Devatenáctý ročník festivalu Dvořákova Praha otevřel orchestr Filarmonica della Scala. V sobotu zahrál v Rudolfinu dvě ikonická díla Antonína Dvořáka, pro tuto příležitost už ustálenou sestavu tvořenou Violoncellovým koncertem a Novosvětskou symfonií. V neděli pak Rachmaninova, Čajkovského a jako přídavek svého Verdiho. Mladí sólisté nezklamali očekávání. Julia Hagen projevila kultivovanou emocionalitu a Alexander Malofeev o den později vysokou míru virtuozity i muzikality. Šéfdirigent Riccardo Chailly přinesl do obou večerů poučenou samozřejmost a ve finále podvakrát i hodně temperamentu.

Už dávno nemusí platit a neplatí, že patent na českou hudbu mají jen Češi. Festival Dvořákova Praha dává rok za rokem i při zahajovacím koncertě příležitost také zahraničním umělcům. Mohou přinést do interpretace hudby Antonína Dvořáka něco specifického, vlastního, třeba i neobvyklého a svérázného. A nebo prostě jen bezděky dát najevo, že je Dvořákova hudba světovým vlastnictvím. Právě to druhé se stalo 5. září, když první koncert devatenáctého ročníku festivalu svěřili pořadatelé italskému tělesu Filarmonica della Scala. Především Novosvětskou symfonii zahráli hudebníci z Milána vedení Riccardem Chaillym s naprostou samozřejmostí, do detailů plasticky, s formou a výrazem, které ke skladbě patří. Ale platilo to i Violoncellovém koncertu h moll. Tam se ovšem, a právem, pozornost publika soustředila na sólistku.

Julia Hagen je mladá rakouská hudebnice, nesoucí po otci příjmení patřící ke slavnému smyčcovému kvartetu. Jablko nepadlo ani trochu daleko od stromu. Loni jí bylo třicet, ale vyprofilovala se už jednoznačně do výrazně obdarované a dostatečně charismatické osobnosti. Dvořáka zahrála velmi kultivovaně, ale současně i emotivně. Je muzikální a dává to při hře spontánně najevo, ale romantický výraz nepřehání – vyvarovala se veškeré okázalosti: drsných a temných tónů, velkých gest, efektních gradací. Její vzácný nástroj má ostatně světlejší zvuk. Sólový part vyzněl v pěkné rovnováze mezi intenzivním espressivem a zdrženlivou zpěvností, mezi velkorysostí a pečlivou artikulací, mezi virtuozitou a pokorným ponorem. Vůbec to neznamená, že by šlo o průměrný výkon, ze kterého nic nevyčnívalo a který ničím zvláštním nezaujal. Znamená to, že v interpretaci byla přítomna energie i duše, rapsodičnost i grácie, zkušenost i okouzlení právě poznávaným. To vše v krásné vyváženosti, která působí vědoucně, vyrovnaně a zrale, bez stopy rutinní nahodilosti. A navíc, Dvořáka ten večer skutečně a slyšitelně interpretovala mladá žena, žádný dominantní muž.

Že patent na ruskou hudbu nemohou mít a nemají výhradně jen Rusové, to platí také, a už opravdu dávno. Riccardo Chailly s orchestrem Filarmonica della Scala druhý večer svého hostování s naprostou samozřejmostí zaplnil hudbou od Sergeje Rachmaninova a Petra Iliče Čajkovského. V první polovině programu navíc sáhli k dílům nepříliš často hraným. Symfonická báseň Útes dvacetiletého pianisty a komponisty Rachmaninova je dokonce skutečnou raritou. Velmi zajímavou. Je v ní přítomno v jasných náznacích hodně z toho, co o něco později stvořilo jeho nezaměnitelný styl, ale také hodně impresionismu. Námět je literární, pochází od Lermontova. Skladateli dal možnost nořit se v hudební invenci do záhybů privátních, převážně melancholických pocitů. Hudba čtvrt hodiny barvitě a proměnlivě vypráví své příběhy, ve kterých mají místo jak silnější poryvy, tak melodická místa, ale převažují v nich přece jen výrazové momenty na opačném pólu: opalizující plochy a delší pozastavení. Poutavé dílo a neméně zajímavé provedení, plné zvukových kouzel.

