PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Po dlouhé době obrátilo Národní divadlo pozornost k dílu Richarda Wagnera. Ve čtvrtek 12. února se konala premiéra inscenace opery Zlato Rýna, prvního dílu tetralogie Prsten Nibelungův. Hudebně operu nastudoval Robert Jindra, režijně Sláva Daubnerová.

„Mým silným rysem je jasný a zářivý zvuk, jenž se dobře hodí k charakterním rolím, travestiím či podivínským postavám.“

„Žijeme totiž v době, kdy se umění stává zbytečným, okrajovým – a to je možná největší drama, jakému čelíme.“

„Travesti role se dotýkají se hranic, které společnost stále staví. A právě v tom je jejich síla.“

Marcel Beekman je dobře známý jak v oblasti staré hudby, tak v hudbě soudobé. Patří mezi nejvšestrannější evropské pěvce s výrazným hereckým talentem. Často spolupracuje s předními soubory historicky poučené interpretace, jako jsou Les Arts Florissants, Orchestra of the 18th Century a Cappella Mediterranea. Intenzivně se věnuje také koncertnímu repertoáru. Získal uznání za přesvědčivé vystoupení v Andriessenově Theatre of the World či v opeře Dora Bernharda Langa ve Stuttgartu. Jeho ztvárnění Platée v inscenaci Roberta Carsena v Theater an der Wien pod vedením Williama Christie se stalo ikonickým a stejná role ve Státní opeře Praha mu letos vynesla Cenu Thálie.

„Mozarta jsem zpívala – jako většina – od prvopočátku. Říká se: lehoučké zpívání, očista hlasu… Ale Mozart je ošemetný právě tím, jak je čistý.“

„Snažím se být interpretačně poučená, na druhou stranu ale i maximálně autentická.“

„Hrdinou je pro mě každý, kdo dokáže vyhrát sám nad sebou a kdo dokáže být lidský a laskavý, i když mu bylo ublíženo.“

V letošním roce jí byla udělena Cena generálního ředitele Národního divadla, která míří na umělce do pětatřiceti let věku. S tím v rozporu se jeví být fakt, že tato pěvkyně je na českých pódiích profesionálně činná už bezmála dvacet let. Pokud až dosud unikala vaší pozornosti, seznámení je možné právě nyní – lepší pozdě nežli později… Barbora Perná je relativně čerstvou posilou operního ansámblu pražského Národního divadla a v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se vyznává z náklonnosti k dílům Wolfganga Amadea Mozarta (ale nejen jeho). Tradiční úlohou etablovaných sólistů je part v jeho posledním díle Requiem a Perná jej ztvární 11. listopadu ve společnosti Pražských komorních sólistů a dirigujícího Radka Baboráka.

„Ve kterém jiném hlasovém oboru můžete střídat vzezření, gender a charakter rolí právě jako v mezzosopránu?“

„Obsahu Mahlerových písním nelze porozumět hned zcela, chce to čas a vnímat hudbu ve spojení s textem.“

„Nabídky na čistě dramatické mezzosopránové role stále s díky odmítám.“

Česká mezzosopranistka Štěpánka Pučálková patří k pěvkyním, které zaujaly místo na předních evropských jevištích. Hudební cestu započala na JAMU v Brně a dále ji rozvinula na salcburském Mozarteu; od roku 2018 je stálou sólistkou Semperovy opery v Drážďanech. Nyní se umělkyně vrací do Prahy, aby ve Státní opeře 18. a 23. listopadu ztvárnila Adalgisu v Belliniho Normě v koncertních provedeních tohoto belcantového skvostu.

„Inscenační tým v St. Gallenu se totiž rozhodl otevřít některé škrty, které se většinou nehrají.“

„Elektra se zde stává pavoukem, který si balí sestru do prostěradla. Tento duet je jeden z nejnáročnějších partů Elektry.“

„Lisaboa Houbrechts je belgickou režisérkou, mladou a odvážnou.“

Eliška Weissová je operní pěvkyně, která zaujme barvou i objemem svého hlasu. Její doménou jsou dramatické heroiny, vzbuzující ty nejtemnější lidské vášně. Poslední z těchto rolí je nyní Elektra, titulní postava dramatické a ponuré opery Richarda Strausse, kterou uvedli v operním domě ve švýcarském městě St. Gallenu. Eliška Weissová v této roli přesvědčila pěveckým i hereckým mistrovstvím.

„Opera u nás je bohužel často spojována s jednorázovou školní návštěvou, po které se většina lidí do operního domu už nikdy nevrátí.“

„Půjdeme králi až do morku kostí a věřím, že pro některé diváky to bude šokující, ale o tom ten příběh je.“

„Bylo by až groteskní, kdyby divák slyšel tu obrovskou hudební energii a na scéně viděl něco velice klasického, uhlazeného.“

Divadelní režisérka Barbora Horáková Joly se narodila v Praze a žije ve švýcarském Bielu. Na hudebních akademiích v Basileji a Ženevě vystudovala zpěv, později se rozhodla vyměnit pěveckou dráhu za povolání režisérky a studovala Bavorskou divadelní akademii v Mnichově. Celosvětově momentálně patří mezi nejúspěšnější a nejvytíženější operní režisérky. Na začátku tohoto roku inscenovala s velikým úspěchem Kouzelnou flétnu ve Vídeňské státní opeře. Ve Státní opeře v Praze nyní připravuje inscenaci opery Lear loni zesnulého německého skladatele Ariberta Reimanna, která bude mít premiéru 7. června. Za hudebním nastudováním stojí nově nastupující šéfdirigent Státní opery Hermann Bäumer.

