KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Jakub Pikla: Mít „hezké ruce“ je základ, umět se postavit před sbor je ale důležitější english

„Nejhorší je, když dirigent lpí na své představě navzdory tomu, ač vidí, že nefunguje.“

„Myslím, že zpívání je pro člověka niternější než hra na nástroj. Když člověk zpívá na pódiu, více se otevírá.“

„V osobě sbormistra se asi vždy snoubily role dirigenta, produkčního i personalisty.“

Dirigenta Jakuba Piklu mám to štěstí znát od počátků studia na HAMU. Vždy jsem přitom obdivovala, jak pečlivě a s rozvahou k hudbě přistupoval. A jelikož byl jeho hluboký zájem o obor vždy naprosto zřejmý, nepřekvapilo mě, že se již brzy po studiích stal sbormistrem prestižního Kühnova smíšeného sboru. Zároveň byla jeho nová pozice dobrou příležitostí k rozhovoru, v němž prozrazuje více o tom, jak se se sborem sžívá nebo jak vnímá svoji roli sbormistra, ale i o studiu dirigování a pohledech na různé podoby interpretačního umění.

Pamatuješ si, kdy se ti dirigování, konkrétně sbormistrovství, zalíbilo? Šlo o nějaký konkrétní impuls?

Narodil jsem se do prostředí pěveckého sboru, moje maminka byla sbormistryně, dokonce se přímo ve sboru potkali s tátou. Výraznou inspirací mi ale byl jeden náš známý ze Slovenska, sbormistr a houslista. Bylo mi asi pět, když jsme se potkali, a mně velmi imponovalo, jak hraje a stojí před sborem. Dokonce jsem prý, já si to tedy nepamatuji, prohlásil, že chci být jako on. Přál jsem si tehdy od Ježíška jedinou věc. Housle.

Od počátku jsi tedy tíhnul ke sboru a nerozhodoval se mezi sborovým a orchestrálním dirigováním?

Sbormistrovství mě provází od začátku, neznamená to ale, že by tento zájem neměl svoje fáze. Chtěl jsem být houslista, sbormistr, řídit lokomotivu, měl jsem období, kdy jsem přemýšlel nad studiem politologie. Byly tedy i chvíle, kdy jsem se umění nechtěl věnovat vůbec. No a co se týče zájmu o pěvecké sbory, tak například při nástupu na konzervatoř mě přeci jen více lákal symfonický repertoár. Naplno mě pak sborová hudba opět pohltila, když jsem byl na Erasmu ve Švédsku, na Královské akademii ve Stockholmu. Tam jsem se rozhodl vrátit se tam, kde jsem začal.

Na Erasmus jsi vyjel během studia na pražské Akademii múzických umění. Poskytuje HAMU dostatečnou přípravu na to, aby se posluchač Akademie stal sbormistrem?

Zde bych především rád zmínil, že jsem měl již od dob konzervatoře štěstí na pedagogy. Na konzervatoři jsem studoval u Jardy Brycha, jednoho z nejlepších českých sbormistrů současnosti. Snažil se mě zasvětit do sborové literatury 20. století, a za to jsem dodnes velmi vděčný. Jinak bych se k tomuto repertoáru asi nedostal; přitom mě okouzlil natolik, že jsem se sborovým dirigováním začal zabývat více. Na HAMU je pak studium tradičně rozděleno do tří sektorů: symfonické, operní a sborové dirigování. Každý student projde všemi třemi, a to u různých pedagogů. Já jsem měl sborové dirigování opět u Jaroslava Brycha, ale i u pana Jiřího Chvály. V dalších oblastech to byli například Tomáš Koutník, Hynek Farkač, František Babický nebo Leoš Svárovský.

Jak tento systém vnímáš? Je spíše výhodou nebo nevýhodou takto „střídat“ pedagogy? 

