečně smysl.

A je nějaký barokní skladatel nebo konkrétní opera, o nichž si myslíte, že by si zasloužili mnohem častěji zaznívat?

V tomto kontextu bych ráda zmínila Leonarda Vinciho. Jeho hudba má mimořádný smysl pro drama a velmi sofistikovaný vztah mezi vokální linií a emocí. Zpívala a nahrávala jsem jeho Didone abbandonata a pokaždé, když se k jeho hudbě vracím, znovu mě překvapuje, jak je teatrální. Ale takových skladatelů je mnohem víc. Baroko je stále obrovským kontinentem neobjevené hudby a doufám, že v jeho objevování budu pokračovat.

Spolupracovala jste s řadou předních dirigentů v oblasti historicky poučené interpretace. Co podle vás odlišuje skutečně výjimečného dirigenta od toho, který je „jen“ velmi dobrý?

Pro mě výjimečný dirigent naslouchá. Samozřejmě, technické znalosti jsou zásadní, a dirigent musí mít mimořádně hluboké porozumění partituře. Samo o sobě to ale nestačí. Skvělý dirigent naslouchá zpěvákům, orchestru a vnímá, co se v sále odehrává. Ti nejlepší také vědí, kdy vést a kdy naopak nechat prostor. Rozumějí tomu, že zpěvák pouze nevytváří tóny, ale vypráví příběh, dýchá, jedná a reaguje. A je tu ještě jedna vlastnost, kterou považuji za zásadní: zvědavost. Skvělý dirigent se nikdy nespokojí s tím, že „takto se to dělá“. Pokaždé chce objevit něco nového. Nejvíc vzrušující spolupráce jsou ty, při nichž máte pocit, že pouze neprovádíte interpretaci, která už byla předem rozhodnuta, ale hudbu společně objevujete.

Jedním z takových dirigentů je bezpochyby Václav Luks, s nímž vás pojí dlouholetá spolupráce. Jak jste se poprvé setkali a čím je pro vás toto umělecké partnerství tak výjimečné?

Václav a já jsme si během několika společných projektů postupně vytvořili velmi pevný umělecký vztah a nejvíce si cením mimořádné vzájemné hudební důvěry. Má velmi jasnou představu o hudební architektuře, zároveň ale zpěvákovi poskytuje prostor k nadechnutí a vlastní tvorbě. To je v barokní hudbě obzvlášť důležité, protože vztah mezi rétorikou, textem a hudebním gestem je velmi křehký. Na spolupráci s ním oceňuji také jeho mimořádnou pozornost k detailu. Partituru zná do nejmenších podrobností, nikdy přitom ale neztrácí ze zřetele její dramatický význam. To je něco, co je mi v mém vlastním přístupu k hudbě velmi blízké. Společně jsme pracovali na několika projektech, a tím posledním byl loni Zelenkův Gesù al Calvario, s nímž jsme vyrazili na turné do Prahy, Drážďan a dalších míst. Byla to nádherná zkušenost a měla jsem velkou radost, že jsem se mohla znovu vrátit k Zelenkově hudbě, kterou mám velmi ráda a naše spolupráce pokračuje i v úplně jiném repertoáru. Příští rok budu mít znovu příležitost pracovat s Václavem na Mozartově Donu Giovannim, v němž zazpívám Donnu Elvíru. Mám z toho opravdu velkou radost. Václava si nesmírně vážím po hudební i lidské stránce a vždy se těším na možnost společně s ním tvořit hudbu. To, že naše spolupráce nyní může pokračovat od Zelenky k Mozartovi, je pro mě o to zajímavější.

Vaše diskografie zahrnuje také Myslivečkovu operu Adam a Eva a Zelenkovo Il Diamante. Měla jste příležitost poznat i další díla těchto skladatelů, případně jiných autorů z historických českých zemí? Už jste zmínila Jana Dismase Zelenku…

Ano, a právě to je jedna z věcí, kterých si na působení v českém hudebním prostředí obzvlášť cením. Mysliveček je fascinující skladatel, protože jeho hudba stojí na důležitém pomezí pozdního baroka a klasicismu. Jeho melodický instinkt a cit pro lidský hlas jsou pozoruhodné a určitě bych se ráda ponořila hlouběji i do jeho další operní tvorby. Zelenka je úplně jiný svět, ale stejně fascinující. Jeho hudba má mimořádnou dramatickou intenzitu a velmi osobitý harmonický jazyk. Práce na Il Diamante a později na Gesù al Calvario mi ještě více ukázala, jak silně italská operní tradice ovlivnila hudební život ve střední Evropě. Z historických českých zemí pochází obrovské množství hudby, která by si zasloužila zaznít mnohem dál za hranicemi České republiky. Doufám, že budu mít příležitost objevovat další skladby.

Jaký program jste připravila pro zahajovací koncert festivalu Lípa Musica? 

Program se jmenuje Il Canto Amoroso a mám velkou radost, že mohu s orchestrem Collegium Marianum a Janou Semerádovou zahájit pětadvacátý ročník festivalu Lípa Musica. Připravili jsme program, který představuje mimořádnou výrazovou rozmanitost baroka, s hudbou Fasche, Händela a Vivaldiho. Zazní árie z oper Aci, Galatea e Polifemo, Lotario, L’Allegro, il Penseroso ed il Moderato, Solomon, Il Giustino a Ottone in Villa.

Je na programu árie, která je vám obzvlášť blízká nebo pro vás má nějaký zvláštní význam? 

