„Nestává se často, aby na jazyku po skončení koncertu zůstala chuť jiného než posledního čísla programu.“

„Nejen skvělá aranž, hlavně naprosto strhující provedení, suverénní, geniálně vygradované, sugestivní.“

„Mimořádně uspokojivá je Bilanova práce s frází.“

Třetí koncert komorního cyklu Prague Philharmonia nabídl blízké seznámení s dalším ne tolik nabízeným hudebním nástrojem. Hlavní slovo tentokrát měla marimba, idiofon ze skupiny xylofonů, obsluhovaná sólujícím Ladislavem Bilanem. 18. listopadu však vystoupili také harfistka Adéla Bilanová, klavírista Stanislav Gallin a na anglický roh hrající Lenka Filová. Ti všichni se zasloužili o památný večer.

Nestává se často, aby na jazyku po skončení koncertu zůstala chuť jiného než posledního čísla programu. V tomto případě tomu tak bylo. (Také se nestává, aby reflexní text začínal od prostředka.) Pokud jsem si v úvodních číslech večera říkal, že bych si přál nápadnější herní zaujetí hlavního interpreta, marimbisty Ladislava Bilana, při Saint-Saënsově Danse Macabre (Tanec smrti) jsem neměl na co si stěžovat. Ještě než s klavíristou Stanislavem Gallinem spustili – poté, co si neodpustili roztomilý vtípek chvilkového ladění instantně neladitelných nástrojů –, bylo jasné, že se schyluje k show. Ústřední nástroj se ocitl uprostřed pódia namísto bočního umístění, dobře na očích; Bilan zahodil noty – vždyť by je nestíhal otáčet! – a ať mi nepovídá, že se v ostatních částech produkce alespoň trochu nenudil… To, co předvedl v posledním bodě před pauzou, muselo vyrazit dech. Mnou osobně cloumaly vysloveně fyzické tělesné projevy vnitřního chvění a blažené závrati, ztuhl jsem v transu a euforii počitků právě dostavovaných. Ano, byla to show. Taková, u které vydechnete wow! Nejen skvělá aranž (Adélaïde Ferrière), u které se nejspíš trochu pozná, že ji píše aktivní hráč na daný nástroj a ne „jen“ skladatel, který se musí orientovat v charakteristikách desítek dalších instrumentů, ale hlavně naprosto strhující provedení, suverénní, geniálně vygradované, sugestivní. Upřímně jsem se obával, že při „tanečních krocích“ u nástroje sólista uklouzne – tak rychlé občas musely být – a že snad skutečně musí mít předem rozmyšlené, kdy kam musí skočit s kterou nohou. I dynamicky jako by se najednou protrhla hráz, elegantní decentnost a uměřenost úvodu pořadu se změnila ve smršť, kdy ff nestačilo. Do jaké míry šlo o záměr, nevím, je ale jistě pravda, že část vtipu spočívala i ve volbě ostatních kusů programu – jediný Saint-Saënsův totiž vykazoval nápadnější známky okázalé virtuozity, kontrast s charakterem ostatních skladeb zde velmi „hrál do karet“ vyznění Tance smrti.  Byla to ale nejen virtuozita, co bylo přítomné. Kvalitní souhra, muzikální výraz či promyšlená výstavba díla tu byly také. Doprovázející Stanislav Gallin notně přispěl k vzájemné synergii výborně podaným klavírním partem.

A ještě jeden aspekt hry Ladislava Bilana se mi stal nápadným. Nevím, do jaké míry nad věcí přemýšlí, mimořádně uspokojivá však je, velice obecně řečeno, jeho práce s frází. V průběhu celého večera byla pozorovatelná schopnost každou dílčí pasáž vypointovat tak, že dokonale „sedla“. Každému jednotlivému svému vstupu dokáže vtisknout tu správnou kombinaci dynamiky, agogiky a úhozu. Bilanova hudba tak získává mimořádnou vitalitu a sdělnost, krásně dýchá.

Nebylo by fér celý text věnovat jedinému číslu programu, jednomu nástroji a hlavnímu sólistovi, byť v tomto případě se to trochu nabízí (až je mi smutno, jak zastínil ostatní rovněž hodnotné přinesené). Zásluhu na kladném přijetí celé akce měli samozřejmě i ostatní vystupující. První číslo programu z pera Jana Koetsiera, jediná „nearanž“ večera s názvem Taneční imprese pro marimbu a harfu, op. 119 dala výraznou příležitost Bilanově sestře Adéle. Zahrála jistě, přesvědčivě i muzikálně, noblesně a s elegancí. Když mohla, tak „odpočívala“ jakožto obracečka not u klavíru. Všichni účinkující se sešli při druhém bodu programu, Pavaně, op. 50 Gabriela Faurého, který letos provází celou komorní řadou. Libozvučný, měkce znějící slavný opus nabídl zejména možnost poslechu umění Lenky Filové na anglický roh. Jediný ryze melodický nástroj byl podstatnou ingrediencí koncertního setkání a představené nekonečné legato interpretky hodno obdivu. Pěkná aranž Pavany, pomalého španělského tance, je z dílny Jaroslava Pelikána. Přítomný Karel Chudý pak pro obsazení dvojice umělců transkriboval Mahlerovu píseň Urlicht. Originál velice věrně následující ztvárnění dalo další příležitost k zasněnému rozjímání. Jedinkrát bez marimby jsme se ocitli při produkci opět Faurého Élégie pro violoncello a klavír v úpravě Jamese Guthrieho pro anglický roh a klavír – opět ty dlouhodeché fráze… A závěrečnou se pak stala Suite bergamasque Clauda Debussyho s částí Clair de lune, kterou zná opravdu snad každý. Další čistá „komořina“ přednesená výsostně.

Pozornost si zaslouží míra zaplnění obvyklého dějiště, barokního refektáře Profesního domu na Malostranském náměstí. (Pozornost mi naopak prchala od snad až příliš rozsáhlého slova k programu – osobně jsem nebyl schopen ho dočíst…) Bylo vyprodáno a pokud jsem správně vyrozuměl, dokonce se přidávaly židle. Koncertní řada dramaturgyně Martiny Sermain, opět příjemně provázející večerem, se dlouhodobě těší divácké oblibě. Ale až takové v přesycené Praze? Ukazuje se mimo jiné to, že koncept „jiných nástrojů“, který se vine letošní sezonou cyklu a který pro svou riskantní neotřelost mohl zprvu budit rozpaky, je nad jiné životný. Budí zvědavost a zájem. Když pak uvážíme kombinaci se špičkovým podáním, dostává se divákovi vysoce hodnotného, vzácného zážitku. Jak častá je kombinace marimby, harfy, klavíru a anglického rohu? Domů se snad nedalo vracet nespokojeně…

Foto: Prague Philharmonia / Milan Mošna