„Dílo bylo zahráno perfektně, nicméně poněkud uměřeně, což s názvem souboru zcela nekonvenuje.“

„V jeho faktuře se díky přidané viole o poznání více prosazuje skupina smyčcových nástrojů, která tak získává na hutnosti a ušlechtilé barvitosti.“

„Až rafinovanou jemností se vyznačuje přídavek, který interpreti věnovali spokojenému publiku.“

Na sedmém koncertě komorního cyklu PKF – Prague Philharmonia vystoupilo v Barokním refektáři Profesního domu MFF UK v pondělí 25. března klavírní Trio Incendio. Tento mladý soubor se již svým názvem stylizuje velmi energicky do charakteristiky požáru, vzplanutí, či dokonce výbuchu. Tak si totiž lze několika synonymy vyložit jeho název. Hraje ve složení Filip Zaykov (housle), Vilém Petras (violoncello) a Karolína Františová (klavír) a jeho program, nepochybně v intencích probíhajícího Roku české hudby, byl sestaven ze tří skladeb, vybraných výhradně z české tvorby 19. a 20. století.

Klavírní trio C dur, H 332 Bohuslava Martinů má číslo 3, je z roku 1951. Bylo tedy napsáno až po slavnějším díle Bergerettes, které skladatel vytvořil ještě před válkou, v roce 1939. Je nicméně nemenší závažnosti, neboť dosahuje hlubokého výrazu a rozměrů až symfonických. Skládá se ze tří vět Allegro moderato, Andante, Allegro. Nejen klavír, ale i oba smyčcové party jsou napsány neobyčejně virtuosně. Dílo bylo zahráno perfektně, nicméně poněkud uměřeně, což zcela s názvem souboru nekonvenuje. Zejména zde chyběl lesk a průrazný, inspirativní akcent houslí. Zvláště dobře naopak vyniklo violoncello, což je pozoruhodné, neboť se jedná o hlas svým rozsahem přirozeně situovaný do středních poloh ansámblu. Vilém Petras jej přednesl barvitě, s intonační jistotou a s vhodně zvoleným vibratem.

Následující skladba má větší obsazení. Jedná se o klavírní kvartet, což je v podstatě klavírní trio rozšířené o další smyčcový nástroj, o violu. K realizaci tohoto partu byl přizván Stanislav Svoboda. Pod názvem Klavírní kvartet a moll, op. 1 jej vytvořil Josef Suk, mimochodem jeden z učitelů Bohuslava Martinů. Sukův klavírní kvartet, vznikl v roce 1891, je rovněž třívětý (Allegro appassionato, Adagio, Allegro con fuoco), napsaný ještě pod pedagogickým dohledem Antonína Dvořáka. V jeho faktuře se díky přidané viole o poznání více prosazuje skupina smyčcových nástrojů, která tak získává na hutnosti a ušlechtilé barvitosti. Ve výrazu je tato Sukova prvotina již zralé dílo s až symfonickým tahem vysoké závažnosti a zdravého patosu. Rovněž i zde hráli umělci s jistotou a přesností a se smyslem pro lyrickou hloubku Sukova naturelu. Stanislav Svoboda se do programu večera zapojil jen jednou, v této Sukově kompozici, zato v programovém listu mu byl vyhrazen celý odstavec i s portrétní fotografií. Ostatní interpreti tam však byli uvedeni jen rámcově, jako komorní těleso, a to je škoda, neboť všichni tři si hlubší, individuální pozornost nepochybně zaslouží, zejména nyní, když mají tak dobře nakročeno k průniku do světa vrcholného interpretačního umění. Posluchači v plně obsazené prostoře barokního refektáře na provedení Sukova kvartetu zareagovali zcela spontánně výkřiky „bravo“.

Závěr večera patřil dílu nejstaršího tvůrce z programové nabídky Antonína Dvořáka, učitele a tchána Josefa Suka, jeho Klavírnímu triu č. 4 e moll, op. 90 „Dumky“. Rekapitulujme, v úvodu večera jsme vyslechli klavírní trio, následoval klavírní kvartet. Nelze nevzpomenout, že se ve Dvořákově díle nachází i další instrumentační varianta komorního spojení klavíru se smyčcovými nástroji, klavírní kvintet, což je celé smyčcové kvarteto doplněné o klavír. Zvláštností tohoto dnes uvedeného Dvořákova tria (bylo napsáno v roce 1890) je to, že není napsáno jako typický projev klasicko-romantické syntézy, ale spíše v té „romantičtejší“ kategorii, setkáváme se zde s náznaky programnosti. Dvořák tento svůj slavný komorní kus opatřil názvem „Dumky“. Má šest částí (Lento maestoso, Poco adagio, Andante, Andante moderato, Allegro a Lento maestoso), které vrchovatou měrou nabízejí rozličné nálady, seskupované zcela volně, až rapsodickým způsobem. Jsou to poměrně stručné oddíly, které doslova hýří pestrou invencí a slovanským duchem. Jak je u Dvořáka zvykem, ve zvuku dominuje klavír, jehož part je napsán velice virtuosně. V Karolíně Františové nalezl svoji skvělou interpretku. Je brilantní, průbojná, a přitom i jemná a citlivá.

Až rafinovanou jemností se vyznačuje přídavek, který interpreti věnovali spokojenému publiku po doznění posledních tónů Dvořákovy hudby a po dlouhém aplausu. V dramaturgických intencích Roku české hudby přidali drobnost Luboše Sluky, významného reprezentanta české hudební tvorby druhé poloviny 20. století (narozen 1928). Jeho Blues je dokladem neobyčejné šíře vyjadřovacích schopností autora, který tento žánr, původně běžný jen v populární hudbě, mistrně přenesl na koncertní pódium.

Foto: Milan Mošna / PKF—Prague Philharmonia