„Ve kterém jiném hlasovém oboru můžete střídat vzezření, gender a charakter rolí právě jako v mezzosopránu?“

„Obsahu Mahlerových písním nelze porozumět hned zcela, chce to čas a vnímat hudbu ve spojení s textem.“

„Nabídky na čistě dramatické mezzosopránové role stále s díky odmítám.“

Česká mezzosopranistka Štěpánka Pučálková patří k pěvkyním, které zaujaly místo na předních evropských jevištích. Hudební cestu započala na JAMU v Brně a dále ji rozvinula na salcburském Mozarteu; od roku 2018 je stálou sólistkou Semperovy opery v Drážďanech. Nyní se umělkyně vrací do Prahy, aby ve Státní opeře 18. a 23. listopadu ztvárnila Adalgisu v Belliniho Normě v koncertních provedeních tohoto belcantového skvostu.

Vaše Adalgisa v Semperově opeře sklízí od kritiků nadšené ohlasy. Jaká byla vaše cesta k této roli?

Adalgisa se stala jednou z mých nejoblíbenějších rolí a já jsem velmi ráda, že ji mohu přednést i českému publiku. Tato role mě provází už od roku 2015, kdy mi tehdejší hudební ředitel Státní opery Praha Martin Leginus tuto roli nabídl v tehdejší premiéře, kde Normu ztvárňovala Edita Gruberová. Tehdy jsem ještě s díky odmítla, necítila jsem se zdaleka na takový těžký úkol. O dva roky později jsem už přijala nabídku Ctěnického hudebního festivalu zazpívat si Adalgisu ve zkráceném koncertním provedení. Krátce po mém nástupu do Semperoper Dresden, hned při mém prvním tamním koncertu jsem s kolegyní z ansámblu zazpívala slavný duet Mira o Norma a později mi bylo řečeno, že tím se rozhodlo o mém účinkování v premiéře této opery pro rok 2021. Tehdy už jsem byla zralejší a sebejistější, a hlavně role mi neuvěřitelně sedla. Měla jsem štěstí na kolegyni, která zpívala Normu už poněkolikáté v kariéře a dávala mi cenné rady, stejně tak na italského dirigenta Gaetana D’Espinosu, který mi hudebně velmi pomohl. A v neposlední řadě toto byla už má druhá spolupráce se slavným německým režisérem Petrem Konwitschnym, který mou Adalgisu vedl citlivě a přesnou rukou… úspěch byl na světě. Díky tomu jsem se s rolí dokázala plně ztotožnit jak po hudební, tak dramaturgické stránce.

Co je na této roli pro vás tak výjimečného, že vám tak přirozeně sedí? 

Na Adalgise se mi kromě geniálně a pro můj hlas skvěle napsaného partu líbí také její prvotní citlivost a upřímnost, ale také oddanost Normě a spojení dvou silných žen proti nevěrnému muži, který si s oběma doslova jen hraje.

Váš repertoár je opravdu široký – jen v této sezóně vystupujete od Mozarta přes Bizeta a Verdiho až po Wagnera. Jak udržujete svůj hlas v kondici? Máte pro výběr rolí a práci s nimi nějaký systém, nebo se přirozeně řídíte svým hlasem?

Po letitých zkušenostech jako členka ansámblu jednoho z nejvýznamnějších německých divadel, kdy doslova „skáčete“ z jedné inscenace do druhé a měníte repertoár jak na běžícím pásu, jsem svůj hlas poznala myslím dokonale a vím, kolik času potřebuje na adaptaci do daného repertoáru. Některé role mám už zažité z dřívějšího hostování, a tak nepotřebuju tolik času, jelikož v těchto případech krásně funguje svalová paměť těla. Když přijdou nové věci, vím už, co udělat pro to, aby si všechno rychle sedlo. A když ne, okamžitě volám své profesorce zpěvu Elisabeth Wilke o radu!

V této sezóně se také vracíte k Mahlerově Písni o zemi, ve které jste se v minulé sezoně blýskla v Národním divadle. Jak k tomuto dílu přistupujete?

