„Není mnoho operních opusů, které jsou tak úzce spjaty nejen s konkrétními literárními a výtvarnými podněty, místem konání děje, ale i s atmosférou doby svého vzniku, jako právě Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka.“

„Nejedná se o divadelní představení, ale o koncertní nastudování.“

„Vybráni byli pěvci, kteří mají s Janáčkem bohaté zkušenosti.“

Letos na podzim uplyne celých sto let od premiéry Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, tohoto originálního hudebně dramatického díla, inspirovaného humornými texty Rudolfa Těsnohlídka a kresbami Stanislava Lolka; na jaře roku 1920 byly publikovány brněnskými Lidovými novinami. Koncertního nastudování s Českou filharmonií se ujal dirigent Jakub Hrůša.

Dirigentem prvního uvedení tohoto díla, uskutečnilo se v Brně 6. listopadu 1924, byl František Neumann, režíroval Ota Zítek, výtvarné řešení navrhnul Eduard Milén. O mimořádném významu Lišky Bystroušky pro moravskou metropoli svědčí i fakt, že právě toto dílo bylo vybráno jako první představení v nové budově brněnského Janáčkova divadla, otevřené 2. října 1965. Inscenaci nastudoval a řídil František Jílek. Z historie opery je možné uvézt ještě jedno významné datum, 18. květen 1925, kdy byla Bystrouška poprvé inscenována v Praze, nastudoval a řídil Otakar Ostrčil, režíroval Ferdinand Pujman, scénu vytvořil Josef Čapek.

Není mnoho operních opusů, které jsou tak úzce spjaty nejen s konkrétními literárními a výtvarnými podněty, místem konání děje, ale současně i s atmosférou doby svého vzniku, jako právě Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka. Tato skutečnost má nepochybně za následek, že existuje celá řada různých výkladů a sofistikovaných domýšlení partitury díla inscenátory, operní režií. Kolikrát jen se na pódiích kupříkladu řešila otázka, zda Janáčkem zhudebněný svět zvířat přizpůsobit světu lidí, nebo naopak svět lidí přizpůsobit světu zvířat, kolikrát se zvažovala výtvarná stránka inscenace, zda se důsledně držet autentické podoby vycházející z těch obrázků, které inspirovaly skladatele, či pro kulisy příběhu hledat výtvarná řešení nová, originální.    

Současné provedení díla v pražském Rudolfinu, uskutečnilo se 5. dubna 2024, na němž se podílel orchestr České filharmonie řízený Jakubem Hrůšou nic takového řešit nemusí. Nejedná se totiž o divadelní představení, ale o koncertní nastudování, kde se posluchačům nabízí jen to, co je na díle tím nejdůležitějším, tedy jeho čistě hudebně-dramatická substance tvořená symfonickým tokem a realizací vokálních partů.

Metoda prezentace operních děl jen prostřednictvím hudební složky není až tak nová, neobvyklá. Často se s ní setkáváme například na gramofonových nahrávkách. Kupříkladu mnozí z návštěvníků tohoto koncertu jistě mají doma na dlouhohrajících LP deskách zdařilou nahrávku Lišky Bystroušky, pořízenou pro Supraphon Českou filharmonií, řízenou Václavem Neumannem v Rudolfinu v roce 1979. Podíleli se na ní přední čeští pěvci. Ani zde se však umělci zcela neobešli bez divadelnické supervize. Tohoto úkolu se tenkrát decentním způsobem zhostil režisér Evald Šorm.

Dalo by se předpokládat, že přenesením opery na koncertní pódium inscenační problémy zcela pominou. Není tomu tak, ani zde se totiž realizátoři bez určité míry divadelnosti prostě neobejdou. Je naprosto minimální, musí však být vynalézavá. A lze říci, že v našem případě bylo nalezeno vhodné řešení. Pěvci coby jednající postavy prostě plynule, podle potřeby za zvuku orchestru přicházeli na hranu pódia, na forbínu, nebo nad orchestr k varhanám a soustředěně přednášeli své party, všichni sólisté, stejně jako kdyby byli na scéně, zpaměti a s více či méně zřetelnými náznaky divadelních akcí. Příjemnou službu posluchačům poskytla režie koncertu tím, že text zpívaného libreta nechala ve dvou jazykových mutacích (české a anglické) promítat na varhanní prospekt.

Pěvecké obsazení, které zvolila filharmonická dramaturgie, je velmi zdařilé. Byli vybráni pěvci, kteří mají s Janáčkem bohaté zkušenosti, takže recenzentovi nezbývá než zde nešetřit chválou. Hlavní ženské party, Bystroušku a lišáka Zlatohřbítka přednesli Elena Tsallagova a Kateřina Kněžíková. Obě zpívaly precizně, uvolněně a s přiměřenou dávkou humoru. Svými charaktery velmi přiléhavě bylo zvoleno jak obsazení tří hospodských štamgastů – revírníka (Svatopluk Sem), rechtora (Jaroslav Březina) a faráře (Jiří Služenko), tak i obchodníka s drůbeží a příležitostného pytláka Harašty (Jiří Brückler). Atmosféru venkovského pohostinství věrně přiblížila dvojice Petr Levíček, hospodský Pásek, a jeho žena, hospodská, kterou zazpívala Alžběta Vomáčková.

Janáčkovu partituru tvoří ještě celá řada drobnějších rolí, které zde nelze všechny ani vyjmenovávat, protože jsou jen epizodické, některé proto Janáček raději interpretačně přímo spojil jako dvojrole. Zvláštní statut v této opeře mají role dětské. Pro ně Janáček výslovně požaduje obsazení dětskými interprety. I zde byla volba zdařilá, jen v několika případech však malí zpěváčci na rudolfinskou Dvořákovu síň s velkým symfonickým orchestrem v zádech prostě svými subtilními hlasovými fondy nestačili. Zato všechny vokálně ensemblové party vyšly zdařile. Nejsou příliš náročné, pojaty buď zvukomalebně (v paralelních sextách zdvojené výstupy slepic v prvním jednání, dokreslení svatebního reje ke konci druhého jednání – Sbor Státní opery pod vedením Adolfa Melichara), nebo jsou to v národním tónu vyvedené popěvky hašteřivých liščat (Kühnův dětský sbor se sbormistry Jiřím Chválou a Petrem Louženským).     

Opětovné tvůrčí setkání České filharmonie s Janáčkovou Liškou Bystrouškou na pódiu pražského Rudolfna po více než čtyřiceti letech má s tehdejším provedením některé rysy společné. Oběma dirigentům, jak dříve Václavu Neumannovi, tak i nyní Jakubu Hrůšovi, se podařilo povýšit specifický skladatelův jazyk do působivé symfonické roviny jednak tím, že dokonale propojili janáčkovské „sčasovky“ do plynulého proudu a v instrumentační rovině časté krajní polohy nástrojových rozsahů do plného, kompaktního orchestrálního zvuku. 

Pro nás, co tak rádi chodíme za Janáčkem, Těsnohlídkem a Lolkem tak geniálně zprostředkovanými krásami lesa, rozmanitostmi přírody, lidskými a zvířecími osudy zpravidla do operního divadla, bylo toto rudolfinské koncertní uvedení Bystroušky příjemný osvěžením, byl to krásný večer. A ti, co mají lístky na některou z repríz v příštím týdnu se mají opravdu na co těšit.

Foto: Česká filharmonie / Petr Kadlec