„Když Neveuxe požádal o svolení převést Juliettu do opery, spisovatel vycítil, že poetika jeho hry a hudba českého skladatele se k sobě budou vzácně pojit.“

„Druhá adresa v Nice pokrývá období od září 1954 do poloviny léta 1955. Půlkruhový prominentní výhled s večerními západy slunce.“

„Ariadnu, mající také návaznost na francouzskou Riviéru, skladatel na scéně nespatřil a neslyšel. Stejně jako Řecké pašije.“

V Nice na jihu Francie strávil Bohuslav Martinů v první polovině padesátých let umělecky podstatné a plodné období. Přineslo od října 1953 do července 1955 řadu zralých děl, mimo jiné Epos o Gilgamešovi, Fresky Piera della Francesca, Hobojový koncert, operu Mirandolina a Otvírání studánek. Setkání s Nikosem Kazantzakisem v blízkém letovisku Antibes dalo navíc základ budoucí práci na Řeckých pašijích. Méně se však ví, že skladatel pobýval v Nice už na přelomu let 1936 a 1937 a že právě tehdy a tam dokončil operu Julietta, která měla pak premiéru v Praze 16. března 1938.  

Dočetl jsem Vaši Juliettu – a nevím, jak se to stalo, ale první jednání opery je hotovo; přejete-li si je slyšet, prosím, navštivte mě. To je citát z dopisu, který poslal Bohuslav Martinů spisovateli a divadelníkovi Georgesovi Neveuxovi, autorovi hry Julietta aneb Snář z roku 1930. Psal se rok 1936.  

Georges Neveux, o deset mladší než Martinů, syn ruské matky a francouzského důstojníka, se narodil v Poltavě v ruském impériu; dnes jde o město na území Ukrajiny. Jako dítě žil s rodiči v Alžíru a v Nice. Do Paříže se rodina dostala na začátku dvacátých let. Mladičký Neveux podepsal s Louisem Aragonem a André Bretonem manifest La Révolution d’abord et toujours – Revoluce na prvním místě a vždy. Nadchl se pro takzvané automatické psaní, ale nadšení netrvalo dlouho. Na konci dvacátých let se sblížil se stoupenci absurdního divadla. Řazen je dnes především k surrealistům. 

Juliette ou la clé des songes, Julietta aneb Snář či doslova Julietta aneb Klíč ke snům, je po prvních pokusech jeho první skutečná hra. Osciluje mezi absurditou, burleskou, surrealismem a abstrakcí. Michel je v ní ve vězení a sny ho každou noc vedou do obce, kde si nikdo nic nepamatuje. Sní také o Juliettě, které se dvoří někdo jiný. Mohl by se dostat z vězení, ale nakonec se rozhoduje vrátit do říše snů… Ředitel Théâtre de l’Avenue prohlásil, že text je zajímavý, ale že by veřejnost nebyla připravena jej přijmout. Uvedení hry tak odkládal. Na scéně se objevila až v roce 1930. Tehdy ji, s proslulou Renée Falconetti v titulní úloze, mohl vidět Martinů, který od roku 1923 pobýval v Paříži.  Roku 1932 se Julietta dávala také v Praze ve Stavovském divadle s Jiřinou Šejbalovou a Eduardem Kohoutem v hlavních rolích. I toto představení mohl Martinů vidět, ale zdá se, že o něm naopak spíše nevěděl. Rozhodujícím momentem se totiž stal až okamžik, kdy se skladateli později dostal do ruky vytištěný francouzský text hry… Když Georgese Neveuxe požádal o svolení převést jeho hru do opery, byl mladý spisovatel potěšen. Tím spíše, že ihned vycítil, že poetika jeho hry a hudba českého skladatele se k sobě budou vzácně pojit.