Musím říct, že ani teď, když jsem ze školy pryč, na to nemám celkem vyhraněný názor. Za přínos určitě považuji, že každý z těchto pánů má jiné zkušenosti, a každý z nich se nám je snažil předat. To je nesporné plus. Nicméně se samozřejmě stávalo, že každý z nich měl jiný interpretační pohled a student se pak někdy ocitnul mezi jejich názory. Zřetelné to bylo zejména při zkouškách, kde student prezentuje svůj výkon a svůj vlastní záměr, který se ale nemusí shodovat s názorem pedagoga. Někdy se tudíž stalo, že profesor daného studenta trval na svém pojetí, student na jiném a zbytek profesorů to viděl ještě úplně jinak. Zkrátka, někdy to přinášelo lehké třenice.

  

Lze pražské pojetí studia srovnat s tím ve Švédsku? Jak je tam studium dirigování koncipováno?

Zásadní rozdíl je v tom, že ve Švédsku jsme byli neustále zapřaženi v praxi. Na HAMU vidím více teoretizování. Umět ukazovat a mít „hezké ruce“ je samozřejmě základ. Nicméně, dirigent musí i umět, postavit se před lidi, zjistit, jak chce repertoár nazkoušet, mít jasno v tom, čeho chce během čím dále omezenějšího zkouškového času dosáhnout. Ani ve Stockholmu jsme se vždy neúčastnili velkých projektů, nebyly to celé opery či abonentní koncerty profesionálních orchestrů. Měli jsme ale alespoň komorní soubory, složeny často ad hoc, podle toho, na čem jsme pracovali. Na HAMU bylo příležitostí méně, a když došlo na ročníkové koncerty, třeba se školním orchestrem Akademických komorních sólistů, tak to drhlo. Nebyli jsme připraveni na ten náraz s realitou.

Já tedy dirigentskou zkušenost nemám, asi si ale dovedu představit ten rozpor, že si něco nacvičíš a pak před tělesem zjistíš, že to nefunguje.

Přesně tak. Jedním z hlavních faktorů dirigentského řemesla je podle mě to, že dovedeš rychle reagovat. A netvrdím, že se mi to vždy povede; to je něco, na čem pracuji. Nejhorší je, když dirigent lpí na své představě navzdory tomu, ač vidí, že nefunguje.  A začne třeba na ty lidi být nepříjemný.

Jakým způsobem ses mohl v tomto směru posouvat? Měl jsi například možnost vidět při práci své pedagogy, nebo s nimi přímo konzultovat průběh nastudování, která jsi sám vedl?

Na HAMU probíhala korekce zejména při zmiňovaných ročníkových koncertech. Zpětnou vazbu jsme dostávali hlavně po zkoušce, někdy ale kantor zasáhl i během ní, což se mohlo ukázat jako kontraproduktivní. Ve Švédsku bylo v tomto ohledu skvělé, že jsme si spolu s dalšími studenty sborového dirigování vytvořili sbor. To bylo velmi podnětné, otevřené prostředí, kde jsme si okamžitě mohli vzájemně poradit a vyměnit postřehy. Rád na to vzpomínám.

Stihl sis už během své praxe vytvořit vlastní styl, co se zkouškového procesu týče?

Asi bych lhal, kdybych řekl, že ano. Pořád se učím, protože to, že mám formální vzdělání, rozhodně neznamená, že už všechno umím. Právě Kühnův smíšený sbor je pro mě i v tomto smyslu velkou školou: počet zkoušek a celkový zkouškový proces si totiž navrhuji sám.

U zmíněného Kühnova smíšeného sboru jsi jako sbormistr začal působit v letošní sezoně. Jak ses k této pozici dostal?

Sbor několik let vedl právě Jaroslav Brych a začátkem sezony se definitivně rozhodnul odejít. Jelikož jsem ve sboru od roku 2016 zpíval a také občas vypomáhal jako asistent sbormistra, byl jsem s činností tělesa dobře seznámen. Umělecká rada mě tedy oslovila jako Jardova nástupce, já jsem na to rád kývnul, a od podzimu 2022 spolu žijeme a tvoříme.

Z tvých slov o plánování zkoušek usuzuji, že máš daleko více kompetencí a úkolů než jen „odmávat“ koncert.