„Na Bohuslava Martinů, který se už roky učil francouzsky, zapůsobila při turné orchestru Národní divadla největším dojmem Paříž.“

„Konečně v roce 1923 přišel balet Kdo je na světě nejmocnější. Už ne ´impresionistický´, ale nový, mající podobu rytmické grotesky s rozmarnou hudbou.“

„To, co jsem šel hledat do Francie, to nebyl Debussy.“

Měl pobýt tři měsíce, místo toho však zůstal sedmnáct let. Tak charakterizují životopisy Bohuslava Martinů jeho příjezd do Paříže v polovině října roku 1923, tedy před rovnými sto lety. Stipendium určené na nedlouhé studium skladby u Alberta Roussela se stalo příležitostí a prostředkem k naplnění bytostné touhy vymanit se nejen z tuzemské provinční malosti, ale i z konfrontace s německými a rakouskými kulturními a myšlenkovými vlivy. Martinů se upínal k Francii z obdobných důvodů jako Janáček k Rusku.

„Nejhorší je, když dirigent lpí na své představě navzdory tomu, ač vidí, že nefunguje.“

„Myslím, že zpívání je pro člověka niternější než hra na nástroj. Když člověk zpívá na pódiu, více se otevírá.“

„V osobě sbormistra se asi vždy snoubily role dirigenta, produkčního i personalisty.“

Dirigenta Jakuba Piklu mám to štěstí znát od počátků studia na HAMU. Vždy jsem přitom obdivovala, jak pečlivě a s rozvahou k hudbě přistupoval. A jelikož byl jeho hluboký zájem o obor vždy naprosto zřejmý, nepřekvapilo mě, že se již brzy po studiích stal sbormistrem prestižního Kühnova smíšeného sboru. Zároveň byla jeho nová pozice dobrou příležitostí k rozhovoru, v němž prozrazuje více o tom, jak se se sborem sžívá nebo jak vnímá svoji roli sbormistra, ale i o studiu dirigování a pohledech na různé podoby interpretačního umění.

„Podle Byčkova se opakují roky 1956 a 1968.“

„Na počátku dnešního koncertu, který řídí právě Byčkov, se Česká filharmonie rozhodla zahrát českou a ukrajinskou hymnu.“

„Mnohé umělecké organizace vyvěsily vlajku Ukrajiny už počátkem týdne.“

Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov odsoudil ruský útok proti Ukrajině. Stojí v jedné řadě s představiteli tuzemské kultury, kteří se jednoznačně vymezují proti vojenské invazi a vyjadřují podporu ukrajinskému národu. Na průčelí pražského Rudolfina, sídla orchestru, visí žlutomodrá ukrajinská vlajka.

„Skoro tři sta plakátů nebylo vůbec možné oskenovat na běžných skenerech…“

„Milého zaměstnance popadla po rozbalení balíku trochu panika… kvůli tomu tady snad mám zůstat a nejít vůbec spát?!“

„Jedinečné pro celý život jsou vztahy vytvořené během studií.“

Poslední květnový den uplynuly čtyři roky od odchodu dirigenta Jiřího Bělohlávka. V roce jeho nedožitých pětasedmdesátých narozenin přináší portál KlasikaPlus.cz seriál využívající texty a fotografie publikované dosud jen soukromě nebo na sociálních sítích. Shromáždil je publicista, producent a skladatel Alexander Goldscheider, který žije od roku 1981 v Londýně…

„U založení Nadačního fondu Soni Červené stáli přátelé z nadačního fondu Bohemian Heritage Fund.“

„Soňa Červená je a může být podle Pavla Smutného vzorem jak pro ženy, tak pro muže.“

„Pojďme podpořit etický rozměr toho, co Soňa Červená vytvořila. Než se člověk stane hvězdou, bolí to…“

Pěvkyně Soňa Červená dnes v den svých pětadevadesátých narozenin oznámila založení nadačního fondu, který bude podporovat mladé hudebníky a zpěváky v oboru klasiky. Nazvala ho darem české kultuře. Fond bude vyhledávat vhodné adepty, kterým nabídne finanční i profesní podporu.

„Kateřina Kněžíková nádherně procítěně přednáší ´Ten lásky sen´.

„Mumraj je velký zejména kolem repliky Hynaisovy opony velikosti roll-upu.“

„Je tu plno lidí, řada jich přišla kvůli divadlu, někteří jsou ale na ostrově uprostřed blyštivé Vltavy na procházce nebo jen tak posedávají na břehu.“

„Šel jsem okolo… Nejsem připraven ani oblečením, ani hlasem,“ říká s omluvným úsměvem Adam Plachetka z pódia. „Snad to půjde…,“ dodává. Národní divadlo v Praze na Střeleckém ostrově zahajuje open air programem sezónu. Známý zpěvák, doprovázející s holčičkami svou ženu Kateřinu Kněžíkovou, v programu ohlášenou, se před chvilkou dozvěděl, že by měl zaskočit za někoho, kdo nepřišel…

„Na Národní třídě je celodenní happening. Klasika tu není, zůstala uvnitř Národního divadla a v Rudolfinu.“

„K revoluci patřily songy, spirituály. Ta síla emocí, když v revolučních dnech rozhlas po letech veřejně poprvé zase vysílal Kryla a Kubišovou…“

„Bláznovská zvěst Ivana Kurze s odkazem na Bibli připomíná, že spasení přináší bezbranné dítě. Tato hudba zněla v Obecním domě sedmnáctého listopadu 1989 večer.“

„Poslouchám, co chci. Svobodná hudba je ta nejlepší.“ Jeden ze sloganů provázejících oslavy třiceti let od pádu totality může být podnětem k mnoha úvahám. O kulturní izolaci a uvolnění, i o tom, co hlasitě duní, a o tom, co působí spíše vskrytu.