„Na Bohuslava Martinů, který se už roky učil francouzsky, zapůsobila při turné orchestru Národní divadla největším dojmem Paříž.“

„Konečně v roce 1923 přišel balet Kdo je na světě nejmocnější. Už ne ´impresionistický´, ale nový, mající podobu rytmické grotesky s rozmarnou hudbou.“

„To, co jsem šel hledat do Francie, to nebyl Debussy.“

Měl pobýt tři měsíce, místo toho však zůstal sedmnáct let. Tak charakterizují životopisy Bohuslava Martinů jeho příjezd do Paříže v polovině října roku 1923, tedy před rovnými sto lety. Stipendium určené na nedlouhé studium skladby u Alberta Roussela se stalo příležitostí a prostředkem k naplnění bytostné touhy vymanit se nejen z tuzemské provinční malosti, ale i z konfrontace s německými a rakouskými kulturními a myšlenkovými vlivy. Martinů se upínal k Francii z obdobných důvodů jako Janáček k Rusku.

Poprvé se Bohuslav Martinů dostal do Paříže jako ani ne devětadvacetiletý houslista vypomáhající v orchestru Národního divadla. Byl od válečných let příležitostným výpomocným houslistou i v České filharmonii, ale na jeden z prvních velkých zahraničních zájezdů po vzniku Československa byl oficiálně vyslán divadelní orchestr s Karlem Kovařovicem. Filharmonie, „společenstvo s ručením obmezeným“, v jehož čele stál Ludvík Čelanský, musela o svou úroveň a prestiž ještě nějakou dobu zápasit. S jasnými pokroky a úspěchy se tak začalo dít teprve pod vedením Václava Talicha, pověřeného jejím vedením na jaře roku 1919.

Právě toho jara, mezi 21. květnem a 15. červnem, koncertoval už ovšem Kovařovic se svým divadelním orchestrem v západní Evropě jako kulturní „vyslanec“ mladé republiky. Nový stát si záhy uvědomil, že se v cizině může prezentovat právě vahou své kultury. V Paříži, stejně jako v Ženevě, Bernu a Curychu, se konal vždy jeden koncert, zato v Londýně hned sedm. Na programech byli Smetana, Dvořák, Suk, Novák a Foerster a učitelské pěvecké sbory, které s orchestrem cestovaly, k tomu zpívaly ještě Janáčka. Pro Bohuslava Martinů, který se už roky učil francouzsky, zapůsobila při tomto turné největším dojmem Paříž…

Na osudový zájezd se dostal především díky známostem z Borové u Poličky. Býval tam na evangelické faře svého času častým hostem debat i hudebních setkání, hrávali čtyřručně, kazatelovu sestru učil na housle…. Kolem faráře Vladimíra Čecha se vytvořilo neformální, k francouzské kultuře orientované intelektuální centrum. Gabriela Čechová, farářova manželka, byla spolužačkou Alice Masarykové na pražském dívčím gymnáziu Minerva. Navíc na faře v prvních válečných letech pobýval Herbert Masaryk, talentovaný výtvarník, který maloval Vysočinu. Nakazil se však tyfem a v roce 1915 zemřel. Paní Čechová tak o něm mohla vyprávět jeho matce Charlottě… Nepřekvapuje proto, že se za Martinů u Kovařovice přimluvila právě Alice Masaryková, prezidentova dcera…

V lednu 1919 byla v Praze značnou událostí premiéra kantáty Česká rapsodie, kterou Bohuslavu Martinů uvedla pod Čelanského taktovkou Česká filharmonie se sborem Hlaholu, barytonistou Egonem Fuchsem a varhaníkem Bedřichem Wiedermannem. Na koncertě byl přítomen prezident Masaryk. Skladatel Vítězslav Novák pod dojmem z provedení díla, plného národního étosu, přiřadil Martinů do smetanovské linie. Je pravda, že autor pro tento umělecký čin, pro jeho vroucí, ale ne bombastický výraz, opustil impresionistické inspirace, avšak později se k nim ještě vrátil…

Česká rapsodie byla úspěchem, ale skladatelsky byl Martinů ještě stále na začátku. Ještě nějakou dobu ho provázela malá kompoziční sebedůvěra a pocit nevyzrálosti… V roce 1919 přišla houslová sonáta, v roce 1920 orchestrální Sen o minulosti a klavírní skladby Jaro v zahradě a Motýli a rajky, v roce 1921 balet Istar, blízký Sukově hudbě a uvedený Národním divadlem. A konečně v roce 1923 balet Kdo je na světě nejmocnější. Už ne „impresionistický“, ale nový, mající podobu rytmické grotesky s rozmarnou hudbou.

