„Jako studentka jsem často sháněla nejlevnější vstupenky na koncerty Vídeňské filharmonie a letos jsem s nimi najednou hrála na jevišti!“

„Chci se zbavit nálepek a nebýt považována za sólistu, komorního nebo orchestrálního hráče. Chci být považována za muzikanta.“

„Elgarův violoncellový koncert je ideální kus k seznámení se s tímto skladatelem.“

Rakouská violoncellistka Julia Hagen se vzdor svému mládí již etablovala na světové scéně. Pochází ze Salcburku a v současné době žije ve Vídni. Tento rok má za sebou několik významných kariérních milníků včetně vystoupení na festivalu v Salcburku, kde nastudovala soudobou skladbu ruské skladatelky Sofie Gubajduliny Canticle of the Sun s Los Angeles Master Chorale, nebo vystoupení s Vídeňskými filharmoniky. Nyní přijíždí do Prahy, aby se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu přednesla v Obecním domě ikonické dílo anglického skladatele Edwarda Elgara Violoncellový koncert e moll. 

Jste velice zaneprázdněná umělkyně, váš kalendář je plný koncertů opravdu rozmanitého repertoáru. Je nějaké hudební období, kterému dáváte přednost před ostatními?

To se čas od času mění, někdy se cítím pohodlně v jednom repertoáru, potom zase v jiném, takže to nedokážu jasně definovat. Dlouhou dobu jsem třeba měla takový zásadní blok se Schumannovým Violoncellovým koncertem a moll – byla jsem schopná si ho přehrát doma, ale na pódiu mi to nějak nešlo. Najednou se to zlomilo, tento rok jsem ho hrála už několikrát a byl to velmi osvobozující pocit. Každopádně bych řekla, že mi rozmanitý repertoár pomáhá, nesoustředím se na jedno období nebo jednoho skladatele. Je to větší výzva, ale mě to baví. 

Jak jste na tom s barokním repertoárem a hrou na dobové nástroje?

Díky tomu, že pocházím ze Salcburku je pro mě hudba Haydna a Mozarta tak nějak přirozená. Nikdy jsem ale nehrála na autentický nástroj, střevové struny a barokní smyčec. Rozhodně bych si to ale měla vyzkoušet, už jen proto, abych slyšela rozdíl ve zvuku Bachovy hudby. 

Letos jste vyhrála UBS Young Artist Award a díky tomu jste si zahrála s Vídeňskými filharmoniky a Christianem Thielemannem na festivalu v Lucernu. Popište nám tento zážitek. 

Bylo to v září a bylo to strhující. Shodou okolností jsem s nimi hrála výše zmiňovaného Schumanna. Když jsem studovala ve Vídni, často jsem na jejich koncerty chodila, většinou na ta nejhorší místa k stání a také jsem samozřejmě sledovala všechny jejich Novoroční koncerty. A najednou jsem s nimi byla na jevišti! Před tím jsem cítila hrozný tlak a trému, ale když jsem tam potom seděla a hrála, musela jsem se jen usmívat. Způsob, jakým hrají a jak doprovází sólisty, je něco naprosto mimořádného.  

Pocházíte ze Salcburku. Je to výhoda?

Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela, ale mám štěstí, že jsem vyrůstala v hudební rodině. Maminka hraje na violu a otec je velice dobrý violoncellista. Nikdy mi ale nic nevštěpoval, neradil mi, nemluvil mi do toho, jak mám hrát, a nikdy by nedal v mládí najevo, že umí hrát lépe než já. Byl to v první řadě otec. Do hudby mi nikdy nemluvil, ale pokaždé mi pomohl najít správné učitele – toho prvního už v pěti letech. Za to mu jsem vděčná.

Hrají na nějaký nástroj i vaši sourozenci?

Kdepak, má sestra je učitelka, starší bratr je právník a mladší sportovní novinář. Když se sejdeme u jednoho stolu, je to takový příjemný mix znalostí a zájmů. Život přece není jenom hudba. 

Hrajete na nástroj od Francesca Ruggieriho z roku 1684. Mohla byste nám ho nějak popsat?

O violoncellu se říká, že má nejblíže v lidskému hlasu a že dokáže zpívat. To je určitě pravda, ale pro mě je zásadní, aby nástroj uměl také mluvit a vyprávět příběhy. Přesně takový můj nástroj je. Dokáže promlouvat v podtónech a má ohromnou paletu barev. Hraji na něj už deset let a neměnila bych. Pokaždé, když si uvědomím, že ho postavili v době, kdy Bach nebyl ani na světě, připadá mi to hrozně nereálné.

Setkáváte se v hudební branži s nerovným jednáním kvůli tomu, že jste žena?

Občas mě napadá, jestli bych byla více respektována, kdybych byla muž, zejména v některých situacích a od některých lidí. Ale je hrozně těžké poznat, jestli se ke mně někdo chová nefér proto, že jsem žena, nebo prostě proto, že ten člověk je tak trochu hulvát. Jsem velmi klidný a vlídný člověk a občas, když se chci prosadit, musím trochu přitvrdit v projevu, abych si získala respekt, a to se mi nelíbí. 

Je nějaký rozdíl mezi tím, když na violoncello hraje žena a když hraje muž?

Když jsou dobří, tak ne. Tento nástroj nevyžaduje jiné přístupy kvůli fyziognomii. Je jedno jestli jste stokilový chlap nebo drobná žena. Princip užití tělesné váhy a uvolněného lokte je stejný. 

Hrála jste někdy v orchestru? V čem je výhoda sólového hráče?

Profesionálně ne. Samozřejmě jsem hrála v mládežnických a studentských orchestrech a moc se mi to líbilo, způsob, jakým si musíte vzájemně naslouchat je fascinující. Také vystupuji v komorních uskupeních, tam je to podobné. Ale spíš bych byla ráda, abychom se těchto nálepek zbavili. Nechci být považována za sólistu, komorního nebo orchestrálního hráče. Chci být považována za muzikanta. 

V Praze zahrajete Elgarův Koncert pro violoncello a orchestr e moll. Povězte nám o něm něco.

Pro nás violoncellisty je to koncert s velkým K. Milovala jsem ho už jako malá, když jsem v nějakých osmi, devíti letech dostala DVD nahrávku tohoto koncertu s Jacqueline du Pré. Je v něm strašně moc emocí, beznaděje i naděje zároveň, empatie, radosti, nostalgie a mnoho dalšího. Pokaždé, když ho hraju, se mě hluboce dotýká, až z toho mám husí kůži. Je to jeho mistrovské dílo a ideální kus k poznávání tohoto skladatele. Pokud někdo Elgara nezná, měl by si nejprve poslechnout tento koncert.

Ve vašem repertoáru samozřejmě nechybí ani Dvořákův koncert…

Ten je naprosto legendární. A stejně jako u Elgara, považuji tento koncert za Dvořákovo nejlepší dílo. Už jen v té introdukci, kdy my violoncellisté sedíme čtyři minuty a čekáme, až na nás přijde řada, je tolik krásy a nádherné party pro klarinet i jiné nástroje. V tom se od Elgarova koncertu liší, tam začíná violoncello jako první. V obou těchto dílech každopádně můžete pokaždé najít něco nového. 

Ve vašem repertoáru jsem našel i nepříliš známou Variaci na slovenskou lidovou píseň od Bohuslava Martinů. Jak jste na ní narazila?

Když mi bylo třináct, upozornil mě na ni můj učitel a chtěl, abych se ji naučila. Jsem tomu moc ráda, je to krásný kus s neuvěřitelnou emocionální hloubkou. Na koncertech jsem ji nikdy nehrála, ale díky, že jste mi ji připomněl, rozhodně stojí za zpopularizování, určitě se k ní vrátím.

Když jste byla ještě na škole, bylo něco, co vám jako začínající umělkyni chybělo ve vzdělávacím systému?

Měla jsem veliké štěstí na učitele, ale i na lidi, kterými jsem se obklopila a od nichž jsem dostávala cenné rady. Každopádně zpětně bych ocenila, kdybych měla více příležitostí hrát na jevišti. Je to totiž úplně jiné, než když hrajete doma nebo se svým učitelem. Zní to jinak, je to jiný prožitek z hudby a naučí vás to více než hodiny studia. Ve škole do nás také neustále vtloukali absolutní preciznost a bezchybnost. Já jsem se následně snažila hrát dokonale, až se z toho vytratila autentičnost a citové zabarvení výpovědi. Hrát bezchybně je samozřejmě důležité, ale hudba nesmí záviset na dokonalosti. Mladým hudebníkům na školách bych vzkázala, že se nic nestane, když špatně zahrají jeden tón. Několik let jsem se následně učila, jak získat to zabarvení zpět a nebýt závislá na dokonalosti. A také trochu riskovat. Ono to je takové osvobozující a pustí vás to blíže k obecenstvu. Řekla bych, že hraju lépe od té doby, co jsem si dovolila dělat chyby.

Co děláte, když zrovna necestujete, nehrajete nebo necvičíte? Jak se udržujete mentálně fit?

Vzhledem k tomu, jak moc cestuji – a většinou sama – jsem následně vyhladovělá po společnosti. Své sociální baterky dobíjím s přáteli. Také dělám jógu, ráda vařím, maluji nebo se jen hrabu v hlíně na zahradě. Teď v zimě se těším, jak si s rodinou a přáteli v Salcburku pořádně zalyžujeme. Je hrozně důležité udržovat si nějakou vyváženost, protože hudba samotná může být velice vysilující. 

Jste ráda, že jste violoncellistka? 

Sice mám moc ráda zvuk klarinetu, ale violoncello je má láska. To bych nevyměnila za nic na světě!

Foto: Simon Pauly, Pražské jaro / Ivan Malý, Facebook Julie Hagen