S Juliettou pokračoval Bohuslav Martinů dychtivě a rychle. Od 17. května do 17. června 1936 v Paříži složil první jednání. Psal v té době do Prahy Václavu Talichovi, na čem pracuje, a už v té chvíli si přál, až dílo dokončí a zadá je k provedení, aby se premiéry ujal právě on. „Je to těžké a nemohl bych to svěřit nikomu jinému,“ uvedl s tím, že „partie orchestrální je velmi rozvinutá a zahrál byste si pěkně s orchestrem…“. S Talichem se znal ze svého působení u pultu druhých houslí v České filharmonii i díky tomu, že pak Talich dirigoval mimo jiné značně skandální pražskou premiéru jeho Poločasu. To bylo v roce 1924.

Martinů s velkou jistotou předesílal, že Julietta bude „senzace“. Jak se při premiéře v Praze 16. března 1938 ukázalo, měl pravdu… Jeho Julietta, v české operní literatuře zcela ojedinělá námětem i svým lyrickým symfonismem, je víc než jen snová opera o nenaplněné lásce. Je nekonvenčně poetickým podobenstvím o lidské touze, o neschopnosti spolu komunikovat, o manipulovatelnosti… Muzikolog Aleš Březina říká, že jde v dané době o nečekané dílo, které muselo dost překvapit i svého tvůrce.

Druhé jednání Julietty bylo hotové v listopadu 1936. Rozepsanou partituru třetího dějství skladatel vezl na Vánoce 1936 do Nice. Měl se svou ženou pozvání od malíře Josefa Šímy, přítele z dřívějších let, do jeho tamní vily ve čtvrti situované vysoko nad centrem města, ve stráni plné bujné vegetace. Dům stojí v Avenue de Brancolar, respektive u schodů Chemin de Bancolar, ze kterých tu a tam vede vchod do zahrady. Číslo 94. Na brance je dodnes cedulka se jménem domu – Point Clair. Dávnou přítomnost českých umělců už ale nic nepřipomíná.

Právě v Šímově vile 24. ledna 1937 svou přelomovou Juliettu Martinů dokončil. V Nice či v blízkém okolí byli manželé už předchozího roku zjara, na měsíc, po pražské premiéře Her o Marii. Azurové pobřeží si oblíbili tak, že se tam pak vraceli častěji a nakonec v Nice v letech 1953 až 1955 trvale žili, když skladateli roční tvůrčí stipendium od newyorské Guggenheimovy nadace umožnilo návrat z Ameriky do Evropy.   

Nejprve bydleli řadu měsíců, vlastně celý první rok, v Šímově vile. Prvním velkým výsledkem evropského pobytu byla opera Mirandolina. Psal ji právě tady. U Šímy zkomponoval Martinů také Hymnus ke svatému Jakubu, kantátu zmiňující patrona poličského kostela, na jehož věži se narodil, a pak v srpnu 1954 komorní kantátu Petrklíč, dvojzpěvy na texty moravské lidové poezie věnované brněnskému sbormistrovi a skladateli Zdeňku Zouharovi a jeho ženskému sboru Opus. 

Druhá adresa v Nice pokrývá období od září 1954 do poloviny léta 1955. Boulevard du Mont-Boron 17bis. Byt s nevelkými místnostmi ve dvou podlažích, v domku vysoko nad mořem, vedle vily zvané Le Beau Site, Krásný koutek. „Belvedér“, tedy cosi jako letohrádek, nazývaný L´Isba. Má fasádu, která imituje dřevo. Adresa vysoko na suchém prosluněném skalním svahu. Přístav je odtamtud vidět jako na dlani. Do dálky se vlevo táhne Středozemní moře, vpravo nad zálivem a nad městem se zdvíhají kopce a hory… Půlkruhový prominentní výhled s večerními západy slunce. Na moře se prý dalo dívat dokonce přímo z postele. Skladateli se tu docela dobře mohlo vybavovat dětství ve světnici na poličské kostelní věži – vzpomínky vryté za prvních dvanáct let života hluboko do paměti: nevelký pokoj, ale okolo nekonečný prostor oblohy a dalekého obzoru… Byl teď tedy u moře – a zároveň v myšlenkách na Vysočině… Nice má nádhernou polohu. Zahrady jsou plné vegetace, nábřeží lemují palmy… Vůbec se nelze divit, že se zde Bohuslavu a Charlottě, zejména po letech strávených v New Yorku, tak líbilo.

Právě tady Martinů komponoval jedno mistrovské dílo za druhým, krásnou hudbu svého pozdního období: apokryfní kantátu Hora tří světel, Klavírní sonátu, vokálně-instrumentální Epos o Gilgamešovi jako duchovní vhled do starověké kultury, neoimpresionistické orchestrální Fresky Piera della Francesca inspirované renesančními nástěnnými malbami v Arezzu, Hobojový koncert… A s pohledem na moře tu 12. července 1955, dva týdny před odstěhováním, dopsal Otvírání studánek – komorní kantátu, v níž se díky básníku Miloslavu Burešovi vrátil v myšlenkách domů tak intimně, že si ji Češi zamilovali z jeho tvorby asi úplně nejvíc. 

Dvouletý pobyt v Nice přinesl ovšem také setkání s řeckým spisovatelem Nikosem Kazantzakisem, který pobýval v blízkém letovisku Antibes – v malém domku na Rue du Bas-Castelet číslo 8. Dalo skladateli základ budoucí práce na opeře Řecké pašije. Kazantzakis, rodák z Kréty, žil od roku 1948 dobrovolně v emigraci. Zaujal Martinů románem Alexis Zorba, a to tak, že se skladatel dokonce zaobíral myšlenkou toto dílo zhudebnit. S Kazantzakisem ho evidentně spojovalo obdobné umělecké myšlení směřující v jejich dílech ke spirituálnímu humanistickému vyznění. Odpověď na dopis, který Martinů poslal do Antibes s prosbou o setkání, byla naštěstí pozitivní. V říjnu 1954 spisovatele navštívil.

Už tehdy si od něj odnášel podnět, aby se pokusil vytvořit hutné operní libreto ze stovek stran jeho románu, známého v anglické verzi jako The Greek Passion, v o něco pozdějším českém překladu jako Kristus znovu ukřižovaný… Na svých Řeckých pašijích pracoval skladatel několik let. A když nevyšla v roce 1957 snaha Rafaela Kubelíka uvést dílo v londýnské Covent Garden, Martinů operu přepracoval. Proměnila se dramaturgie děje, z původní hudby zůstala třetina. Teprve tato druhá verze, hutnější a hymničtější, se dočkala pod taktovkou Paula Sachera scénické podoby – v Curychu 9. června 1961. A ta první? Až na konci 90. let na festivalu v Bregenz.

Řecké pašije tak ani jeden ze spoluautorů nezažil. Kazantzakis zemřel už v roce 1957, Martinů v roce 1959, dva roky před její premiérou… Dočkal se nicméně alespoň nového uvedení milované Julietty, jednoho ze svých nejvzácnějších a zároveň nejzáhadnějších děl. Nastudovali ji počátkem roku 1959 ve Wiesbadenu.

Literární předlohu z pera Georgese Neveuxe použil Martinů za svůj život třikrát – a dvakrát trefil do černého. Po Juliettě ze třicátých let se pokusil v létě roku 1953 adaptovat jeho hru Žaloba proti neznámému, příběh zasazený do země všemocného cara. Práci však bez výsledku odložil, stejně jako jen o něco málo později uvažované Dostojevského Běsy. Místo těchto dvou pokusů, dotýkajících se ruského kulturního prostředí, skončil nakonec u italské klasické komedie: napsal v Nice během první poloviny roku 1954 podle Goldoniho hry operu Mirandolina.