I druhé číslo bylo od Rachmaninova. Čtvrtý a poslední z jeho klavírních koncertů je prvním třem z přelomu století podobný, ale v mnohém se také liší. Přesto, že vznikal až daleko později mezi válkami, zachovává si pozdně romantický náboj, ve své době přísně vzato už překonaný; současně v něm zaznívá všelicos modernějšího. Má typickou hutnou a potemnělou symfonickou sazbu, do které je „upovídaný“ klavírní part vesměs integrován a dominuje výsledku jen chvílemi. Má typické okamžiky rozřeďování do vedlejších ploch a úniků do lyriky, přináší však v espressivu i disonantnější okamžiky, a to i v pomalé větě. Finále je výrazně staccatové s ráznými akcenty, ale i tato hudba se umí nadechnout k patosu a stejně tak umí na chvíli uniknout k melancholii. 

Alexandr Malofejev, po světě vystupující jako Alexander Malofeev, je mladý zázrak z Moskvy, letos v říjnu mu bude teprve pětadvacet, ale mezinárodně už rozjel slibnou kariéru. Zahrál spletitý, rychlý, přerušovaně těkavý, kaleidoskopický a výrazově i dynamicky mnohotvárný sólový part s jistotou a nadhledem, v pozorném vzájemném partnerství s dirigentem i se znějícím orchestrem. Pianista, působící současně plaše i extravagantně, sedí u klavíru nezvykle nízko, ale kupodivu mu to v ničem zásadně nepřekáží – ani v technických pasážích, ani v dynamice. Vysloužil si nadšenou reakci sálu. A když s hlavou téměř v klávesách přidal od Rachmaninova jeho nejznámější opus, Preludium cis moll, dokázal přitáhnout pozornost publika k hudebnímu průběhu, zasahujícímu od mohutných akordů k vlasovým pianissimům, až magicky.

Oba večery milánských filharmoniků měly v druhé polovině světoznámou symfonii. V sobotu Dvořákovu Novosvětskou se slavným sólem anglického rohu v Largu, v neděli Čajkovského Čtvrtou s neméně slavnou třetí větou hranou smyčcovými sekcemi kompletně v pizzicato. Novosvětská byla pojata tradičně, bez překvapivých inovací, zazněla spolehlivě a v detailech zcela stylově. Jako sdílený majetek, nad jehož vyzněním není třeba ani v orchestru, ani v publiku spekulovat. Čtvrtá symfonie ruského klasika je o poznání romantičtější a okázalejší, její fanfáry, instrumentační floskule i emotivní melodie jsou osobní, vemlouvavé i patetické.      

Obě díla vyzněla s naprostou jistotou jako ten nejznámější, nejzavedenější a naprosto zažitý repertoár, i když je jasné, že výchozí pozice představitele velké imperiální národní kultury určitě byla – a možná i dnes je – jakoby výhodnější. Nezapomeňme, že v roce 1890 si premiéra Čtvrté v New Yorku sice vysloužila vyjádření, že je polobarbarská, ale že přesto byl Čajkovskij o rok později oslavovaným čestným hostem při otevření newyorské Carnegie Hall – umělcem, který měl k nové síni přilákat pozornost. Jeho Slavnostní pochod jím osobně dirigovaný byl považován za vrcholnou část programu. A v dalších dnech zazněly ještě jeho čtyři další skladby… Dvořákova dnešní světová pozice vznikala trochu jinak. 

V obou případech dirigent nyní v Praze u finálních vět symfonií vsadil na trochu prvoplánový efekt, když v nich od počátku zřetelně inicioval vyhroceně rychlé tempo. Čajkovskému to vyhovuje, Novosvětské o něco méně, ale žádné škody ani u českého díla nenastaly. Přece jen však malý rozdíl mezi Dvořákem a Čajkovským byl. Ruskou skladbu řídil Riccardo Chailly zpaměti, nicméně českou z not.

Přídavek, předehra k Verdiho Síle osudu, zavedla posluchače do nejvlastnějšího světa milánských filharmoniků, do opery. Byla se všemi citacemi důležitých motivů díla a ve střídání nálad vymazlená, vemlouvavá a vpravdě autentická. A byla vybrána velmi vhodně. Světová premiéra opery La forza del destino se konala v roce 1862 v Petrohradě. V Itálii pak bylo dílo uvedeno poprvé roku 1869 v milánské Scale…

Foto: Petra Hajská, archiv KlasikaPlus.cz (ilustrační)

Facebook X E-mail WhatsApp