K tomuto nádhernému Mahlerově cyklu se vracím již potřetí. Po prvním uvedení v Národním divadle v Praze jsem měla možnost zazpívat si je ještě v Heilbronnu s tamním komorním orchestrem pod vedením dirigenta Risto Joosta. Nyní mě čeká jejich uvedení v Teplicích a já se opět moc těším (pozn. redakce: rozhovor vznikal před koncertem v Teplicích dne 30. října). Písně si nyní samozřejmě už opakuju se svým korepetitorem a nestačím se divit, jak se za těch pár měsíců vyvinuly jak po hlasové stránce, tak po stránce mého vlastního prožitku a vztahu k nim. Tím, že hovořím plynně německy, je a bylo pro mě samozřejmě snazší písním okamžitě porozumět, nicméně jejich obsahu nelze porozumět hned zcela, chce to čas a vnímat hudbu ve spojení s textem.

Snažíte se písně zařazovat pravidelně?

Písňový repertoár mi přijde jako skvělé prohloubení znalosti interpretace a techniky zpěvu. Je to zcela jiný žánr než opera. Zpěvák se k nim musí postavit úplně jinak, a ne každý to zvládne. Za dobrým přednesem a interpretací písní stojí celá škála věcí, od porozumění danému textu, frázování, důkladného seznámení se a souznění s jejich obsahem až po finální přednes a přidání také trochu toho vlastního pocitu. Písně proto zařazuju čím dál více a jsem opravdu ráda, že mám mnoho krásných nabídek písňových recitálů jak od nás, tak ze zahraničí.

Jak byste sama popsala svůj hlas?

Říkají o mě, že mám sametový, měkký a barevný mezzosoprán. S čímž asi musím souhlasit. Jsem také ráda, že díky prvotní pěvecké průpravě jako soprán, mi zůstala možnost zpívat i ve vyšších polohách a identifikuju sama sebe jako tzv. Zwischenfach. Takových hlasů není mnoho a jsem ráda, že mám možnost zpívat díky tomu velmi rozmanitý repertoár. Stále se také identifikuju jako lyrické mezzo, jelikož si stále myslím, že na čistě dramatické mezzosopránové role mám ještě čas a nechci tento vývoj nijak uspěchat, ačkoliv nabídek pro tento repertoár již dostávám nespočet. Stále ale s díky odmítám. (smích)

Kam máte pocit, že se váš hlas bude vyvíjet?

Určitě se časem posunu do dramatického mezzosopránu. Věřím, že na mě v budoucnu čekají krásné wagnerovské role jako například Kundry, Brangäne nebo Waltraute, ale také role italského repertoáru jako Eboli, Amneris nebo z českého například Cizí kněžna. K tomuto vývoji mám ale značný respekt. Jednak je ještě spoustu rolí lyrického mezzosopránu, které jsem ještě nezpívala a ráda bych je měla ve svém portfoliu, jako například Dorabellla nebo Skladatele, některé bych si také velmi ráda zopakovala, jako Octaviana nebo Sesta v Mozartově Titovi, a také by měla přijít například Fricka a další. A za druhé vím, jak to ve světě chodí. Jakmile vstoupíte do dramatického repertoáru, už není cesty zpět. U nás možná ano, ale jakmile venku zazpíváte Kundry, nikdo vám už Skladatele nenabídne.

Jste ráda, že jste mezzosopranistkou?

Vlastně ano. Někdy si sice říkám, že sopranistky mají větší a bohatší repertoár, ale na druhou stranu, v kterém jiném hlasovém oboru můžete střídat vzezření, gender a charakter rolí právě jako v mezzosopránu?

Sopranistky často mezzosopranistkám závidí pestřejší a širší paletu barev, co naopak závidíte vy jim?

Asi to, že začínají už od mladých let, nejprve jako lyrické, někdy koloraturní hlasy – my to máme vše o dost později – a také to, že častěji zpívají hlavní role. Jejich repertoár je širší, jak ten operní, tak koncertní a vždy ten největší highlight dostane soprán!

Kdybyste si mohla na den či dva zazpívat jiný hlasový obor, mužský či ženský, který by to byl?

