Svěží program přichystala svým příznivcům Plzeňská filharmonie 14. května, kdy v rámci své Diamantové řady hostila izraelského dirigenta a skladatele Yoava Talmiho. Ten kromě své vlastní hravé kompozice uvedl díla Mozarta, Smetany a Janáčka.

Samotnému koncertu předcházel rozhovor v rámci nové série Beseda v Besedě. Odehrávajíce se v noblesním prostředí a jsouce profesionálně realizované, platí tyto pořady za skvělý prolog večera. Tentokráte byla přizvána muzikoložka, publicistka a pedagožka Lenka Bočanová a Tomáš Ille, skladatel a aranžér; oba též dlouholetí partneři Plzeňské filharmonie. Rozhovor se, jak jinak, týkal zmíněného koncertu, na kterém oba hosté taktéž participovali: Lenka Bočanová dodala program, Tomáš Ille zase vlastní skladbu. Rozhovor vedený Pavlem Ryjáčkem působil profesionálně a uplýval v poklidné a nenucené atmosféře, jako kdyby se posluchač jen omylem nachomýtnul vedle stolu dobrých přátel, kteří vzájemně sdílejí střípky ze svých hudbou naplněných životů. Lenka Bočanová kupříkladu přiblížila problematiku afektové teorie vztažené na tóniny Mozartových skladeb, Tomáš Ille zase dal nahlédnout do zákulisí své kompoziční strategie. Škoda jen, že návštěvnost besedy byla slabší – kvalita nechyběla, agresivnější propagace možná ano.

Příhodně naladěni na eklektický program, přesunuli jsme se o patro výš, do samotného sálu Měšťanské besedy. Po charakteristickém dvojím úklonu izraelský dirigent a skladatel Yoav Talmi hned rozproudil publikum, a to interpretací Polky a Skočné z opery Prodaná nevěsta od Bedřicha Smetany, obojí provedené s notnou dávkou energie a gusta. Pro úzkostnější strážce našeho „národního stříbra“ se však interpretace neobešla bez problémů. U Polky se nepodařilo v osminách sebevědomě odlišit lehké a těžké doby, a tak celek působil metro-rytmicky ploše. Skočná, byť provedená v obdivuhodném tempu (např. hned na začátku tryskové smyčce), byla ve výsledku spíše než bujará více bojovná a uspěchaná – obrazně řečeno: skoky ve Skočné nebyly dostatečně vzletné. Poslechový komfort dále narušovalo pískání, snad jednoho z reflektorů v sále – došlo tak k nechtěné aluzi na tinnitus Bedřicha Smetany.

Příjemným překvapením byla skladba následující, Suita z opery Věc Makropulos, na jejímž vzniku se podíleli dva rodáci z Moravy, totiž Leoš Janáček a Tomáš Ille. Jednalo se o historicky třetí uvedení tohoto díla, přičemž svou premiéru si odbylo nedávno – před čtyřmi lety pod taktovkou Tomáše Netopila na festivalu Janáček Brno. Skladba je „na Janáčka“ překvapivě libozvučná a posluchačsky věrná. Všudypřítomné kontrasty udržují hudební tkáň živoucí. Zároveň je kompozice strukturálně přehledná. Dovoluje vyniknout jednotlivým motivům a následně vnímat jejich transformaci skrze témbry, tóniny či jiné hudební operace. Často se osciluje mezi zploštělým hudebním prostorem tvořeným tvrdošíjnými rytmickými figurami – tvořícími jako kdyby stehy výšivky, často ve více pásmech – a jejich následným rozvojem do prostoru ve zpěvných, až patetických „tutti“. Právě takové lyrické místo v závěru krásně „vyzpívala“ koncertní mistryně Olga Alicja Osmolińska.

Moderní kompoziční styl střídal po přestávce ještě novější, když se Yoav Talmi jal dirigovat vlastní drobnou skladbu The Double Marriage of Figaro, ouverture. Perfektní charakteristiku poskytla Lenka Bočanová již během besedy: kaleidoskop mozartovských melodií. Vskutku, jako kdyby Yoav Talmi co chvíli kaleidoskopem pootočil, a než se posluchač stačil zorientovat, scéna se zase měnila. Zážitek z poslechu takové skladby je neobyčejný – připomíná horečnatý sen či nesouvislé vlákno vzpomínek. Stejně tak je raritní užití kolážového kompozičního principu na hudbu vzniklou před 20. stoletím. Vyznění skladby bylo nemálo podpořeno i strategickým umístěním v rámci dramaturgie koncertu.

Příslovečným zlatým hřebem večera se měla stát („Velká“) Symfonie g moll, KV 550 od Wolfganga Amadea Mozarta. Hlavní téma první věty měli návštěvníci Besedy v Besedě v živé paměti, neboť právě na tomto úseku se v rámci poslechové analýzy srovnávaly rozličné přístupy toho či onoho dirigenta. Yoav Talmi se zařadil ke svižnějšímu názorovému proudu, což z hlavního tématu činí výraz anxiózního očekávání. Toto pojetí zdá se dobře vyjadřuje Mozartem zakódovanou nevyzpytatelnost skladby, balancující mezi radostí a tragikou. Druhá věta přinesla ve svém začátku kýžené uklidnění a komornější výraz, kdy si jednotlivé nástroje příjemně notovaly sdíleným tématem v tečkovaném rytmu. Třetí věta se opírá o expresivní hlavu tématu ve smyčcích, které však onoho večera pozbývaly potřebnou úsečnost a razanci, vyjma koncertních mistrů. Skvěle zapůsobila střední odlehčená část třetí věty, na čemž se významně podílela sekce dřevěných dechových nástrojů. Když došlo na čtvrtou větu, Yoav Talmi nasadil tempo vskutku ďábelské, se kterým se orchestr sice hrdinně utkal, avšak utrpěla srozumitelnost menších celků. Třeba hned na začátku má závětí navodit představu klikaté čáry, nebo chceme-li opakovaného rotačního pohybu; v diskutované interpretaci však jakýkoliv protipohyb nestačil vykrystalizovat. Na druhou stranu se rychlým tempem vystupňovala už tak vysoká technická náročnost, a tedy i celkově efektní vyznění věty, což publikum po právu ocenilo neutuchajícím potleskem.

foto: Plzeňská filharmonie / Dominik Beránek

Facebook X E-mail WhatsApp