KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Dvakrát slyšená Permeability Oscara Bianchiho v podání Orchestru Berg english

„Bianchiho skladba rozhodně není oddechovým libozvučným pohlazením.“

„Uvedení skladby provázel odborný výklad, komentář z úst hlavních protagonistů, tedy skladatele, dirigenta a moderátorky.“

„Není zde prakticky žádný kvalitativní rozdíl mezi autentickým zvukem hudebních nástrojů a zvukem plynoucím z reproduktorových soustav.“

Výraz permeability v češtině znamená propustnost či vztah napříč kategoriemi. Je to rovněž název skladby italského skladatele Oscara Bianchiho. Orchestr Berg vedený Peterem Vrábelem ji jako jedinou položku zařadil do své 24. koncertní sezony 2. dubna ve Studiu Hrdinů, což je atraktivní prostora v podzemí Veletržního paláce.

Večer měl specifickou formu, v reklamních tiskovinách označenou výstižně sloganem Slyšet 2x. Dramaturgie Orchestru Berg, vědoma si intelektuální náročnosti zvoleného programu, vyšla vstříc svému publiku nejen tím, že uvedení nové netradičně koncipované skladby provází odborným výkladem, komentářem z úst protagonistů, tedy skladatele, dirigenta a moderátorky, ale i tím, že celé dílo nechá po přestávce zaznít znovu, ještě jednou. A ani přestávka vprostřed večera neměla obyčejný průběh. V hloučcích relaxujícího publika v předsálí bylo slyšet vzrušené hovory na téma hudebního sdělení, které právě odeznělo a které na ně čeká znovu, jen co bude dopita sklenka dobře vychlazeného vína.

Dlužno říci, že toto vstřícné gesto bylo namístě. Bianchiho skladba totiž rozhodně není oddechovým libozvučným pohlazením. Jedná se o pětadvacetiminutové, z percepčního hlediska nesmírně náročné dílo, které předpokládá u posluchačů mimořádně soustředěný a vstřícný přístup, zejména ochotu protentokrát, ve prospěch tohoto vzrušujícího zážitku, oželet standardně definované kategorie hudebního krásna. Hlouběji do tvůrčího sdělení posluchače uvádí skladatelův komentář, v němž je i malá zmínka o svatebním daru a jisté milostné inspiraci.

Skladba ve svém celkovém vyznění však není nikterak novátorská či objevná. Svojí poetikou totiž až nápadně navazuje na v současnosti již celé půl století staré výboje evropské Nové hudby, jak je svého času reprezentovala například díla z okruhu německého Darmstadtu či polské Varšavské jeseně.

Návaznost Bianchiho hudby na minulost se dotýká zejména tónového výběru, vztahu konsonance a disonance, metrorytmických struktur, které se vyhýbají zřetelné pulsaci, promyšlené práce s ostatními parametry hudební struktury. Patrná je blízkost k punktualismu a hudbě témbrů. Se značným respektem je třeba konstatovat, že skladatel všechny svoje tvůrčí záměry formuluje naprosto jednoznačně. A právě v tom spočívá mimořádná realizační náročnost díla. Svědčí o tom již první pohled do partitury, která je vypracována precizně, do posledního detailu a následně hustě popsána dirigentovými interpretačními poznámkami. Jednotlivé party sice nekladou vysoké nároky na hráčskou bravuru, zato předpokládají dokonalost v souhře.

Výrazný posun vpřed oproti dobám dávno minulým je však patrný. Shledáváme jej v dokonalosti použitých moderních zvukovětechnických zařízení. Díky nim již není prakticky žádný kvalitativní rozdíl mezi autentickým zvukem hudebních nástrojů a zvukem plynoucím z reproduktorových soustav. Tento fakt soudobého tvůrce přímo pobízí k hojnému, již rutinnímu užití tak zvané živé, live elektroniky. Zdrojem zvuku je pro ni samotná znějící hudba bezprostředně snímaná, moderními zařízeními korigovaná a zpět, prostřednictvím reproduktorů, navracená do aktuálního hudebního dění. Značným přínosem nové doby je rovněž perfektně zvládnutá vícekanálová, prostorová reprodukce s kinetickými efekty.

Za stále platné a cenné dědictví pionýrských dob Nové hudby lze považovat volbu instrumentáře. Soubor Berg byl tento večer sestaven z devatenácti hráčů, kteří v intencích prováděného díla vystupují buď jako svébytné individuality, nebo jako součásti dílčích uskupení, která jsou zdrojem jedinečných zvukomalebných esencí. Většina hráčů účelně střídá svůj instrument s jiným zástupcem své skupiny. Flétnistka má tedy u sebe hned několik nástrojů různé velikosti, hoboj střídá anglický roh, klarinet basklarinet. Významnou roli v Bianchiho hudebním sdělení hrají hluboké dechové nástroje basklarinet, kontrabasklarinet a hluboký příbuzný kontrafagotu kontraforte. Ve skupině bicích nástrojů, tvořené dvěma hráči, převažují idiofony nejrůznějších tvarů, výrazným prvkem je použití megafonu, jehož prostřednictvím je pronesena ona milostná aklamace. Témbrovou rozmanitost nabízí rovněž dvojice elektroakustických klávesových nástrojů. Novou instrumentální oblastí se zde stává technologická spolupráce, zvukový design a aplikace dalších, novodobých elektroakustických efektů.

V závěru textu nelze nepřipomenout mimořádně zodpovědný přístup interpretů a zejména dirigenta Petera Vrábela k přípravě a realizaci tohoto koncertního projektu. V současné době již Nová hudba nečelí tak velkému odporu různých pochybovačů a odpůrců, jak tomu bylo v minulosti. Dík za to patří nejen dnešní svobodomyslnější společenské atmosféře, ale i profesionálnímu vkladu všech účinkujících.

******

Foto: Orchestr BERG / Karel Šuster

Vojtěch Mojžíš

Hudební skladatel, muzikolog, publicista a pedagog 

PhDr. Mgr. Vojtěch Mojžíš je absolventem katedry skladby brněnské JAMU ve třídě Ctirada Kohoutka  (1968 – 1974) a hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1980 – 1985).  V sedmdesátých letech vyučoval na moravských školách (Pedagogická fakulta UJEP v Brně, Gymnasium v Bystřici nad Pernštejnem,  LŠU Pozořice). V osmdesátých letech přešel do Prahy, kde začal působit nejprve jako hudební režisér a redaktor v Supraphonu a Pantonu,  poté pracoval na ústředí České školní inspekce. Vyučoval rovněž hudebně teoretické disciplíny na konzervatořích  (Pražská konzervatoř, Soukromá taneční konzervatoř, nyní vyučuje na Konzervatoři a Vyšší odborné škola Jaroslava Ježka), publikuje v odborných hudebních mediích, je členem Asociace hudebních umělců a vědců, pracoval ve výboru Přítomnosti. Na přelomu tisíciletí nastoupil na místo kurátora sbírek fonotéky Národního muzea, Českého muzea hudby, kde působil až do odchodu do důchodu. Je autorem díla orchestrálního, komorního a vokálního, jeho umělecké krédo je založeno na principu osobní lidské výpovědi, uskutečněné prostřednictvím abstraktních hudebních prostředků. Námětově je mu blízká zejména oblast hudby duchovní. Ve volném čase se věnuje vinařství, práci na zahradě a cestování. 



Příspěvky od Vojtěch Mojžíš



Více z této rubriky