Asi bych si opravdu ráda zkusila ten soprán, třeba Taťánu v Oněginovi, Santuzzu v Sedláku kavalírovi, sopránové sólo ve Verdiho Requiem, Sieglinde ve Valkýře a Maršálku v Růžovém kavalírovi. A také bych si ráda zkusila charakter rolí svůdníků jako třeba Don Giovanni. Ale jako mezzosoprán si občas do mužské role převtělit mohu, takže to mám vlastně všechno all in. (smích)

Kterou ze současných mezzosopranistek považujete za svůj vzor?

Z těch současných budu jmenovat Elīnu Garanču a Joyce DiDonato. Ne jako svoje vzory, ale jako velmi inteligentní zpěvačky, s úžasnou hlasovou technikou a barvou a také tím, jak by měl vypadat správný hlasový a kariérní vývoj mezzosopranistek. Z předchozích generací jsou to jednoznačně Christa Ludwig, Waltraud Meier a Tatiana Troyanos. Jako úžasnou, přející a milou kolegyni bych ráda jmenovala Christu Mayer, taktéž fenomenální mezzosopranistku, a v neposlední řádě moji profesorku Elisabeth Wilke, které vděčím za to, kým jsem, jak po pěvecké, tak osobní stránce.

Jste sólistkou Semperovy opery a máte zkušenosti i z dalších evropských divadel. Přistupují divadla na západě k pěvcům jinak než u nás?

V každém divadle nezávisle na zemi jsou rozdíly. Nejde úplně paušalizovat a tvrdit, že na západě je to lepší a na východě horší, nebo naopak. Vnímám ale jednu zásadní věc a tou je financování divadel, respektive jejich finanční možnosti. Začíná to nabídkou honoráře, pak vybavením a technickou připraveností inscenace v divadle. Rozdíly vidíte například v tom, z jakých materiálů jsou ušity kostýmy, jaký se používá make-up, ale i takové milé drobnosti, jako je raut po premiéře. Co se týká osobního přístupu, je to vždy o lidech, o jejich profesionalitě a zodpovědnosti, ale ano, i o nátuře. Nezažila jsem nikdy nikde špatné jednání, ale je pravda, že v Německu nebo ve Švýcarsku vše šlape jako hodinky, naopak třeba v Itálii zkouška klidně začne o půl hodiny později, než je psaná, nebo ač máte předem daný kompletní zkouškový plán vypsaný po dnech, vše je nakonec stejně úplně jinak a nikdo to neřeší. Je to o zvyku a o vaší vlastní toleranci.

Vnímáte, že jsou naši pěvci, dirigenti, režiséři a tak dále stále na západě bráni jako levná pracovní síla?

Nemyslím, že by nás vnímali jako levnou pracovní sílu. Ale těch, kteří pravidelně zpívají takzvaně venku je málo. Myslím, že je to také dané zahraničními agenturami. Mnoho mých českých kolegů nemá zahraniční agenturu nebo nemá agenturu vůbec žádnou, která by je uměla venku, nebo chcete-li na Západě, prodat a učinit z nich konkurenceschopné pěvce vůči zahraničním zpěvákům. Občas se stane, že se se zahraničními kolegy bavíme o výši honoráře, mohu s klidem říct, že není rozdíl mezi tím, jestli je někdo z České republiky nebo z USA. Spíše záleží na tom, kde daný operní zpěvák pravidelně vystupuje, jak silnou má za sebou agenturu, s kým spolupracuje. Pokud zpíváte pouze v České republice, ač třeba velké role, neznamená to, že prorazíte venku.

Na koncertních pódiích vždy působíte velmi elegantně – vaše róby i doplňky jsou pečlivě volené, přitom spojení s módou u vás nepůsobí povrchně. Jaký je v tom význam a co se snažíte sdělit? A jak by si podle vás měly operní divy 21. století budovat sebeprezentaci?