V roce 1922 se Martinů stal skladatelským žákem Josefa Suka. Měli něco společného – sklon k lyričnosti a barevnosti, k náladám noci, k poezii. Traduje se, že Martinů učiteli řekl, že „…by to rád dělal jako Debussy…“, a ten prý odvětil, že „… to já taky, jen kdybych to trefil.“ Suk svého dvaatřicetiletého žáka často, pokud ovšem sám nebyl s Českým kvartetem na zájezdě, navštěvoval v místnosti, kterou tehdy Martinů obýval v Myslíkově 25. Když jeden z nich seděl u piana, musel druhý stát v otevřených dveřích na chodbu, jinak by se už nevešel, vzpomínal houslista Stanislav Novák, nejbližší kamarád, který bydlel hned vedle. A dosvědčil, že se v té době „Bohuš“ hodně naučil… Pravda současně je, že balet Istar vznikl ještě předtím, že v době Sukova vedení vlastně nic kloudného nedokončil a že balet Kdo je na světě nejmocnější vznikl spíše „za školou“ – k Sukovu světu nepatří. Ztracený čas to ale určitě nebyl. Získané podněty se v přetavené podobě projevily až mnohem později.

Od podzimu 1920 měl Martinů stálé místo u třetího pultu druhých houslí v České filharmonii. Byl s ní i na italském a jugoslávském turné. Známá je z té doby jeho kresbička, na které s Novákem zkoušejí moře. U obrázku je napsáno: „Je to moc slaný. Přesolený.“

Působil tak však pouhé tři roky. Odchodem do Paříže mu začala úplně jiná životní etapa… Václav Talich zůstal šéfdirigentem až do roku 1941, do rozhodnutí věnovat se už jen souběžné funkci šéfa opery Národního divadla, kterou zastával od roku 1935, kdy zemřel Otakar Ostrčil. S Bohuslavem Martinů a jeho hudbou se Talich setkával pravidelně. Dirigoval v roce 1924 jeho orchestrální rondo Half-time (Poločas), o dva roky později orchestrální allegro La Bagarre (Vřava), pak roku 1935 s Rudolfem Firkušným Koncert pro klavír a orchestr č. 2 a nakonec v roce 1938 památně operu Juliette aneb Snář.

Už v roce 1914 žádal Martinů, tehdy ale bezvýsledně, o podporu na studijní cestu do Francie. Rok po skončení války napsal Stanislavu Novákovi: „Dři franštinu, abys mohl za mnou přijet; až tam totiž budu.“ A v dubnu roku 1923 podal podobnou žádost k České akademii věd a umění.

Počátkem října 1923 zemřel v Poličce tiše a nenápadně skladatelův otec. Nedlouho potom se Martinů vydal vlakem z Poličky přes Prahu do Paříže, s prostředky pro krátký stipendijní pobyt od Ministerstva školství a národní osvěty.

„To, co jsem šel hledat do Francie, to nebyl Debussy, ale opravdové základy, na nichž leží západní kultura a které podle mého názoru odpovídají mnohem více našemu národnímu charakteru než bludiště záhad a problémů,“ napsal později skladatel. Měl tím na mysli, že je případnější hledat, čím se národní projev a charakter liší od linií rýsovaných německou kulturou, než to, jak do nich zapadá. Paříž se stala protiváhou skromných poměrů Poličky, k nimž byl jako učitel houslí připoután déle, než chtěl, a ještě víc jako protiváhou staletých tlaků německé jazykové a kulturní oblasti. Ať už šlo o protest proti německému živlu, nebo proti odkazu rakousko-uherské vlády, nebo snad proti českému maloměšťáctví, Martinů v Paříži hledal možnost překonat v novém prostředí dosavadní omezení a konečně se kompozičně vydat vlastním, pro ostatní rozpoznatelným směrem. Zjistil přitom, že doma byl „francouzským“ skladatelem, ale že ve Francii, plné uměleckých novot, to ani trochu neplatí.

Nejprve v Paříži živořil v levných hotýlcích, pak už našel svou první z řady dalších adres v čísle 3 na rue Lechapelais. U Alberta Roussela, za kterým cíleně do francouzské metropole jel a jehož se stal jediným a privátním žákem, měl v čísle 157 na avenue de Wagram první lekci počátkem listopadu. První kompozicí, která ukazuje do budoucna, se pak stal na jaře 1924 Kvartet pro klarinet, lesní roh, violoncello a bubínek. Doklad hluboké tvůrčí přeměny. Dobové trendy potom poprvé pořádně zachytil v orchestrálních skladbách s charakteristickými, vše říkajícími názvy Half-Time (Poločas) a La Bagarre (Vřava). Druhá zmíněná byla přijata v roce 1927 při premiéře v podání Sergeje Kusevického a Bostonského symfonického orchestru s velkým nadšením. Začaly se otvírat dveře dál do světa.

————–

V SeriáluPlus čtěte také Martinů v New Yorku.

Foto: Pixabay, archiv Centra Bohuslava Martinů v Poličce, Facebook České filharmonie, Wikipedia / volné dílo