„Přivedl jej také do společnosti Ely Švabinské, první manželky Maxe Švabinského, která letní měsíce trávívala obklopena uměnímilovnou společností v půvabné chaloupce ve vesničce Kozlov.“

„Jako každý velký umělec reagoval Martinů svým uměním na každý kulturní nebo přírodou způsobený zážitek.“

„Cyklus klavírních skladeb Motýli a rajky je tedy reakcí na spatřené exponáty ve Švabinských domě.“

Martinů na Kozlově

Nedávné výročí 150 let od narození významného českého malíře Maxe Švabinského (17. září) vybízí k připomenutí jeho osobnosti z nejrůznějších úhlů pohledu. Byly (a ještě budou) to jednak muzejní výstavy – právě končící výstava v Rajhradě u Brna nazvaná Básník obrazu – Max Švabinský a literární inspirace či společná výstava jihlavského muzea a zlínské galerie s názvem Univerzum Max Švabinský, která se ve Zlíně uskutečnila na jaře a do Jihlavy připutuje na konci listopadu. Dále pak různé semináře a konference – Fenomén Švabinský v České Třebové 16. června či Umělec a město v Kroměříži 13. a 14. září. Ty všechny představily umělce v rovině výtvarné. Drobným kamínkem v mozaice pohledů na osobnost Maxe Švabinského budiž i tento text, který se umělce samého sice týká jen okrajově, nicméně nabízí propojení světa jeho a světa hudebního, reprezentovaného klavírní skladbou Bohuslava Martinů.

Jak souvisí Bohuslav Martinů s Maxem Švabinským? Osobní vazby tam nehledejme. Pokud se oba umělci někdy osobně setkali, bylo to setkání pravděpodobně spíše formálního a jen letmého rázu, nikdy spolu nespolupracovali. Martinů ale znal dílo Švabinského již z doby před první světovou válkou – jako čtenář měsíčníku Volné směry, vydávaného spolkem Mánes. Do první světové války to byl nejvýznamnější umělecký časopis, orientovaný zejména výtvarně. Jeho cílem bylo bylo seznamovat čtenáře s novými směry a tendencemi jak v českém, tak i v zahraničním umění. Nabízel jak podrobné texty o umění, tak bohatý obrazový doprovod tvořený reprodukcemi obrazů českých i zahraničních tvůrců. Švabinského kresby byly ve Volných směrech pravidelně prezentovány a umělec se dokonce v roce 1908 stal redaktorem periodika. A o Martinů je známo, že byl lačným čtenářem nejrůznějších knih i časopisů, stále se čtením vzdělával a sledoval trendy uměleckého vývoje.

Martinů před vitrinou s výtvarnými publikacemi

Bohuslav Martinů se stýkal s řadou uměleckých či uměnímilovných osobností. K nejlepším přátelům patřil houslista Stanislav Novák, spolužák z pražské konzervatoře. I přes Bohuslavovy studijní nepříjemnosti, končící jeho vyloučením ze školy, zůstali nejlepšími přáteli a stýkali se až do Martinů emigrace do USA. Novák se stal koncertním mistrem České filharmonie a dopomohl Martinů na počátku 20. let k výpomocnému místu houslisty v orchestru. A přivedl jej také do společnosti Ely Švabinské, první manželky Maxe Švabinského, která letní měsíce trávívala obklopena uměnímilovnou společností v půvabné chaloupce ve vesničce Kozlov.

Toto místo je dnes je nazývané Chaloupka Maxe Švabinského (patří do správy Městského muzea v České Třebové), i když nepatřilo jemu, ale rodině jeho manželky, Vejrychovým. Rodina žila v Praze, ale toužila po pobytu na venkově, a tak se v souladu s dobovým trendem pořídit si vlastní letní byt rozhodla hledat venkovské obydlí. To ji v roce 1891 přivedlo právě na Kozlov. Otec Rudolf Vejrych byl totiž původně železničář a nedaleká Česká Třebová byla jeho prvním působištěm – i to sehrálo roli při rozhodování o koupi domečku. Byla to malá stylová roubená chaloupka, přibližně rok opuštěná, neboť její původní obyvatel – národní obrozenec, filosof a revolucionář František Emanuel Welz – zemřel. Pravidelnými návštěvníky Kozlova se tedy stali manželé Rudolf a Josefa Vejrychovi s babičkou Josefou a dětmi Karlem, Rudolfem a Elou.

Kozlov

Rodina Ely, rodným jménem Elišky Vejrychové (1878–1967) měla velmi blízký vztah k umění. Matka byla literárně nadaná, psala drobné prózy z venkovského prostředí a překládala. Nejstarší z jejích dětí Karel Vejrych byl mimořádně talentovaný hudebně – byl koncertním pianistou a pedagogem. Deset let působil jako profesor na carské konzervatoři v Kišiněvě, kde pobýval s rodinou vždy osm měsíců v roce a čtyři měsíce pak odpočíval doma v Kozlově. V roce 1911 pak na uměleckou činnost rezignoval a věnoval se jen svému statku na Kozlově.

