„Spolupráce se Simonem Rattlem byla skvělá – končili jsme naprosto zamilovaní do jeho pichlavého humoru, ale i zkušeností a neomezené muzikality.“

„Opera je syntetické umění, v němž je vše. Vnímám ji jako završení.“

„Je to legrace, že v divadle se bavíte genderovým zmatkem ve čtyři sta let staré opeře, a pak vylezete na ulici, po které prochází Prague Pride, a jste pohoršeni.“

Psát perex k rozhovoru s pěvkyní Markétou Cukrovou není příliš vděčný úkol. S jejím jménem se sice pojí celá řada hezky formulovaných a publiku již dobře známých superlativů, jedinečnou osobnost pěvkyně však mohou vystihnout jen omezeně. Navíc se jakákoliv slova na úvod zdají být trochu zbytečná: umělkyně je totiž zároveň velmi inteligentní a podnětnou respondentkou. Setkání s ní jsou tak vždy příležitostí nahlédnout do mimořádně otevřeného uvažování osobnosti, která je konzistentní v pohledech na umění i na svět kolem sebe, která je vždy autentická a trefná. A která při bourání stereotypů klidně stihne i pět operních premiér v sezoně. 

Minulá sezona byla pro tebe pestrá, zřejmě ale i dost namáhavá. Pokud se nepletu, stihla jsi během ní pět operních premiér. Co ti ta sezona přinesla? A co na takovém nasazení bylo naopak negativní? 

Pět operních premiér vypadá na papíře nádherně, ale v praxi jsem si sáhla na hranice svých fyzických možností. Kdyby šlo o pět menších roliček, tak možná, jenže tak to nebylo. Navíc, každá premiéra se konala v jiném divadle, v jiném městě, jedna dokonce v jiném státě. Bylo to šílené, ale když se ohlédnu, opravdu nevím, co bych vynechala. Něco bylo dávno slíbeno, něco nešlo odmítnout a něco patřilo mezi povinnosti angažmá. 

Popsala bys jednotlivé zkušenosti a průběh své sezony detailněji? 

Začala jsem docela zostra v berlínské Staatsoper nastudováním Charpentierovy Médey: absolutně profesionální, hudebně na světové úrovni. Spolupráce se Simonem Rattlem byla skvělá. Když jsme končili, byli jsme naprosto zamilovaní do jeho pichlavého humoru, ale i zkušeností a neomezené muzikality. Také jsem ráda po letech potkala na jevišti kolegyni z barokních časů Magdalenu Koženou. Obecně byl mezinárodní cast plný zajímavých zpěváků, s většinou z nich jsme dodnes kamarádi. Mám na to krásné vzpomínky. 

Z Německa jsem se vrátila do Čech, rovnou do zkoušek Nabucca ve Státní opeře v Praze a La Clemenza di Tito v Divadle Josefa Kajetána Tyla Plzni. Obě role spadají přesně do mého hlasového oboru, takže se zkoušení dalo kombinovat. Sextus je typický koloraturní mezzosoprán, přičemž role obsahuje dvě z nejtěžších árii pro tento obor vůbec, z technických důvodů je dobré ji mít nastudovanou a stále se k ní vracet. Přípravy se ujal specialista na klasicismus, německý dirigent Michael Hofstetter. Ukázalo se, že pokud se nastudování věnuje odborník, tak se daný styl „vyloupne“ lépe – a to i v případě, že se na něj daný orchestr přímo nezaměřuje. 

Nabucco ve Státní opeře byl krásný zase z jiných důvodů. Fenena je mladší sestra hlavní záporné postavy Abigail, kolem níž se v opeře točí veškeré drama. Je to laskavá dívka, spravedlivá bytost, která končí jako oběť, díky čemuž do lyrického oboru ideálně patří. Verdi je operní autor, který fantasticky rozuměl zpěvnímu hlasu, měl dobrou intuici a typově psal takzvaně přesně do krku. 

Bonbónkem sezóny byla role Rosiny v Lazebníku sevillském v Českých Budějovicích, která vyústila v širší nominaci na Thálii. Šéf Jihočeského divadla Tomáš Pilař angažoval režiséry Miřenku Čechovou a Petra Boháče, s nimiž jsem měla skvělou předchozí zkušenost. Jsou to lidé z taneční performance, kteří sice operu běžně nerežírují, ale mají pro ni, a hlavně pro hudbu, neuvěřitelný cit. Stvořili crazy komedii, provázenou výbuchy hlasitého smíchu z hlediště. U Lazebníka je klíčem obsazení, protože zvládnout rychlou jevištní komiku spolu s virtuózními party je výzva. 

Vrcholem sezóny pak byla „megapremiéra“ v Národním divadle v Brně, Here I am Orlando od slovenské skladatelky Ľubici Čekovské. Práce na soudobém díle, které ještě nikdy nezaznělo, je specifická. 

Necítíš u toho větší odpovědnost? Že můžete přímo ovlivnit přijetí daného díla?

