Jen zřídkakdy uslyšíme v jeden večer dva velké romantické koncerty, ve středu 8. dubna však v Rudolfinu k takové vzácné konstelaci opravdu došlo. Česká filharmonie a její šéfdirigent Semjon Byčkov nabídli svému publiku Dvořákův Houslový koncert a moll, op. 53 a Brahmsův Klavírní koncert č. 1 d moll, op. 15, přičemž kombinace jmen skladatelů není náhodná – Dvořáka a Brahmse pojil hluboký přátelský vztah. K atraktivitě koncertu přispěli velkou měrou i sólisté: ve Dvořákovi vystoupil koncertní mistr České filharmonie Jan Mráček, v Brahmsovi jsme měli možnost slyšet žijící legendu, šestasedmdesátiletého amerického pianistu Emanuela Axe. O tom, že se jednalo o výjimečný večer, svědčila i skutečnost, že Rudolfinum bylo zaplněné do posledního místa, a to včetně varhanní empory.

Jan Mráček náleží k našim nejvýznamnějším houslistům a – jak sám přiznal – Dvořákův Houslový koncert je pro něho srdeční záležitostí. Provedl ho víc než stokrát. Na jeho vystoupení bylo už od prvních tónů znát, že má toto dílo dokonale zažité. Hrál s viditelným potěšením, nadchl oslňující technikou, okouzlil zpěvností houslového tónu a emotivností svého projevu. Při veškeré nezpochybnitelné suverenitě umělec respektoval orchestr a během hry se k němu často obracel, aby posílil osobní kontakt s jeho hráči.

Z prvního sólového vstupu houslí v úvodní větě vyzařovalo zdravé sebevědomí a mladistvá energie, která ostatně sympaticky prostupovala celým dílem. Zároveň jsme v této větě ale také slyšeli řadu překrásných lyrických míst. Volná věta evokovala obraz líbezné české krajiny a vyzněla jako skutečná báseň v tónech. Zvuk Mráčkových houslí připomínal lidský hlas a jeho éterickým pianissimům může konkurovat jen málokdo. Finální větu, jejíž melodický materiál má blízko ke Slovanským tancům, hrál Mráček v živém, ale nepřehnaném tempu a s úžasnou taneční lehkostí. Dvořák v této skladbě nevypsal žádné kadence, což lze celkem snadno pochopit – i bez kadencí klade celý koncert na sólistu obrovské technické nároky. V Mráčkově hře nebylo ovšem ani stopy po nějaké námaze nebo dokonce exhibici. I v těch nejtěžších místech umělec působil, jako by hrál jen sobě pro radost. Že se však opravdu jednalo o pořádnou dřinu, prozradil jeden drobný „provozní“ detail: pořadatel nechal během závěrečné klaněčky dveře z pódia do zákulisí otevřené o pár vteřin déle, než měly být, a dopřál tak publiku kratičký průhled na pana Mráčka s hlavou zabalenou do velikánského bílého ručníku. Bylo to lidské a velmi dojemné. Umělci se samozřejmě dostalo za skvělý výkon několikerého velkého aplausu, takže Jan Mráček nakonec ještě přidal náročnou první větu ze Sonáty pro sólové housle č. 4 Eugèna Ysaÿe.

Po přestávce zazněl První klavírní koncert Johannesa Brahmse. Emanuel Ax, jenž přednesl jeho sólový part, jej má na svém repertoáru mnoho desítek let. V nedávném rozhovoru pro KlasikaPlus.cz o tomto koncertu řekl: „V prvním Brahmsovi pianista musí s orchestrem doopravdy bojovat a snažit se vyprodukovat veliké množství hlasitého zvuku, což není vůbec snadné.“ Ke slibovanému boji ovšem v Rudolfinu v podstatě vůbec nedošlo. Ax vstoupil na pódium s vlídným úsměvem a v poklidu usedl ke klavíru. Před svým prvním sólovým vstupem několikrát láskyplně pohladil klávesy a když začal hrát, bylo od začátku zřejmé, že je naprosto „nad věcí“ a že má skladbu dokonale „v prstech“. Podával i ta nejtěžší místa bez sebemenší viditelné námahy a tak lehce, až jsem měl pocit, že jeho prsty hrají jen tak samy od sebe a že se o ně Ax vůbec nemusí starat. Pianistovu bravurní techniku jsem ocenil především ve finální větě, jejíž tempo patřilo k nejrychlejším, jaká jsem kdy slyšel.

Ax vnímal Brahmse ve velkých celcích, neztrácel se v detailech, hudební tok formoval plasticky a zcela přirozeně, vše plynulo, jak mělo – uměřeně, hezky, bez velkých překvapení a zvratů a rozhodně bez „boje“. Víc než na drama a na efekt sázel Ax na poezii, a byl to přístup, který tomuto koncertu velmi svědčil. Po zaslouženém dlouhotrvajícím potlesku přidal umělec publiku na dobrou noc ještě Lisztovu klavírní transkripci slavného Schubertova Zastaveníčka.

O výkonu České filharmonie a Semjona Byčkova se nedá psát jinak než v superlativech. Jak dirigent, tak orchestrální hráči byli ve skvělé formě. Semjon Byčkov propracoval orchestrální složku obou koncertů do nejmenších detailů a objevil v obou skladbách nespočet podivuhodných barev, se kterými pracoval s nesmírnou nápaditostí. Souhra orchestru s oběma sólisty naprosto dokonalá. Jak Dvořák, tak Brahms zanechali toho večera v posluchačích ten nejlepší dojem.

Foto: Petr Chodura, archiv České filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp