„Na Schönenberg přijel na pozvání milionáře a hudebníka Paula Sachera poprvé na podzim 1938, po posledních prázdninách ve vlasti, strávených na Vysočině.“

„Z Paříže se na Schönenberg Martinů vrátil ještě v roce 1940, když měl v Basileji památnou premiéru Dvojkoncert. A pak až po válce, během které musel uprchnout do Ameriky, mimochodem také se Sacherovou pomocí.“

„Od podzimu 1957 pak zbývající dva roky skladatelova života bydleli především už jen na Schönenbergu. Přijali velkorysou nabídku být tam neomezeně.“

V Roce české hudby 2024 se 28. srpna připomíná pětašedesát let od úmrtí skladatele Bohuslava Martinů. Jeho život se uzavřel v nemocnici v Liestalu, pár kilometrů jihovýchodně od Basileje. Ve Švýcarsku v té době žil už druhým rokem. Byl od poloviny dvacátých let světoběžníkem bez opravdového domova. Poslední bydliště a pohostinné útočiště našel v usedlosti švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera na Schönenbergu, kde se poprvé objevil v roce 1938 a kam se pak s manželkou vracíval jako k blízkým přátelům. Od Liestalu je to téměř doslova za kopcem.

Od roku 1923, kdy odešel za uměleckými podněty do Paříže, neměl Bohuslav Martinů opravdový stálý domov. Ve francouzské metropoli, kde měl pobýt tři měsíce, zůstal sedmnáct let. Vystřídal za tu dobu řadu adres. Kromě prázdninových cest za rodiči do Poličky a na některé premiéry do Prahy cestoval však už poměrně málo – pokud, tak do rodiště své ženy Charlotty Quennehenové do obce Vieux Moulin v Pikardii na severu Francie, občas do Nice na francouzské Riviéře… Byl i párkrát někde jinde u moře a také v Salcburku a v Benátkách. Po obsazení Francie Německem na jaře v roce 1940 začala nicméně mnohem rušnější etapa jeho života: spěšná cesta z Paříže na neobsazený jih, dlouhé čekání v Aix-en-Provence na doklady k vycestování z Evropy, putování vlakem přes Španělsko do Portugalska a nakonec plavba jednou z posledních lodí vypravených z Lisabonu do Ameriky. Březen 1941, kdy tam s manželkou jako běženci konečně dorazili, je tak začátkem půldruhého desetiletí stráveného v New Yorku a vždy v létě při dlouhých prázdninových pobytech i na řadě dalších míst na východním pobřeží USA, vesměs daleko od velkých měst. Na mapě jde o oblast od Ridgefieldu přes Darien a Middlebury až po Tanglewood a Boston.

Do Evropy se Martinů poprvé dostal v roce 1948 a pak znovu v letech 1949 a 1952. A pak do Evropy na delší dobu, na dva roky, zamířili s manželkou na jaře roku 1953. Do července 1955 jim tehdy byla přechodným domovem Nice. To už bylo jasné, že sen o cestě do Československa se definitivně rozplynul. V návratu, i v pouhé návštěvě, mu bránil v době studené války paradoxně americký pas, byl by pak v USA podezřelý… Neméně velkou překážkou byl neblahý politický vývoj ve vlasti, s nímž bylo po určitou dobu spojeno negativní hodnocení jeho tvorby, hodnocení zásadně pokřivené komunistickou ideologií. V Praze byl pro ty, kdo byli u moci, nežádoucí osobou.

Na Schönenberg přijel Bohuslav Martinů na pozvání milionáře a hudebníka Paula Sachera poprvé na podzim 1938, po posledních prázdninách ve vlasti, strávených na Vysočině. Pobyl tam asi měsíc. „Je zde krásně jako na jaře, jíme v zahradě a já pracuji venku na terase, máme celou vilu sami pro sebe,“ psal do Poličky o idylické švýcarské krajině. A zmiňoval, že se naproti na kopcích dívá do Německa, kde stavějí „tu obrannou linii…“ A tam, na samotě nedaleko hranic tří zemí, spojen se světem jen poslechem rozhlasu, prožil Mnichovský diktát. Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, který právě dokončoval, svědčí o dramatické atmosféře těch dní, o „první výstražné vichřici, jež se přehnala přes Evropu,“ o „vědomí hrozného historického dění, jež Evropa sama sobě připravovala,“ jak později napsal v jednom dopise. 

Pozoruhodná kompozice datovaná v září 1938 má neobarokní charakter a formu, tak jako už několik skladeb z druhé poloviny 30. let, ale v ní mimořádně soustředěný, závažný a dramatický výraz. Dvojkoncert využívá stejný princip jako historické concerto grosso – dvojitý soubor hráčů: dva smyčcové orchestry, jejichž pásma se ale nedoplňují ve složité polyfonii a kontrapunktu, ale soupeří spíše v akordech a harmoniích. V prostoru mezi nimi je exponován sólový klavír a part tympánů. Pro skladbu je charakteristické neklidné, přerývané a gradované napětí a zvýrazněné kolísání mezi dur a moll. Výrazná chorální fantazie pomalé věty se pak netradičně připomíná ještě jednou na samém vrcholu celé skladby. Historické souvislosti nakonec logicky povýšily sdělení skladby až na dokument doby. 

Z Paříže se na Schönenberg Martinů vrátil ještě v roce 1940, když měl Dvojkoncert v Basileji památnou premiéru. A pak až po válce, během které musel uprchnout do Ameriky, mimochodem také se Sacherovou pomocí. 

Na Schönenbergu takto někdy, jako hosté Paula Sachera a jeho manželky Maji, pobývali také Arthur Honegger, Béla Bartók nebo Mstislav Rostropovič a další hudebníci. Manželé věnovali na soukromou podporu předních umělců Evropy nemalé prostředky. Poskytovali jim podmínky k tvůrčí práci. V lednu 1947 tak Sacher dirigoval s Basilejským komorním orchestrem k jeho dvacátému výročí koncertní program sestavený ze tří premiér děl, která mu byla věnována. Je to program obdivuhodný: Stravinskij – Concerto in d, Honegger – Symfonie č. 4 Deliciae Basilienses, Martinů – Toccata e due canzoni.   

Hof Schönenberg, mohutné barevné stavení spojené s hospodářskými budovami, stojí ve stráních a sadech nad městečkem Pratteln, téměř na dohled od Basileje. Manželé Martinů byli u Sacherových několikrát. Střídali v těch letech pobyty v New Yorku, v Nice a v Římě. Od podzimu 1957 pak zbývající dva roky skladatelova života bydleli především už jen na Schönenbergu. Přijali velkorysou nabídku být tam neomezeně. Na tomto odlehlém místě vznikaly mimo jiné Paraboly, Klavírní koncert č. 5, opera Ariadna, kantáta Mikeš z hor, Nonet, Variace na slovenskou lidovou píseň, madrigalová Part-Song Book a druhá verze opery Řecké pašije… 

Jedním z nejlépe situovaných lidí na světě se stal Paul Sacher ve 30. letech svatbou s vdovou po většinovém akcionáři jednoho chemického koncernu. Nicméně dál se věnoval umění. Basilejský komorní orchestr vedl šedesát let. Počet skladeb, které mu za tu dobu věnovali mezinárodně uznávaní tvůrci, se blíží stovce. U Martinů objednal několik děl a dirigoval v premiéře nejen Dvojkoncert, ale například také oratorium Gilgameš a po skladatelově smrti operu Řecké pašije. Sacher zemřel v roce 1999. Bylo mu třiadevadesát. Stihl předtím ještě, poprvé po čtyřech desetiletích a dva roky po listopadové revoluci, hostovat opět v Praze. 

Na jaře 1959 pobývali nějakou dobu manželé Martinů v Nice. Zdravotní potíže však donutily skladatele přerušit 6. května práci na kantátě Proroctví Izaiášovo, která tak už zůstala dvouvětým torzem, a neprodleně se rozhodnout k návratu do Švýcarska. Do nemocnice v Liestalu. Na pár týdnů ho ještě v červenci pustili „domů“ na Schönenberg, ale nemělo to budoucnost… V kantonálním zdravotnickém zařízení v Liestalu strávil pak Martinů tři srpnové týdny. Střídaly se u něj poslední návštěvy – švýcarští přátelé, dávní hudební přátelé z Paříže, houslista Petr Rybář… a z Prahy někdejší nakladatel a nyní archivář Karel Šebánek, pianista Josef Páleníček a básník Miloslav Bureš, autor předlohy k Otvírání studánek. Skladatel zemřel po marném boji s rakovinou žaludku 28. srpna večer.  

O pár dní později, první zářijový den roku 1959, byl na celá dlouhá dvě desetiletí ne zcela obvykle pohřben na Schönenbergu, zcela mimo jakýkoli hřbitov, na kraji lesa. Je z toho místa pěkný výhled. Sacherovu usedlost vpravo dole zpola zakrývají staré stromy, vlevo od ní se otvírá pohled směrem k Basileji a k francouzským hranicím – a přímým směrem, nedaleko na sever, jsou za Rýnem německé stráně…

„Našel si svou vlastní hudební řeč a v ní chtěl vyjádřit, co měl říci. Hudba Bohuslava Martinů dosáhla obzvláště v jeho vlasti pravého zlidovění. Také proto je tak smutné, že musel žít v exilu. On se ovšem nechtěl vrátit, pokud by byla jeho země v cizím područí.“ Takto se v roce 1959 loučil Paul Sacher se zesnulým přítelem, jak se dá dnes vyčíst z knih. Jeho smuteční projev stál ovšem v tomto bodě zřetelně proti obecně tradované verzi tehdejší oficiální československé kulturní politiky, podle níž naopak Martinů o návrat usiloval, ale jeho okolí mu v tom bránilo… Není divu, že pamětní tisk vydaný manželi Sacherovými tehdy vyvolal v komunistické Praze neklid. 

Náhrobek na Schönenbergu zůstává, i když hrob je ve skutečnosti už jen vzpomínkovým místem. Dvacet roků po skladatelově úmrtí se totiž po několikaletém úsilí podařilo završit mnohostranná komplikovaná politická, právní a osobní vyjednávání, vedoucí k vyzvednutí ostatků a jejich převezení ze soukromého pozemku Sacherových do rodné Poličky. Svou roli hrál při souhlasu komunistických úřadů s tímto podnikem příslib získání autorských práv od Charlotty Martinů, tedy vidina nemalých ekonomických příjmů pro socialistický stát. I tak se při zpětném pohledu zdá, že se podařila iniciátorům akce v normalizačním Československu věc skoro nepochopitelná – faktický návrat emigranta, vedoucí navíc k posílení pozice jeho hudby…

…………….

Čtěte i další díly SeriálPlus Martinů v souvislostech.

Foto: Petr Veber, archiv Klasiky+, Sdružení přátel Pardubického kraje, Centrum Bohuslava Martinů Polička