„Elvira de Hidalgo jasnozřivě vycítila, že hlas její svěřenkyně je a bude plný vnitřního napětí, citu pro melodii a neodolatelné individuality, přitahující pozornost.“

„Ohlasy po premiéře Giocondy, která se ve Veroně odehrála 2. srpna 1947, byly výjimečné. Předpovídalo se, že jde o novou vycházející hvězdu.“

„Obav z dalšího možného selhání a z nich vyplývajících zdravotních a psychických potíží už se po zbytek života úplně nezbavila.“

Na druhý prosincový den roku 2023 připadá jistě několik výročí. Z nich jen jedno hudební je však opravdu velké: před sto lety se narodila Maria Callas. Není potřeba dodávat k tomuto jménu o mnoho víc. Dlouho byla a snad ještě je, alespoň v hudebních kruzích, zcela jedinečně uctívanou operní pěvkyní. Legendární, možná až trochu zbožštělou. Sebevědomou, nedostižnou profesionálkou. Dodnes pravá diva, hvězda ověnčená světskou slávou, historkami, aférami a skandály, skvělá dramatická umělkyně, zároveň ikona módy i objekt bulváru, prototyp celebrity platící velkou daň za úspěch a popularitu. Zemřela 16. září 1977 ve věku pouhých 53 let.

Narodila se v New Yorku jako Maria Kalogeropulos řeckým rodičům, její život se uzavřel v Paříži. Světoobčanka, která se hlásila k zemi rodičů. Její hvězdnou pěveckou kariéru odstartovala v roce 1947 Ponchielliho Gioconda ve veronské Aréně. Čtyřiadvacetiletá sopranistka tam debutovala s naprosto mimořádným úspěchem. V roce 1951 vystoupila poprvé v milánské Scale, v roce 1956 v newyorské Metropolitní opeře. Zpívala Pucciniho, Gounoda i Wagnera, ale především se její zásluhou do pěveckého repertoáru a do operních domů vrátili autoři belcanta jako Gioacchino Rossini, Vincenzo Bellini a Gaetano Donizetti. Prožila naplněný život. Kdekoli jsem, je to hektické, konstatovala jednou. A určitě to řekla zdrženlivě, skutečnost jistě byla ještě náročnější. Její temperament ostatně asi také.

Když jí byly tři roky a byla v pravoslavném kostele pokřtěna jako Maria Anna Cecilia Sofia Kalogeropoulos, z příjmení se přes zkrácené Kalos stalo záhy Callas, v Americe snáze vyslovitelné. Projevovala jasný zájem o hudbu a hudební schopnosti. První veřejné vystoupení absolvovala v deseti letech na škole Washington Heights, kde za klavírního doprovodu své sestry zazpívala Gounodovo Ave Maria a Habaneru z Bizetovy Carmen.

V březnu 1937 odplula Maria s matkou a se sestrou Jacinthou, v New Yorku Jackie, z Ameriky do Řecka. Dcerám se tam mělo dostat nejlepšího možného hudebního vedení. A skutečně – takový byl sled událostí: setkání s tenoristou Zannisem Cambanisem, předzpívání, uznávaná pedagožka aténské konzervatoře Marie Trivella pro první dva roky, studentská inscenaci Mascagniho aktovky Cavalleria rusticana s úlohou Santuzzy, pěvkyně Elvira de Hidalgo jako přátelská učitelka a rádkyně pro další roky… Právě ona jasnozřivě vycítila, že hlas její svěřenkyně je a bude plný vnitřního napětí, citu pro melodii a neodolatelné individuality, přitahující pozornost.

Následovala školní inscenace Pucciniho Sestry Angeliky, malá role v Suppého operetě Boccaccio na profesionální scéně aténské Opery… pak záskok v titulní roli Tosky a v září 1944 triumfální provedení Leonory v Beethovenově Fideliovi… Bylo to období tvrdé práce, odříkání a velkého nasazení a náročnosti vůči sobě, základ jejího celoživotního perfekcionismu. Jiní umělci odmítali během německé okupace Řecka vystupovat, a tak asi nebylo divu, že Mariu Callas, bez váhání z existenčních důvodů účinkující, a to i pro okupační vojska, navíc Američanku, po válce v divadle v Aténách nakonec nezaměstnali. Vrátila se proto za moře.

V přechodném období se ve Spojených státech snažila dostat mimo jiné do Metropolitní opery a do Sanfranciské opery, ale její mládí a typ postavy hrály proti. A opět přišla důležitá setkání: dirigent a manažer Gaetano Merola jí doporučil začít kariéru v Itálii a pak se vrátit; a všiml si jí Giovanni Zenatello, hledající jako umělecký ředitel nové talenty pro veronský operní festival. Ohlasy po premiéře Giocondy, která se tam odehrála 2. srpna 1947, byly výjimečné. Předpovídalo se, že jde o novou vycházející hvězdu.