Myslím si, že sebeprezentace, nejen vzhledu, ale i chování, vystupování a vyjadřování je velmi důležitá. Divák vás dnes nevídá jen na jevišti, ale také v různých rozhovorech v televizi či rozhlase, někteří kolegové se podílejí třeba i na tak zvaných crossoverech, kde zase oslovují jinou část publika než jen tu operní. A já myslím, že je nejdůležitější zůstat autentický a že pro diváka je důležitá určitá normálnost, aby se mohl s danou osobou sám ztotožnit, žádné hraní si na divu nebo na něco víc. Já osobně svým vzezřením a vystupováním chci divákovi vyjádřit úctu, že si našel čas, finanční prostředky a zájem si mě přijít poslechnout. Vždy si také najdu čas na osobní komunikaci jak po koncertě, nebo i na sociálních sítích. Někteří diváci s umělci rádi komunikují nebo alepsoň rádi osobně vyjádří nějaké projevy úcty či poděkování za hezky provedený koncert. Snažím se tedy najít vhodný balanc mezi klišé o operních pěvkyních a normální holkou z Prahy. Mám ráda hezké šaty a šperky, asi jako každá žena, přesto se to snažím nepřehánět, sázím na jistou eleganci a čisté linie v oblékání. Vždy se samozřejmě snažím přizpůsobit danému repertoáru, jak výběrem barvy a střihu šatů, ale i například účesem. Chci i tímto vyjádřit pochopení a souznění s právě přednášeným repertoárem či přizpůsobení se tématu daného koncertu. Myslím, že by zpěvačka neměla na jevišti zanikat, ale ani zbytečně nevyčnívat.

Spolupracujete s konkrétními návrháři?

Když mám nějaká televizní vystoupení, půjčuju si šaty od českých návrhářů nebo v salonu společenských šatů. O šperky se mi naštěstí už několik let stará jedno významné pražské rodinné klenotnictví.

Máte před vystoupením nějaké rituály nebo specifické potřeby?

Pokud možno, ráda se dlouho a do sytosti vyspím. Poslední jídlo by mělo být tak dvě hodiny před vystoupením, tak abych nebyla přejedená, ale ani hladová. Nic těžkého, ani ostrého. Vždy v mé šatně najdete banán, několik lahví neperlivé vody a cucací tabletky Ipalat. Bez toho nedám ani ránu. Vždy si před samotným výstupem udělám pár jógových cviků a jdu na to.

Jak si udržujete mentální rovnováhu? Máte mimo operu nějaké zájmy, které vás vrací zpět na zem?

Snažím se cvičit minimálně třikrát týdně ve fitness studiu. Také když je čas, zajdu na golf, do sauny nebo do kryokomory. V zimě moc ráda lyžuju a v létě mě nesmírně nabíjí slunce. Také se snažím obklopovat lidmi, ze kterých sálá pozitivní energie, a naopak ty toxické ve svém životě eliminovat. Učím se říkat ne a ač je to někdy těžké, je to psychicky nesmírně osvobozující. Snažím se tedy žít úplně normální život a s operou to nepřehánět. Je to moje práce a zároveň hobby a potěšení, což je ta vůbec nejlepší kombinace. Někdy bych nejraději nezpívala několik dní, ale pak mi to stejně začne chybět a zazpívat si mě pak opět nabije pozitivní energií. Takže i moje vlastní práce mě dokáže vrátit zpět na zem.

Kdybyste mohla pozvat jakoukoliv postavu z operní literatury na sklenka vína, kdo by to byl a o čem byste se bavili a případně na jaké víno nebo drink byste ji/ho pozvala?

Asi bych se ráda setkala s Carmen. Možná to bude znít jako klišé, ale opravdu bych jí ráda poznala jako ženu, nespoutanou a vášnivou Carmen, jak se o ní říká. Jaká byla doopravdy? Co prožívala uvnitř sama sebe? Je vše to, co zpívá a říká, i to co si doopravdy myslí, nebo je to jen maska, kterou v soukromí sejme a je třeba citlivou ženou? Možná bych jí potom porozuměla trochu lépe. No a nejspíš bych jí pozvala na sklenku dobrého červeného a zatančit si do nějakého klubu. (smích)

foto: archiv umělkyně, Anastasia Haritonova