Je to tak. Ono to vypadá hezky, že sbormistr přijde, zvedne ruce, a je to… Málokdo vidí tu práci za tím. Navíc, když se koncert povede, tak jsou velebeni hráči, když ne, tak je na vině dirigent (smích). V osobě sbormistra se asi vždy snoubily role dirigenta, produkčního i personalisty. Ve sboru za mnou samozřejmě stojí i standardní manažerský tým, bez něhož bych to nezvládl, ale i tak má moje pozice řadu přesahů. Ostatně, zakladatel sboru Pavel Kühn to měl zřejmě velmi podobně. Psal jsem o něm diplomovou práci a byl to ten typ člověka, co to, jestli tak mohu říci, prostě hrnul jako parní válec.

Odpovídáš ve sboru také za dramaturgii?

Kühnův smíšený sbor má v rámci své činnosti dva druhy koncertů: jednak své vlastní, jednak ty ve spolupráci s jinými tělesy. Druhé zmíněné jsou samozřejmě v režii toho, kdo nás objedná: nedávno jsme takto zpívali s FOK-em nebo Plzeňskou či Teplickou filharmonii. Co se týče našich koncertů, tam mám, po konzultacích s uměleckou radou, hlavní slovo já. Pořádáme je zpravidla dvakrát ročně a jsou vždy tematicky zaměřeny. Snažím se v programu najít stmelující prvek, především se ale dívám na to, aby byl koncert zajímavý.

Máš i dlouhodobější dramaturgickou vizi, něco, co bys rád uvedl?

Zajímavé by podle mě bylo, zavítat do různých skladatelských škol Evropy. Například hudba francouzských skladatelů je obrovskou studnicí sborové literatury. Lákalo by mě také přinést do našeho regionu více skandinávské hudby, ta je ohromným zdrojem krásné muziky. Na podzim jsme uvedli koncert s díly norských autorů; v rámci Skandinávie je ale ještě pořád co objevovat.

Na čem teď aktuálně pracujete, co vás čeká?

Především máme před sebou náš jarní koncert, jehož mottem je práce s lidským hlasem. Dramaturgicky budeme klást důraz na českou tvorbu i na lidovou poezii a slovesnost: zazní Novákovy Balady a cyklus Petra Ebena Láska a smrt. Zároveň máme v jednání jarní projekty, v dubnu budeme zpívat Dvořákovu Stabat MaterFOK-em, část našeho sboru také bude účinkovat v TurandotNárodním divadle, budeme také spolupracovat na multižánrovém projektu s orchestrem Ježkovy stopy. Práce je tedy více než dost. 

Vedle Kühnova smíšeného sboru vedeš i amatérský sbor Doubravan Chotěboř ve svém rodném městě. K tomu ses pravděpodobně také dostal přes rodinu, je to tak?

Ano, tento sbor vedla úctyhodných osmnáct let moje maminka a je tomu asi sedm let, co jsem po ní vedení přebral. Od té doby jsem hrdým sbormistrem tohoto tělesa. Doubravanu bylo již 160 let, a to 160 let nepřetržité činnosti! Navíc, za celou tu dobu ansámbl vždy vystupoval právě pod tímto jménem, byť se podoba seskupení trochu měnila. Sbor začínal jako mužský, v období válek fungoval jako ženské těleso, mezi válkami to byl dokonce i orchestr. Jako smíšený sbor funguje nezměněně od 60. let. Vnímám to proto i jako závazek.

Co ti práce s tímto sborem přináší?

Chodím tam opravdu rád, je to skvělá parta lidí. Členové sboru pořádají i různé mimohudební společenské události, zpívá tam řada mých přátel, rodina… Zároveň je to pro mě cenná zkušenost, jelikož se jedná o amatérské těleso a nesnažíme se dělat věci, na něž nestačíme. Spíše vyhledávám skladby, které budou sbor bavit a ze kterých budou mít radost. I nad partiturou pak přemýšlím trochu jinak, snažím se z ní vytáhnout něco, co zaujme. Důležité je motivovat, a to přímo na pódiu. Což ostatně platí i u jiných těles. U sborů je to obecně trochu jiné, než u orchestrů; myslím, že se výsledek více dotváří na pódiu.

Dalo by se tedy říct, že je prostředí sboru bezprostřednější?

