„Melodie klouzala, nadnášená prouděním komplementárních rytmů. Perfektně hladká crescenda a decrescenda vykreslovala výšku letu.“

„Chvíli se ozývaly na marimbu až nečekaně temné disonance, které šlo cítit i ‚na vlastní tělo‘.“

„Na otázku Ladislava Bilana ‚Kdo dnes slyšel marimbu poprvé?‘, odpověděla takřka polovina sálu zdviženou rukou!“

Do plzeňského Domu hudby 15. ledna zavítal Ladislav Bilan, a to v rámci koncertní řady Kruh přátel hudby. V sólovém koncertě plném svěžích rytmů a velepříjemného zvuku předvedl své umění hry na marimbu. To vše v rámci vzrušujícího soudobého programu, na kterém demonstroval kompletní spektrum výrazových možností tohoto bicího nástroje z rodiny úderových idiofonů. 

První skladba Fantasy of Love, v programu nehlášená, pocházela z pera Ludwiga Alberta, skladatele a profesora marimby na bruselské LUCA School of Arts. Ladislav Bilan prozradil, že zde studuje a že skladbu zařadil z úcty ke svému profesorovi. Kompozice pracuje s ostinátními motivy, které se opakováním jakoby šroubují do sebe; ve vedlejších hlasech je pak v delších hodnotách artikulován protihlas. Kromě kvalit samotné kompozice i její interpretace snad ještě více zaujala barva nástroje: na rozdíl od standardních paliček s kulatým opředením byly předepsány paličky s plochým zakončením. Tón byl široký a lahvově dutý, jinde nefalšovaně dřevěný, v basech se blížil citoslovci plesk a rezonanci litinového hrnce – velmi nezvyklé! Na konci fantazijní střední části Ladislav Bilan paličky otočil a hrál dřevěným zakončením, totiž rukojetí. Najednou zněla marimba roztomile, jako nepoměrně menší chrastítko. Neméně zajímavé bylo spojení obou témbrů a úplně nakonec nechybělo zafoukání do rezonančních trubic nástroje.

Souvislost s Ludwigem Albertem rozvíjel další opus s názvem Flying od jeho svěřence Chin-Chenga. Já osobně bych název doplnil na Flying to Hawaii. Melodie v A-části klouzala, nadnášená prouděním komplementárních rytmů. Perfektně hladká crescenda a decrescenda vykreslovala výšku letu. Tremolem se zachvěl podvozek letadla při přistání a byli jsme na místě, v B-části. Rozezněly se naprosto typické akordy tropických pláží, kokosových palem, domorodých žen s květinovými náhrdelníky a tak podobně… C-část se nesla v pocitu vděčnosti a naplnění: „Jaké štěstí stanout na tak krásném místě!“ Pak přišla repríza, během které se B-část zvrtla v lehce emotivní loučení s „rájem na zemi“. Koda fragmentovala a prokládala hlavní téma, podobně jako se vynořují kusé vzpomínky při pohledu na fotografii. Této reminiscenci dodal šťastnou a radostnou pečeť závěrečný roztomilý akord, který měl ozvěnu v slyšitelném pousmání celého Koncertního sálu Antonína Dvořáka.

Z Havaje rovnou na Balkán, pokračovalo se totiž skladbou Ilijaš od srbského skladatele Nebojši Jovana Živkoviće. Skladba začíná rapsodicky. Přerývané věty jsou střídány dramatickými pauzami, kdy se jen tremolo na pozadí chvěje. Snad více než kde jinde se zde projevila schopnost Ladislava Bilana přesvědčivě rozčesávat rytmus a budovat napětí a uvolnění v rámci krátké fráze. Jeho ritardanda neměla průběh lineárně mechanický, ale „interpolovaný křivkou“ (představme si třeba frekvenci odskakování míče od země), což dodávalo celé interpretaci nebývalý šmrnc. Po etablování pulsu se prostupuje skrze bohaté rytmické dekory do hloubky. Chvíli se ozývaly na marimbu až nečekaně temné disonance, které šlo cítit i „na vlastní tělo“. Skladba končila zvukomalebně, kdy vytrácející se rezonance marimby připomínaly vítr hrající na hrany lahví.

Čekal nás další posun směrem na východ, tentokrát do Japonska na ostrov Kjúšú. Zde se nachází město Itsuki, které propůjčilo jméno tamější tradiční ukolébavce, jež posloužila skladatelce Keiko Abe jako základ pro kompozici Itsuki Fantasy. Skladatelka melodii motivicky zpracovává, prolíná s dalšími tématy, reharmonizuje a začleňuje do bohatých textur. Ukolébavku tedy výsledná skladba již nepřipomíná, ozvuky historického Japonska se v ní však neztrácí. Zároveň je ve skladbě něco blízkého i uchu evropskému. V doprovodném textu nabízí Tereza Růžičková vysvětlení: pentatonika je zde nakombinována s „naší“ dur-mollovou harmonizací! Ještě jedno specifikum skladby zmíním, a to je požadavek hry šesti paličkami oproti standardním čtyřem. Marimbista využil svěřeného hudebního arsenálu a bohatost harmonií rozšířil, a to již v úvodu při paralelních řadách kvintakordů. Podobně pestré byly skvrny disonantních akordů, které byly sebevědomě vypointovány na jinak poklidně se odvíjejícím hudebním plátně.