Když sáhl po Neveuxově díle do třetice, šlo o divadelní hru Le Voyage de Thésée z roku 1943, v češtině známou jako Theseova cesta nebo Theseův návrat, případně jako Theseus Mořeplavec. Dramatik, stále částečně pod vlivem surrealismu, jako samozřejmost odhalil dualitu člověka: Minotaurus z řecké báje není nikdo jiný než dvojník Thesea…! Martinů napsal podle hry v roce 1958 libreto opery Ariane, česky Ariadna. A bylo to šťastné rozhodnutí. Komorní, krásně archaicky neobarokní operu komponoval pouhý měsíc, od 13. května do 15. června 1958. Seděl nad ní, aby si – podle svých slov – odpočinul od složité práce na Řeckých pašijích. Lyrické dílo odkazuje k Monteverdimu. A pokud se týká požadované pěvecké bravury, skutečností je, že Martinů v té době obdivoval Marii Callas… Bydlel v té době s manželkou už natrvalo v usedlosti dirigenta a mecenáše Paula Sachera, jako jeho host, ve Švýcarsku na Schönenbergu u Basileje.

Rovněž Ariadna má ale kupodivu návaznost na francouzskou Riviéru. Neveux spolu s manželkou a její sestrou, která se provdala za spisovatele Aldouse Huxleyho, ti čtyři společně s básníkem André Salmonem, pobývali za války delší dobu na Azurovém pobřeží v Sanary-sur-Mer, východně od Marseille. „Během okupace Francie,“ vzpomínal s odstupem, „jsme byli ve svobodné zóně. Jednoho dne, když jsem plaval, jsem se zadýchal a měl jsem potíž dostat se zpět ke břehu. Voda byla čistá – a viděl jsem, jak můj stín na dně bojuje…! Právě tento obraz mého dvojníka se postupně vyvíjel tak dlouho, dokud jsem nenapsal Theseovu cestu.“

Ariadnu, stejně jako Řecké pašije, skladatel na scéně nespatřil a neslyšel. Její světová premiéra byla až 2. března 1961 v německém městě Gelsenkirchenu. O rok později, 23. října 1962, se uskutečnila v Brně v Komorní opeře JAMU její československá premiéra.

V roce 1958, na konci léta a na podzim, se Martinů ještě jednou vrátil do Nice. Dál pracoval na Řeckých pašijích, rozpracovaných už od roku 1956. Nejprve tam strávil dva měsíce, pak po krátké návštěvě Švýcarska koncem října kvůli koncertu v Basileji přicestoval ještě znovu – ale zbylo z toho nakonec jen pár dní. Počátkem listopadu se totiž musel se zdravotními potížemi vrátit z jihu Francie neprodleně zpět do Švýcarska a podstoupit operaci žaludku. 

Naposledy v životě byl potom s manželkou Charlottou na Azurovém pobřeží v dubnu a květnu 1959. Přijeli přes Alpy autobusem. Skládal v oblíbeném městě Nice ztišenou varhanní skladbu Vigilie, kterou později dokončil český exilový varhaník Bedřich Janáček, a temně apokalyptickou kantátu Proroctví Izaiášovo, rovněž již nedohotovenou. Ta se koncertně uvádí v podobě uspokojivě kompaktního dvoudílného torza. I z tohoto pobytu se musel Bohuslav Martinů neplánovaně vrátit… Odlétal do Švýcarska poměrně narychlo 25. května a za pět dní rovnou směřoval do liestalské nemocnice. Byla už jasné, že podléhá rakovině. Měl před sebou necelé tři měsíce života. Když zemřel, nebylo mu ještě ani devětašedesát.

—————-  

Věděli jste, že…

…se v roce 1951 hrál v kinech film natočený podle stejné předlohy jako Julietta Bohuslava Martinů režisérem Marcelem Carné, jedním z hlavních představitelů francouzského poetického realismu, ve kterém hráli Suzanne Cloutier, Gérard Philipe, Yves Robert a další známí herci?

…nejvýznamnější řecký prozaik 20. stolení Nikos Kazantzakis prožil období od května 1928 do dubna 1930 a od června 1931 do května 1932 na Božím Daru v Krušných horách, kde pracoval na eposu Odyssea?

Foto: Pascal Boudet, Martin Popelář / NDM, Youtube, Flickr

Facebook X E-mail WhatsApp