V Itálii se setkala s dalšími vlivnými muži. Dirigent Tullio Serafin ji učil chápat hloubku hudby a souvislosti hudby a textu a pomohl jí rozvinout umění vcítit se do psychologie zpívané postavy. A Giovanni Battista Meneghini, mecenáš veronské operní scény, se stal v roce 1949 jejím manželem. Hned po svatbě však Maria Callas musela odplout na pohostinská vystoupení v Opeře v Buenos Aires.

V prosinci 1951 zahajovala sezónu v milánské La Scale – v nové inscenaci Verdiho Sicilských nešpor, v roce, kdy se připomínalo 50. výročí skladatelova úmrtí. Strhující úspěch byl počátkem jejích dalších triumfů. Přidal se k tomu úspěšný boj s nadváhou. V roce 1953 se nechala inspirovat vzhledem herečky Audrey Hepburnové – a během jedenácti měsíců zhubla o více než třicet kilogramů. Vzbudila nevídanou mediální pozornost.

V roce 1956 debutovala v Metropolitní opeře. Ještě v té staré, tam, kde na Manhattanu Broadway kříží 39. a 40. ulice, v budově, která byla stržena v roce 1967, rok po otevření nové v Lincolnově centru.

Vztah s Meneghinim se stával čím dál problematičtějším. V roce 1957 se Maria Callas poprvé setkala s řeckým rejdařským magnátem Aristotelem Onassisem. V dalším roce zažila první pěveckou krizi. V La Scale jí v lednu během představení Belliniho Normy v La Scale selhal hlas a představení nedozpívala. Obav z dalšího možného selhání a z nich vyplývajících zdravotních a psychických potíží už se po zbytek života úplně nezbavila. Přišel bouřlivý rozchod s La Scalou, v létě roku 1959 začátek mileneckého vztahu s Onassisem, delší čas bez zpívání a vystupování a pak období, ve kterém se zcela stáhla a měla v Evropě pouze několik studiových nahrávání a koncertních recitálů.

Až lednu 1964 ji přemluvil režisér Franco Zeffirellli k návratu. V jeho inscenaci Pucciniho Tosky v londýnské Covent Garden předvedla strhující kreaci. Následovala Tosca v Paříži a v New Yorku. A v červenci 1965 Tosca v Covent Garden jako zřejmě poslední veřejné operní vystoupení.

Největší životní zklamání přišlo, když se konečně rozvedený Onassis v roce 1968 neoženil s ní, ale s vdovou po americkém prezidentovi Jacqueline Kennedyovou…

Maria Callas v letech 1971 a 1972 uspořádala v New Yorku na Juilliard School sérii mistrovských lekcí pro začínající operní zpěváky. V roce 1973 se uvedla jako divadelní režisérka ve Verdiho Sicilských nešporách v Turíně. V příštích dvou letech absolvovala koncertní pěvecké turné po Evropě, Americe a v Japonsku. Po boku jí byl tenorista Giuseppe Di Stefano. Naposledy tak veřejně vystoupila 11. listopadu 1974. Pak se stáhla do ústraní pařížského bytu.

Dario Soria, ředitel Metropolitan Opera Guild, komentoval její odchod slovy o tom, že se jako zpěvačka zasloužila o oživení belcanta, že jako herečka udělala z jeviště vzrušující divadlo a že jako osobnost měla kouzlo, které vytváří zprávy. „Bude se na ni vzpomínat jako na jednu z největších operních pěvkyň všech dob,“ uvedl doslova.

Příznivci obou pěvkyň a tisk dlouho drželi při životě legendu o řevnivosti mezi Mariou Callas a Renatou Tebaldi. Slečna Tebaldiová se prý odmítala zúčastňovat představení slečny Callas, zatímco slečna Callas naopak okázale přicházela, aby slečnu Tebaldi znervózňovala, tvrdilo se. V roce 1968, už v nové Metropolitní opeře, měla premiéru Ciléova Adriana Lecouvreur. Renata Tebaldi zpívala titulní roli. Po představení se prý sokyně setkaly v zákulisí a objaly se…

Legendy? Popravdě, je tu ještě jedna. Druhý prosincový den byl a je dnem narozenin Marie Callas spíše zvykově. Slavila je v toto datum. Možná by prý bylo přesnější uvádět 4. prosinec, den, kdy slavila narozeniny v dětství, ale dokumenty z porodnice se zřejmě ztratily, takže kdo ví…

Foto: Wikipedia / Ben van Meerendonk / CC BY-SA 2.0, Wkipedia / Joop van Bilsen / CC BY-SA 2.5, Wikipedia / Federico Patellani / volné dílo, Wikipedia / a.n. / CC0, Wikipedia / NBC Television / volné dílo, Wikipedia / CBS Television / volné dílo