„Je to hodně jiná hudba, než jakou psali ve stejné době poměrně agresivně vystupující racionální avantgardisté.“

„V pastorální epizodě ve třetí větě jsou Symfonické fantazie odzbrojujícím způsobem prosté, na jiných místech ale mocné – a v každém okamžiku hluboce krásné.“

„Dílo plné tajuplných obrazů, bizarních vidin a proměnlivých přeludů končí filozofickým vyrovnáním, hlubokou a pokornou katarzí.“

Tři ze šesti symfonií Bohuslava Martinů měly premiéru v Bostonu. Od roku 1942 tam postupně zazněla První, Třetí a pak 7. ledna 1955 i Šestá zvaná Symfonické fantazie. Kruh hudebních kritiků ji po koncertě Bostonského symfonického orchestru a Charlese Muncha v New Yorku vyhlásil za nejlepší symfonické dílo provedené toho roku ve městě.

Symfonické fantazie Bohuslava Martinů, nazývané také Šestá symfonie, začínají temně, pomalu a teskně. Do nádherného pomalého ztišení také vyúsťují. Je to partitura, která má v sobě rovněž mnohé dramatické chvíle, ale v obou výrazových pólech měkkost. A typickou barvu a puls. Symfonické fantazie znějí proměnlivě, opravdu fantazijně, možná místy až strašidelně. V instrumentaci jsou nádherně neoimpresionistické, přesto pocitově ukotvené. V pastorální epizodě ve třetí větě jsou odzbrojujícím způsobem prosté, na jiných místech ale mocné – a v každém okamžiku hluboce krásné.

Je to hudba o hodně jiná než v případě pěti dosavadních autorových symfonií. Je v ní přítomna neslýchaná velkolepost přelévajících se harmonií, je v ní mix prostých melodií a synkop, je dráždivě rozkročená mezi impresionistickými barvami a neoklasickými obrysy. Je to hodně, opravdu hodně jiná hudba, než jakou psali ve stejné době poměrně agresivně vystupující racionální avantgardisté. A navíc je skrytě privátní, zejména prostřednictvím citátu z opery Julietta. I proto je tak naléhavá a opravdová.

Šestá ze symfonií Bohuslava Martinů vznikala v první polovině padesátých let. Komponovat ji začal v New Yorku roku 1951, kvůli dalším dílům – mimo jiné operám Čím lidé žijí a Ženitba a Rapsodii-koncertu pro violu a orchestr – práci však na nějakou dobu odložil. Partituru tam dokončil až 23. dubna 1953. Revidoval ji pak ještě o pár týdnů později v Paříži, zejména vypustil part dvou klavírů.

Podobně jako první a třetí z jeho symfonií, i tato byla napsána pro Boston Symphony Orchestra, respektive pro jejich šéfdirigenta. Po dirigentu Sergeji Kusevickém (1874–1951), původem ruském kontrabasistovi, se kterým se Martinů znal už z meziválečné Paříže a který mu v Americe výrazně pomohl, vedl už tehdy těleso Charles Munch (1891–1968). Narodil se jako Karl Münch v Alsasku, dlouhá léta byl houslistou a jako dirigent debutoval v roce 1932. I s ním se skladatel znal z Paříže.

„Existuje jen jeden důvod pro toto dílo, který je jasný a pro mne jistý. Přál jsem si napsat něco pro Ch. Muncha,“ napsal v jednom dopise. „Silně na mne působí a mám rád jeho spontánní přístup k hudbě, v němž hudba volně nabývá svůj tvar a plyne svobodně sledujíc svůj pohyb. Téměř nevnímatelné zvlnění nebo zrychlení dává melodii náhle život. Tak ve mne vznikla myšlenka složit pro něho symfonii, kterou jsem chtěl nazvat fantastickou…“ Premiéra se uskutečnila při příležitosti oslav 75. výročí Bostonského symfonického orchestru 7. ledna 1955. Koncert byla tehdy věnován památce Sergeje a Natálie Kusevických.

Martinů posluchače nechává opájet zvukovým kouzlem, instrumentací, logikou a příjemností motivů a novostí i přehledností architektury. Symfonické fantazie se ovšem dají zahrát i dost razantně, dynamicky, jak to pamatujeme z jednoho provedení Jakuba Hrůši. Dobíral se ve fantazijnosti až divokých, zběsilých poloh, šel do tempových a dynamických kontrastů a téměř extrémů, až na samu hranici autorova stylu. Nacházel tedy ve skladbě mnohem méně toho „neoimpresionistického“ než jeho starší dirigentští předchůdci. Nebránilo mu to ovšem v rozezpívání příslušných pasáží a v podtržení uvolněného asociačního průběhu hudby. Bylo to tehdy provedení s obrovskými nárazy a výkřiky orchestru a s až brutálním exponováním čtyřtónového motivu ve střední větě, provedení zachycující neklid a vzrušení, ale také monumentální, až opojnou symfonickou zvukovou šíři ve větě třetí. Nádherně mu vyšla bukolická epizoda dřevěných nástrojů a stejně tak pomalý dovětek celého díla i s posmutnělými, působivě posazenými posledními akordy, náznakem jakéhosi chorálu. Dílo plné tajuplných obrazů, bizarních vidin a proměnlivých přeludů končí filozofickým vyrovnáním, hlubokou a pokornou katarzí.