Druhý bratr Rudolf Vejrych byl akademický malíř, k jeho profesní orientaci dopomohla právě i osobnost Švabinského, kterého Rudolf velmi obdivoval. Bohužel se vztahy dostaly pod bod mrazu poté, co se Švabinský zamiloval do Vejrychovy manželky Anny, tedy své švagrové. Tento vztah byl důvodem rozpadu manželství s Elou Švabinskou.

portrét

Po odloučení od manžela jezdila Ela nadále na Kozlov sama. Sama zde ale nezůstávala – obklopovala se řadou mladých lidí převážně z uměleckých kruhů. Mezi návštěvníky býval pravidelně např. budoucí ministr kultury Zdeněk Nejedlý, spisovatelka Marie Majerová, francouzská klavíristka Blanche Selva či Elin tajný ctitel, hudební vědec a estetik Mirko Novák. A také Stanislav Novák, nerozlučný přítel Bohuslava Martinů. To on skladatele také přivedl do Kozlova a Martinů pak byl byl hostem paní Ely opakovaně. Poprvé zřejmě v roce 1920 a naposledy před svým odjezdem do Francie v roce 1923. Dochovaly se sice ještě dvě pohlednice z druhé poloviny 20. let, v nichž Ela zve Martinů na Kozlov, ale k návštěvě už pravděpodobně nedošlo. Na skladatelův poslední pobyt vzpomenula Ela Švabinská ve svých pamětech takto: „Před odjezdem Martinů do Paříže navštívili oba přátelé na několik dní kozlovskou chaloupku. Novák ještě stále nepřestával doufat, že podaří se mu nesprávnou, nešťastnou myšlenku vymluvit svému příteli. Odejet na krátký studijní pobyt do ciziny, to ano, to je přirozené, ale odejet do ciziny a svému domovu jen občas věnovat krátkou návštěvu jest nedomyšlená fantazie.“

Martinů na Kozlově

pohled E. Švabinské pro B. Martinů

S Elou Švabinskou se oba mladí umělci – Bohuslav Martinů a Stanislav Novák – setkávali i v Praze. Tam se mohl Martinů představit i skladatelsky: pozval paní Elu na provedení své orchestrální skladby Modrá hodina (druhý díl cyklu Míjející půlnoc), která zazněla v provedení České filharmonie v únoru roku 1923.

A v Praze také Novák i Martinů navštívili byt Švabinských na Nerudově ulici. V salonku měl malíř vystavenou svou sbírku exotických motýlů a také rajek, což jsou ptáci, nacházející se ve východní Austrálii a zejména na Nové Guineji. Jejich samci jsou nesmírně výrazně a krásně vybarvení. Pojmenování prý rajky dostaly, protože podle vzhledu peří si lidé mysleli, že pocházejí z ráje. Maxe Švabinského rajky inspirovaly k vytvoření několika překrásných výjevů.

Ela s Rajkou

Tuto sbírku exotů měl možnost v salonu Švabinských jednou zhlédnout Stanislav Novák. Ela Švabinská tento moment popsala ve svých vzpomínkách: „Jednou mi napadlo pochlubit se Stanislavu Novákovi Švabinského sbírkou exotů, umístěnou v salónku ve skleněné skříni. Temperamentní S. Novák oněměl před touto okouzlující sbírkou nevídané barevnosti, nevídané fantazie přírody. Konečně vyhrkl: ‚To musí vidět Bohouš!‘ – Martinů byl stejně okouzlen touto pohádkou. Motýlí pel se proměnil v ryzí zlato nebo v safír, v tyrkys, výrazná perleť se střídá s ohněm ranních červánků na motýlích křidélkách. Všecka tato nádhera je zastíněna rajkou Paradisea Rudolphii (– Rajka modrokřídlá). Má hruď krytu peřím zvláštní struktury, nebeskou modří nadechnutý závoj. Již po několika dnech byla jsem překvapena krásným dárkem. Jako každý velký umělec reagoval Martinů svým uměním na každý kulturní nebo přírodou způsobený zážitek. Nádhera exotů jej silně zaujala – tím více, že to byl dojem z jeho vlastního světa pohádek, zázraků a dětských her. Pod silným dojmem exotů, věnoval mi tři klavírní skladby – Motýli a rajky.“

Rajka – Švabinský

Cyklus klavírních skladeb Motýli a rajky je tedy reakcí na spatřené exponáty ve Švabinských domě. Nebyly to jen zmiňované rajky, ale také zajímavě zbarvení motýli, kteří jej zaujali. Švabinský byl obdivem k tomuto hmyzu znám, je autorem mj. celé řady kreseb motýlích exemplářů, které byly publikovány v roce 1953 u příležitosti jeho osmdesátých narozenin v básnicky pojaté knížce Motýlí čas, kterou doprovodily verše Františka Hrubína.

Skladba Motýli a rajky vznikla o vánocích roku 1920. Bohuslavu Martinů bylo zrovna třicet let, skladatelsky se teprve začínal hledat. Dílo tedy není typickým reprezentantem jeho tvorby, vychází z opojení hudebním impresionismem. Zaujme bohatou harmonií a proudem barevných akordických škál, které spolu vytváří působivé nálady. Jednotlivé části evokují skladatelovy fantazijní představy, nazval je Motýli v květinách; Motýli a rajky; Rajky nad mořem.

Skladatel si svou profesní cestu teprve startoval. Nejvýraznější podnět mu v tomto ohledu dal o tři roky později odjezd do Paříže, kde de facto trvale zakotvil. Tam se také ještě setkal s Elou Švabinskou, která do hlavního města Francie přijela někdy v roce 1926 na návštěvu své sestřenice. Pak se již jejich osudy definitivně rozešly.

Foto: Centrum Bohuslava Martinů Polička, Národní galerie v Praze, Východočeská galerie v Pardubicích, Wikipedie, Monika Holá