Návštěvníkům plzeňské koncertní řady Kruh přátel hudby byl 11. února zprostředkován mimořádný zážitek. Byl jím koncert pod názvem Se zvukem bicích a klavírů. Bicích nástrojů se ujali zástupci mladší generace, oba již úspěšní koncertní umělci a zároveň studenti ze třídy Martina Opršála na JAMU David Paša a Lenka Titzová, za klavíry pak ve druhé části koncertu usedli etablovaní profesionálové, zároveň i vysokoškolští pedagogové Dominik Gál a Maroš Klátik.

Při vstupu do sálu Antonína Dvořáka zaujala na první pohled konfigurace pódia, které připomínalo spíše laboratoř excentrického vynálezce. Už na druhý pohled se však z celku začaly „vyloupávat“ různé instrumenty z rodiny bicích nástrojů; některé známé lépe, některé identifikovatelné jen s pomocí učebnice organologie nebo po přečtení kvalitního a informativního programu: bicí souprava, triangl, gong, tom-tom, congo, bongo, a tak dále…

S neobvyklostmi teprve začínáme. Po doznění ohlašovacího gongu zhasla světla – úplně! – pouze mdlý tyrkysový paprsek světla dával tušit roztodivnou scénu-pódium. Dvojice hudebníků tam však nebyla. Teprve s prvním zvukem – předlouhým a obklopujícím tónem tibetských mís – se perkusionisté David Paša a Lenka Titzová prozradili. Nacházeli se v zadní části hlediště, odkud za pomalého rytmického odbíjení obřadně přicházeli na pódium.

Tato meditativní introdukce vzala za své ve chvíli, kdy oba vyměnili mírumilovné mísy za bubny. Sál Antonína Dvořáka se tak vmžiku proměnil v prehistorickou jeskyni, kde šamani v horečnatém rituálním představení přivolávali za pomoci zběsilých rytmických figur a také troubením na lasturu dávno zapomenuté bohy. V kontextu počasí toho večera to mohl být dešťový tanec… Ve skutečnosti se jednalo o interpretaci skladby Dance of the Drums (2009) od Gena Koshinského (*1980).

Velkým plusem byla „prokomponovanost“ celé první poloviny koncertu: skladby organicky navazovaly těsně na sebe, každá měla navíc vlastní světelnou režii. Druhá skladba, Temazcal (1984) od Javiera Álvareze (1956–2023), v sobě zahrnovala na první pohled takřka nemožný úkol: interpretovat sólovou skladbu pro maracas. I přes značné výrazové omezení tohoto nástroje, známého též jako rumba koule, se Davidu Pašovi podařilo vytvořit potřebné napětí, a zaujmout posluchače natolik, aby vnímali pouhé změny tempa, intenzity a typy „šumění“. Nemalou zásluhu na tom měla promyšlená pohybová choreografie – zaujala například vizualizace kolébavého rytmu kyvadlovými pohyby rukou, ve kterých maracas opisovaly půlkruhy a cestovaly z jedné ruky do druhé bez jediného zadrhnutí. Vyznění skladby dále podporoval reprodukovaný doprovodný track, dodaný přímo od skladatele. Potěšila také promyšlená scénografie, kdy počáteční crescendo bylo zrcadleno ve svítivosti bodových světel na pódiu. Barevná paleta osvětlení byla též vkusná: komplementární dvojice tyrkysová s oranžovou.

Třetí skladbou byla Atalanta (2020) od Johna Psathase (*1966), kde sólovou roli převzala Lenka Titzová s marimbou. Složité polyrytmy, svítivé akordy i plovoucí melodie na moři spletitých patternů, to vše bylo obdivuhodně přednesené. I v této skladbě měla svou nezastupitelnou funkci i reprodukovaná hudba. Nelze opomenout srovnání takto moderně pojatého živého koncertu s jeho tradiční formou, reprezentovanou třeba Ladislavem Bilanem, který se sólovou marimbou zavítal do Plzně před rokem. (Reflexe ZDE.) Dá se tvrdit, že moderní forma spolehlivěji upoutává pozornost, tradiční forma ponechává více prostoru pro interpretaci posluchačem.

Na závěr první poloviny koncertu zazněla kompozice 360 (2017) od Gena Koshinského a Timothy Brosciouse (*1980), jejíž název odkazuje na sjednocující princip skladby, kdy hráči kromě sdílené bicí soustavy střídavě hrají i na vyvýšený válec – torzo bubnu. Vyluzovaný zvuk točivým pohybem paličky (odtud těch 360) z tohoto válce někdy připomínal až rozjíždějící se parní lokomotivu. Koncept souhry hudebníků u jedné bicí soupravy byl nadmíru originální; samotná skladba byla velmi pestrá, od komplementárních rytmů přes melodickou směs zvuků až po nezvyklé tóny vyluzované smyčcem na činelech.

Po takto imerzivní a posluchačsky atraktivní první polovině koncertu se po přestávce ukázalo jako obtížné vychutnat si dílo skladatele Bély Bartóka (1881–1945). V jeho Koncertu pro dva klavíry a bicí nástroje (1937) se zúčastněné instrumenty najednou ocitají v nekomfortních podmínkách. Klavír má nahradit svou zpěvnost řinčením, zatímco bicí nástroje se naopak mají zázračně stát zpěvnými, a to prostřednictvím mnohých druhů paliček, které sám skladatel s chirurgickou přesností předepsal.

Klavíristé Dominik Gál a Maroš Klátik se s nezáviděníhodnou partituru popasovali výtečně, expresivitou nešetřili a interpretovali technicky složitá místa bez zaváhání. Duo u perkusí zvládalo svůj úděl se ctí, byť oproti první polovině nepůsobilo tak uvolněně. Navíc, kvůli dispozicím sálu, vyústilo jejich snažení místy až v přílišný hluk. Skladba každopádně skýtala i vyloženě fascinující momenty, kdy posluchač mohl vychutnávat zajímavé komplementy šumů a tónů či roztodivné harmonie až čtvrttónového vyznění ve spojení klavíru a xylofonu.

Koncert Se zvukem bicích a klavírů se přidal na seznam těch exotických počinů v rámci koncertní řady Kruh přátel hudby, které relativně systematicky rozšiřují hranice zastřešujícího termínu „klasická hudba“. Soudě podle takřka bezezbytku zaplněného sálu Antonína Dvořáka je o takové produkce zájem a nelze tedy než Plzeňské filharmonii a jejím hostům popřát stejnou míru odvahy i do budoucna.

Foto: Plzeňská filharmonie / Dominik Beránek

Facebook X E-mail WhatsApp