O přestávce zavládla příjemná atmosféra, kdy se Ladislav Bilan namísto zaslouženého odpočinku věnoval zvídavým návštěvníkům, prohlížejícím si marimbu jako divou šelmu v ZOO.

Druhou část koncertu otevřel Ladislav Bilan příhodně pojmenovanou kompozicí Opening od Philipa Glasse. Minimalistická kompozice v sobě ukrývá nenápadné bohatství, které se Ladislavu Bilanovi podařilo objevit a předat. Nedokážu udat přesný takt, ale přibližně ve třetí čtvrtině skladby se z monotónního bloku vynořil nový protihlas; jako kdyby z betonu vyrašily sedmikrásky. Na žádné jiné nahrávce jsem se tak silného momentu převrácení rolí doprovodné a „hlavní“ figury nedočkal. Co se týče frázování, zpočátku vhodné vykreslování oblouku po repeticích by později stálo za to vystřídat zaměřením se na větší stavební celky, například prima volta až quarta volta.

Nastolená zádumčivá atmosféra dala vyniknout charakteru dalšího čísla s názvem Zamba para escuchar tu silencio od Guillo Espela, v překladu: Zamba pro poslech vlastního ticha. Zambu neplést s brazilskou sambou; zamba pochází z Argentiny a je to označení zdejší lidové hudby melancholického a romantického charakteru, dále též stejnojmenného párového tance. Jistá transcendentálnost a vážnost předchozí skladby byla vystřídána bezstarostnou lehkostí a skromnou radostí. Jako na procházce za volného dne se skladba nenuceně rozvíjela, tu se tok hudby pozastavil u příjemného motivu, tu na hezkém akordu… Velkou zásluhu na tomto vyznění měl samozřejmě interpret – Ladislav Bilan a jeho i ZDE skloňované vzdušné frázování. 

V Argentině jsme pak ještě zůstali, tentokrát u Ástora Piazzolly a aranže jeho skladby Verano Porteño z cyklu Cuatro Estaciones Porteñas. Aranžmá pro marimbu od Pia Cheunga je dosti volné. Následuje originál pouze v konturách, které vyplňuje obsahem přizpůsobeným výrazovým možnostem nástroje i fantazii autora. Sám v předmluvě vydaných not přiznává: „Uvědomil jsem si, že se svou omezenou znalostí tanga se nikdy nevyrovnám originálu […] Vzal jsem tedy hlavní téma skladby a volně na něho improvizoval, dokud se nevylouplo něco vyhovujícího.“ Interpret si s náročnou skladbou poradil bez problémů. Snad jen v lyrické improvizační střední části, byť předepsané Con rubato, došlo na můj vkus k přílišné deformaci rytmických hodnot. Finále skladby bylo obtížné technicky i na výdrž: takřka dvouminutová gradace ostinátního rytmického motivu vyvrcholila oktávovým během, se kterým interpret doslova vyletěl od nástroje. Publikum okamžitě reagovalo zatajením dechu a bouřlivým potleskem.

Před poslední skladbou večera dostali posluchači možnost klást otázky na téma marimba. Dozvěděli jsme se, na kolik takový nástroj přibližně vyjde, jak se převáží, a mnoho dalších zajímavostí. Mimo jiné vyšlo najevo, jak vzácné je na marimbu v běžném hudebním provozu narazit. Na otázku Ladislava Bilana „Kdo dnes slyšel marimbu poprvé?“, odpověděla takřka polovina sálu zdviženou rukou!

Pak už zněly tóny Odessy od Matthewa Loricka. Rytmicky živá skladba navozuje obrazy rozbouřeného moře a vln narážejících do vlnolamů; vypráví tajuplné, dobrodružné a zlověstné příběhy. Rytmický tok byl stabilní a dynamická zvlnění silná jako příboj. 

Potlesk neutichal, a tak nám byla dopřána „skladba k dobru“, ve které Ladislav Bilan odhalil další výrazovou polohu marimby – skladkobolnou a toužebnou. Věřím, že by mnozí z posluchačů (včetně mě) rádi vyposlechli druhý, třetí i desátý přídavek, ale už tak se koncert protáhl, a nezbylo tedy než se rozloučit (snad jen dočasně) se světem laskavých tónů marimby Ladislava Bilana.

Foto: Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp