Koncert, který v neděli 17. května nabídlo svým posluchačům Pražské jaro ve Dvořákově síni Rudolfina, patřil k nejpřitažlivějším festivalovým magnetům. Vystoupil na něm světově proslulý londýnský orchestr Academy of St Martin in the Fields, k němuž se ve dvou číslech připojilo hvězdné nizozemské klavírní duo Lucas a Arthur Jussenovi. Na programu byly skladby Johanna Sebastiana Bacha, jeho syna Johanna Christiana Bacha a také Wolfganga Amadea Mozarta. O tom, že se jednalo o mimořádně významnou událost, vypovídalo nejen do posledního místa zaplněné Rudolfinum, ale i to, že záštitu nad koncertem převzali nizozemská velvyslankyně Mina Noor a britský velvyslanec Matt Field.

Orchestr Academy of St Martin in the Fields hrál po celý večer bez dirigenta. Ve všech čtyřech číslech programu ho řídil od pultu prvních houslí jeho umělecký vedoucí Tomo Keller. Jedinečný zvuk orchestru jsme mohli ocenit už v úvodním čísle programu, Sinfonii g moll, op. 6: č. 6 Johanna Christiana Bacha. Skladba byla vydána tiskem v roce 1770 a je čistou ukázkou hudebního preromantismu. Její potemnělé krajní věty mají neobyčejně dramatický průběh, tíživá volná věta nese v sobě cosi až tragického. Orchestr hrál rychlé věty s ohromnou vervou, s bohatě a plasticky propracovanou dynamikou a s řadou působivých zvukových efektů – finální věta mnohdy burácela jako opravdová „romantická“ bouře. V pomalé větě jsme si mohli naplno vychutnat nádherný, sametově měkký zvuk smyčců.

Druhým číslem programu byl Mozartův Koncert pro tři klavíry a orchestr F dur, KV 242. Tato skladba má ovšem poněkud zavádějící název. Mozart ji sice původně napsal pro tři klavíry, ale velmi brzy ji přepracoval pro dva klavíry – a v této verzi ji také provedlo duo bratrů Jussenových. K prvnímu klavíru zasedl Lucas, k druhému jeho mladší bratr Arthur. Jejich Mozart byl okouzlující: svěží, zpěvný, brilantní a průzračný. Vzájemná souhra obou klavíristů byla úžasná, stejně jako jejich souhra s orchestrem, jenž si s Jussenovými zjevně velice dobře rozuměl. 

Po přestávce zazněl Koncert pro dva klavíry a orchestr c moll, BWV 1060 Johanna Sebastiana Bacha. Všeobecně se předpokládá, že v něm skladatel přepracoval svůj starší, dnes nezvěstný koncert pro housle a hoboj. Bratři Jussenovi si v Bachovi vyměnili místa: na první klavír hrál Arthur, na druhý Lucas. Oproti odlehčenému Mozartovi vyzněl Bachův dvouklavírní koncert nepoměrně závažněji. První věta se vyznačovala pevným a energickým rytmickým tepem, který jako by posouval tok hudby neustále vpřed. Z překrásné pomalé druhé věty dýchal klid, pianisté v ní vedli přátelský, pokojně plynoucí dialog, jejž orchestr doprovázel pianissimovými pizzicaty, evokujícími tiché kroky. Z finální věty pak hudebníci vytvořili skutečné drama, nabité nespočtem napínavých peripetií. Strhující výkon odměnili posluchači nadšeným aplausem a vytleskali si přídavek. Bratři Jussenovi se sesedli k jednomu klavíru a zahráli čtyřruční úpravu árie Schafe können sicher weiden z Bachovy kantáty Was mir behagt, ist nur die muntre Jagd, BWV 208. Kouzelné, zvukově nesmírně kultivované provedení s působivými „varhanními“ rejstříky bylo opravdovým pohlazením po duši. 

Závěr večera patřil Mozartově Symfonii č. 29 A dur, KV 201, jedné z nejvýznamnějších kompozic skladatelova raného období. První věta, začínající překvapivě v tiché dynamice, měla potřebný vzlet i jiskru, volnou větu pojal orchestr jako půvabnou rokokovou idylu. V motivickém materiálu menuetu dominují tečkované rytmy, které dodávají hudbě málem až pochodový ráz (s úsměvnými „fanfárovými“ ozvuky). Orchestr hrál tuto větu velmi svižně a ve výrazu ji sympaticky vylehčil. Symfonii uzavřela allegrová finální věta, podaná v živém tempu a s velkolepým slavnostním leskem. 

Jak orchestr Academy of St Martin in the Fields, tak i bratři Jussenovi tento večer jen znovu potvrdili, že náležejí ke světové extratřídě. Jejich festivalový koncert se určitě zařadí k těm, na které se nezapomíná.

Foto: Václav Hodina

Facebook X E-mail WhatsApp