Určitě. Zabřednu teď možná do filozofických rovin, ale myslím, že zpívání je pro člověka niternější než hra na nástroj. Když člověk zpívá na pódiu, více se otevírá. Jako svůj „nástroj“ používá to nejbližší, co má. Své tělo. Proto mám dojem, že je sborová hudba bezprostřednější a že se ve velké míře formuje na místě.

Dirigování není jedinou oblastí, které se věnuješ; na HAMU jsi studoval i hudební režii. Ovlivnilo toto studium tvůj pohled na hudbu a její interpretaci?

Za studium hudební režie jsem opravdu velmi vděčný. O tento obor jsem se zajímal, vnímal jsem, že bych do toho jako dirigent, zvyklý číst a chápat partitury, mohl mít vhled. Myslím si, že režie mě nakonec přivedla k jinému typu přemýšlení nad dílem a nad hudebním textem. Velmi mi to pomohlo k větší pohotovosti, k schopnosti okamžité analýzy. S oborem režie se váže i přemýšlení nad interpretací a vůbec nad hudbou. Záznam se dá totiž upravovat: ale jak moc do toho chceme zasahovat, jak moc dokonalé to chceme mít? Bylo by vůbec možné to takto bezchybně slyšet naživo? Vadí nám jeden špatný tón nebo nasazení, pokud má fráze jiné kvality a jedinečný náboj?

Stávalo se ti, že ses v těchto otázkách s interpretem rozcházel?

Občas ano. Mnoho interpretů má poněkud zkreslené představy o tom, jak nahrávání funguje. V žádném případě teď nechci generalizovat, ale řada interpretů si myslí, že něco zahrají a my si to poslepujeme. Občas ani nemají představu o tom, kolik času tvorba takového díla zabere. Mají pocit, že je to nacvičeno, že si to ve studiu tak třikrát zahrají a bude hotovo: jenže pak jim to režisér pustí a jsou nespokojeni.

Několikrát jsem o hudební režii slyšela mluvit vedoucí Katedry hudební režie Sylvu Stejskalovou a velmi mě zaujalo, že o režii mluví jako o jistém typu interpretace.

Přesně tak, bylo to i častým předmětem našich diskuzí na katedře. Pomohlo mi to utřídit si myšlenky ohledně toho, do jaké míry mám do díla jako režisér zasahovat. Hudební režisér je totiž i trochu psycholog, musí umět s interprety mluvit, vést je, vybudovat důvěru. Interpreti jsou totiž ve studiu tak trochu jako nazí v trní, přirozeně nemají o celku představu jako režisér. Když se ale budeme bavit o estetice, tak se stává, že režisér a interpret vnímají dílo jinak. Pak může nastat několik scénářů: buď se režisér zachová jako „buldozér“ a bude lpět na svém, nebo to udělá jako řemeslník a na nic se neptá, což nepovažuji za nejšťastnější. Třetí variantou je, že se o svých názorech obě strany poradí. Z posledního scénáře zpravidla vznikají nejhezčí výsledky. Více hlav víc ví.

Naznačil jsi, že se dirigování a režie v něčem podobají, například v nutnosti bezchybné orientaci v partituře. Je naopak něco, v čem se liší?

V režii je více času na rozmyšlení. Dirigent má pár zkoušek, koncert a konec. Při nahrávání interpreti skladbu nacvičují, následuje několik nahrávacích frekvencí, zpracování ve studiu, pak do toho vstoupí zvukový režisér, který připraví finální zvukový mix. V každé fázi to přitom komentují i interpreti a společně vše dotváříme. Věc má čas dozrát a řekl bych, že mi takový způsob práce velmi vyhovuje. Jsem člověk, který má radši více času na rozmyšlenou (smích).

Snad ti nebude vadit, když se teď zeptám na něco trochu jiného. Já tě totiž vnímám jako někoho, kdo se nebojí vyjádřit svůj názor, a to i v politicko-společenských otázkách; působíš jako člověk, jemuž není dění kolem něj lhostejné. Zamýšlel ses někdy nad tím, jak jsou společenská témata spojena s uměním a jaká je v tomto ohledu role umělců?