Původně chtěl Martinů pod vlivem Berliozovy hudby napsat „Novou fantastickou symfonii“. Nápad nakonec přeškrtal a na titulní straně rukopisu zůstal název Symphony. Tiskem však skladba nakonec vyšla jako Fantaisies symphoniques, Symfonické fantazie. Název Šestá symfonie byl skladateli více méně vnucen zvnějšku. Dílo se s tímto titulem hrálo i v únoru 1956 v Praze pod taktovkou Karla Ančerla. Autor tehdy poslouchal rozhlasový přenos československé premiéry. 

Světovou premiéru v Bostonu rok předtím a uvedení v New Yorku o několik dní později neslyšel, byl v Evropě. Nezažil ani další uvedení v amerických městech. O triumfálních úspěších skladby se pouze dočítal v novinách. Živě ji mohl slyšet až na začátku roku 1956, kdy byl opět – a naposledy – v Americe. Byl potom také na jaře přítomen v Bostonu u jejího natáčení na desky. Zrovna v té době Kruh newyorských kritiků označil Symfonické fantazie za nejlepší symfonické dílo provedené v New Yorku v roce 1955. 

Symfonie Bohuslava Martinů pokrývají americké roky skladatele, tedy druhou světovou válku i léta bezprostředně po ní. V exilu v USA začal komponovat novou hudbu – epickou, plastickou, citově zbarvenou, přehlednou. V New Yorku, respektive na nejrůznějších místech letních pobytů na východním pobřeží, napsal řadu svých nejlepších a nejzásadnějších děl. Symfoniemi se z odstupu zařadil mezi nejvýznamnější symfoniky dvacátého století, ale to on tehdy samozřejmě nemohl vědět. 

Nijak se do tohoto žánru nehrnul. Svou první symfonii napsal až jako dvaapadesátiletý. Prý si nepřipadal na „tak závažný úkol“ dostatečně připraven – a k opravdovému symfonismu tohoto ražení se dopracoval jen o pár let dřív, na konci třicátých let v Juliettě. Ale rok poté, co za dramatických okolností jako skutečný uprchlík připlul s manželkou z Lisabonu do New Yorku, dostal od Sergeje Kusevického, dirigentského šéfa v Bostonu, zakázku na napsání symfonie…

První symfonii složil tedy v létě roku 1942. Druhou, nejidyličtější a nejkratší, dokončil v červenci 1943. V červnu 1944 dopsal vážnou, vzdornou, odhodlanou Třetí symfonii. Čtvrtá patří roku 1945 a konci války, Pátá – jediná s premiérou nikoli ve Spojených státech, ale v Praze – náleží dobou vzniku roku 1946. 

„Co oceňuji na hudbě Martinů nejvíc? Jeho srozumitelný hudební jazyk. Fascinovalo mne také vždycky, jak uměl reagovat na různé podněty, jak je nasával a přetavoval do své hudební řeči. A při vší kosmopolitnosti zůstává v jeho skladbách přítomna česká nota.“ To jsou slova dirigenta Jiřího Bělohlávka, který byl jedním z hlavních mezi těmi, kteří bezděky pro budoucnost stanovovali, jak má jeho hudba znít; věnoval se jí s oddaností a láskou nejen ve vlasti, ale i po světě. 

…………….

Věděli jste, že…

…obdobné ocenění Kruhu newyorských kritiků jako za Symfonické fantazie získal Martinů už o čtyři roky dříve – za původně rozhlasovou operu Veselohra na mostě, komponovanou v Poličce v roce 1935? Ocenili ji jako „nejlepší novou operu“ po jejím scénickém uvedení 28. května 1951 v Hunter College v New Yorku.

…Karel Ančerl s Českou filharmonií získali za nahrávku Symfonických fantazií v roce 1960 Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Cros, prestižní ocenění umělecky a technicky nejzdařilejší nahrávky, udělované každoročně od roku 1948, zaštítěné jménem francouzského vynálezce, který souběžně s Edisonem přišel v 70. letech 19. století na systém záznamu zvuku?

…Václav Neumann s Českou filharmonií za komplet symfonií Bohuslava Martinů, natočený koncem 70. let, v roce 1989 získali cenu Diapason d’Or (Zlatou ladičku) časopisu Diapason? 

…Jiří Bělohlávek natočil všech šest symfonií Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem BBC a že komplet, vydaný společností Onyx v roce 2011, se v únoru 2012 objevil v užší nominaci na cenu Grammy a v září téhož roku získal Gramophone Award v kategorii nejlepší orchestrální nahrávka?

…Symfonické fantazie Bohuslava Martinů provedl Jiří Bělohlávek na koncertech celkem 127krát a že – pro srovnání – Dvořákovu Novosvětskou symfonii dirigoval veřejně 256krát, Smetanovu Vltavu 179krát a Janáčkova Tarase Bulbu 133krát?

Foto: archiv KlasikyPlus.cz, Facebook BSO, Facebook České filharmonie