Je těžké vybrat jedinou árii, protože každá ukazuje úplně jinou stránku hlasu. Mimořádně blízká je mi ale Verso già l’alma col sangue z Aci, Galatea e Polifemo, protože umožňuje velmi intenzivní emocionální proměnu. Miluji okamžiky, kdy technika téměř zmizí a posluchač jednoduše prožívá emoci postavy. 

Předpokládám, že v České republice to pro vás nebude první vystoupení…

Určitě to nebude moje první zkušenost v České republice. Vystupovala jsem zde už několikrát a je to země s mimořádnou hudební kulturou. K českému publiku jsem vždy cítila velmi zvláštní vztah. Obzvlášť blízká je mi spolupráce s Janou Semerádovou. Bylo to nádherné už od našeho prvního setkání. Vždy se nám dařilo společně vytvářet krásné věci a Collegium Marianum je soubor, který je mi velmi blízký nejen hudebně, ale i lidsky. Panuje mezi námi velmi zvláštní porozumění. Janě nikdy nebudu dost vděčná za to, že mě před tolika lety oslovila a zahájila se mnou tento krásný umělecký vztah. Proto je pro mě návrat do České republiky na festival Lípa Musica obzvlášť významný. Za ty roky tam vzniklo tolik uměleckých spojení a přátelství! Mám pokaždé pocit, že se vracím na místo, kde lidé skutečně rozumějí hudbě, kterou miluji.

Jak relaxujete, když už máte baroka a klasicismu takříkajíc dost? Máte nějaké koníčky nebo zájmy, které s hudbou vůbec nesouvisejí?

Jako první mě napadne vaření, které naprosto miluji. Naučila jsem se to od maminky, když jsem byla ještě malá. Je skvělá kuchařka, přestože se profesně věnovala šití. Nějakým způsobem dokázala být mimořádně talentovaná v obojím! Vyrůstala jsem při tom, jak vařila, a myslím, že právě tam začala moje láska k vaření. To mě nesmírně uklidňuje. Když se několik hodin učím a mám pocit, že už mám hlavu úplně plnou, nebo když prostě na chvíli potřebuji přestat myslet na hudbu, jdu k plotně. Je to pro mě velmi terapeutické, protože pokaždé můžete vytvořit něco úplně jiného. Začnete s několika surovinami a postupně z nich vznikne něco, co předtím neexistovalo. Mám obzvlášť ráda asijskou kuchyni, především japonskou a čínskou, ale samozřejmě také ráda připravuji tradiční italská jídla. A nevařím jen tehdy, když přijde návštěva – vařím i sama pro sebe. Vlastně si užívám, když připravím krásné jídlo jen pro sebe. Je v tom něco nesmírně uspokojivého. Můj život je jinak s hudbou natolik propojený, že když zrovna nepracuji, ráda dělám úplně obyčejné věci. Miluji procházky, čtení, cestování bez nutnosti řídit se zkouškovým rozvrhem, objevuji nová místa, trávím čas s s lidmi, které mám ráda, nebo jen pozoruji život. Myslím, že umělec potřebuje zkušenosti, které leží mimo jeho profesi. Nemůžete celý život mluvit o opeře a očekávat, že budete stále nacházet nové emoce, které můžete přenést na jeviště. Někdy je pro zpěváka tím nejcennějším prostě žít.

Kdybyste mohla pozvat na sklenku vína jednu operní postavu, koho byste si vybrala? O čem byste si povídaly a jaké víno – nebo třeba jiný nápoj – byste své hostce nabídla?

Pozvala bych Ottavii. V tuto chvíli je to nejen postava, kterou právě zpívám, ale je tu ještě jeden docela prostý důvod: Ve srovnání s Neronem a Poppeou, které jsem ztvárnila tolikrát, že už jsem dávno ztratila přehled, je Ottavia postavou, k níž jsem se dostala nejméně. Ze tří hlavních postav má ale podle mě právě ona možná nejvíce lidskosti. Často je vnímána jednoduše jako opuštěná manželka, trpící císařovna, žena, která všechno ztratila. Myslím si však, že se v ní skrývá mnohem víc. Je inteligentní, hrdá, hluboce zraněná a zároveň má v sobě mimořádnou vnitřní sílu. Ráda bych se jí zeptala, co si doopravdy myslí o Poppee. Ne co by si zrazená manželka měla myslet, ale co skutečně cítí, když se dívá na tuto druhou ženu. Také bych se jí zeptala, jestli Nerona někdy skutečně milovala nebo jestli si v určitém okamžiku uvědomila, že ve skutečnosti oplakává ztrátu něčeho, co už dávno zmizelo. A možná nejzajímavější otázka by zněla: Kdyby dostala možnost zcela svobodně si zvolit svůj život, bez role císařovny, manželky či politické postavy, co by si vybrala? Myslím, že její odpověď by mě možná překvapila. A co se týče vína, nabídla bych jí něco elegantního, ale zároveň trochu komplexního – třeba dobré Barolo. Má dostatek hloubky, aby doprovodilo vážný rozhovor, ale také dost charakteru na to, aby alespoň na jeden večer zapomněla, že je císařovnou. A nejspíš bych jí řekla, že po tom všem, čím si prošla, dnes večer nemusí být pro nikoho Ottavií. Může být prostě jen ženou, která si připíjí sklenkou vína s jinou ženou.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, Facebook Roberty Mameli, Ufficio Stampa

Facebook X E-mail WhatsApp