Nebudu zastírat, že mě společenská témata velmi zajímají a že se snažím udržovat si přehled. A pak to nedokážu držet jenom v sobě. Zcela upřímně, svět politiky mi není cizí, okrajově se pohybuji i v komunální politice. Nicméně, ano, častokrát jsem přemýšlel nad tím, jestli je úlohou umělce se k těmto tématům vyjadřovat. A dospěl jsem k závěru, že to není nutnost, není mezi tím rovnítko. Nemyslím si, že se každý umělec musí vyjádřit jen proto, co dělá, a už vůbec ne to, že jej kvůli tomu mají všichni poslouchat. Stejně tak si nemyslím, že je nutné, aby měla umělecká obec na všechno stejný názor. A ten, kdo ho nesdílí, aby byl umlčen. Spíše vidím rovnítko mezi odpovědným občanem a společenským děním. Když někdo situaci sleduje a chce se vyjádřit, nezáleží na tom, jestli je umělec, doktor, učitel nebo zedník. Každý z těch hlasů je důležitý a každý má jiný náhled. Já sám se snažím udržovat určitý balanc. Nikdy bych na koncertě například nerozdával letáky, a naopak, při debatě o politice bych nesklouznul k tomu, abych začal někoho zvát na koncerty sboru.

Dá se tedy o umění a společnosti přemýšlet izolovaně?

To bych neřekl, svět je propojen. Spíše jsem toho názoru, že by nikdo neměl být předem vyzdvihován nebo umlčován. Třeba právě proto, že je umělec. Ale když se někdo chce vyjadřovat, musí být připravený na to, že mu někdo bude oponovat a řekne: „Hele, plácáš úplné nesmysly a já si myslím něco jiného.“ To je za mě úplně v pořádku. Nelíbí se mi, že když se objeví nesouhlasná reakce, tak všichni vyhlašují, že nastává novodobá cenzura a totalita… To není pravda. Já sám si rád vyslechnu argumenty druhé strany, samozřejmě pokud nejde o nějaké agresivní a vulgární výpady.  

Stihli jsme probrat řadu tvých aktivit, pořád jsme ale nezmínili všechno, například tvoji pedagogickou činnost. Jak se ti daří udržovat toto pracovní tempo?

Momentálně jsem rozkročen mezi Prahou, Chotěboří a Pardubicemi, kde učím na ZUŠ Polabiny. Uvidím, jak dlouho to budu zvládat, ale rozmanitost mám rád. Nerad se nudím, i když je pravda, že si někdy říkám, že bych mohl mít i více času. Jsem však za svou práci rád a tohle tempo podstupuji dobrovolně. Nicméně mi velmi pomohlo urovnání vlastních priorit, tedy že na kariéře nemusím tak lpět. Když ji mám, je to krásné, když ji případně mít nebudu, tak se také nic nestane.

Foto: archiv a Fb J. Pikly, Fb Kühnova smíšeného sboru, Fb KfPar

Lucia Maloveská

Lucia Maloveská

Klavíristka, publicistka, hudební teoretička

K hudbě, umění a ke psaní nejrůznějších textů inklinovala již odmala. Vystudovala gymnázium a posléze klavír na Konzervatoři Jána Levoslava Bellu v Banské Bystrici. Absolvovala pražskou HAMU v oboru hudební teorie, v jehož studiu pokračuje od roku 2021 i na doktorandském stupni. V rámci studií také absolvovala stáž na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Ve svém zkoumání se soustřeďuje na oblast formy a tektoniky, na racionální kompoziční postupy a příležitostně na tvorbu slovenských skladatelů. Jako hudební recenzentka a publicistka spolupracuje a spolupracovala s hudebními portály a periodiky jak v Česku, tak i na Slovensku. Z koncertů odjakživa odcházela plná dojmů a postřehů, které ne vždy měla s kým sdílet, psaní recenzí je tedy pro ni přímo terapií. Miluje klasickou hudbu, ze všeho nejvíc ji však fascinuje hudba soudobá. Příležitostně se věnuje divadlu, literatuře a folkloru, zkušenosti má i v oblasti dramaturgie. Kromě hudby má vášnivě ráda dobré víno a Formuli 1 a za všemi třemi vášněmi je ochotná jezdit stovky kilometrů. 



Příspěvky od Lucia Maloveská



Více z této rubriky