Asi ano, ale nemít srovnání není vůbec špatné. Když se nás na to ptali se na tiskové konferenci, říkala jsem – ano, nemít nahrávku je nevýhoda. Na druhou stranu, nikdo to zatím nezazpíval lépe než my! Vznikla fantazijní inscenace s mimořádnou výtvarnou složkou, kde světelný design vytvořil sám režisér Heřman. Brněnská opera své inscenace vypravuje s velkou péčí, o čemž svědčí také nominace Orlanda na International Opera Award v kategorii soudobé dílo.

Jaká byla samotná práce se skladatelkou Ľubicou Čekovskou? 

Ľubica je velice vstřícná jako člověk i jako autorka. Opera je obtížný žánr, rozumět všem typům hlasů není snadné. Ona si toho byla vědoma, komunikovala s námi, ptala se, jak nám co vyhovuje, bez problémů jsme se domluvili drobných kompromisech. Byla to i lidsky hezká spolupráce, a to se odrazilo i na výsledku. Kéž by to tak bylo pokaždé.

V poměrně rychlém sledu jsi stihla intenzivně pracovat v pěti různých divadlech, s pěti různými týmy. Jaké to pro tebe bylo? Potkala ses díky tomu z hlediska divadelního provozu i s něčím novým, na cos třeba nebyla zvyklá? 

Musím přiznat, že jsem se bála, že to prostě v některém z divadel neklapne. Složek, které se na inscenacích podílejí, je celá řada a vždy se může stát, že se nesladí a něco se nepovede. Co mi utkvělo je určitě zkušenost z Berlína. To, v jaké koncentraci a pohodě lze pracovat, když máte finanční bezpečí. Díky tomu jsme si mohli dovolit zůstat dva měsíce na jednom místě a plně se věnovat jedinému nastudování. To je luxus, který si u nás neumíme představit – což je i jeden z důvodů, proč tu nelze fungovat v stagionovém provozu. Pak mi udělali radost také Češi, kteří nejsou líní aktivně jezdit za operou. Na každém představení byla skupina nadšenců, kteří si pohlídali, kdy se hraje v Berlíně nová premiéra a na otočku vycestovali. To bylo milé.

Nebylo po zkušenosti s berlínskou Staatsoper zvláštní naskočit do běžného provozu v českých divadlech? Vnímala jsi to jako propastný rozdíl?

V Česku člověk častěji narazí na organizační problémy a odlišnou zodpovědnost za kvalitu nastudování. Sir Simon s námi strávil skoro dva měsíce dvoufázových zkoušek, piloval každé slovo, frázi, nádech. Jako slavný světový dirigent mohl mít asistenta a jezdit po svých kšeftech, ale neudělal to. Výsledek? Perfektní hudební nastudování. Doma se stalo, že nejmenovaní dirigenti na nastudování třeba vůbec nedorazili. Přesto jsou pod dílem podepsáni. My v tom holt umíme chodit a improvizujeme. Samozřejmě, divadla jsou podfinancovaná, ale nemůžeme se na to vymlouvat. V Jihočeském divadle vidím, přes kolik překážek musí klopýtat oblastní scéna a dojímá mně, jak urputně menší divadla bojují, aby udržela operu při životě. Vyžaduje to drahou propagaci, protože ve škole se o ní diváci mnoho nedozví, a pokud se sami nezajímají, celých čtyři sta let divadelních dějin je může klidně minout. To by byla obrovská škoda. 

Když už si to naznačila: Proč by měli lidé podle tebe přijít na operu?

Protože opera je prostě nejvíc. A nejen pro zpěváky. I já jsem si kdysi v rámci pubertálního vzdoru myslela, že opera je cosi vzdáleného. Tento názor jsem musela důrazně opravit. Opera je syntetické umění, v němž je vše. Vnímám ji jako završení, které svými mnoha složkami propojuje všechna umění do logického a uměleckého celku. Divák ale tuto složitost vnímat nesmí. On má dostat šanci uvolnit své emoce, prožít citový zážitek. Toho je hrozně těžké docílit – ale když se to podaří, je z toho vzpomínka na celý život i pro ty, kteří tvrdí, že opeře snad nerozumějí.

Není pro tebe jako umělkyni náročné zůstat v takovém kolosu autentická, přinést tam kus sebe? Představuji si, že je to komplikovanější, než když jsi na pódiu sama za sebe například v komorní hudbě. 

Často jsem přemýšlela nad tím, co chci já jako divák vidět na operním jevišti. Jestli chci ohromující masu zvuků a obrazů, ze které si nic nezapamatuji, anebo jestli mě zajímá postava, která z té anonymity vystoupí a zazpívá tak, že mi spadne brada. Asi tušíte… Proto se v operním cirkusu snažím zůstat sama sebou. Vnímám to tak, že mě pozvali kvůli tomu, co umím, co za mnou stojí; a byl by to podvod na diváka, kdybych mu to neukázala. Abych tedy odpověděla – není to zas tak složité, individualita je podstatou našeho tvoření. 

Umí s touto individualitou pracovat režiséři? 

Považuji za ideální, když člověka obsadí do role nejen podle hlasového, ale i podle představitelského typu. Opera je divadlo a jednotlivé role jsou psány jako velmi přesné lidské charakteristiky. Citliví režiséři a dirigenti to tak dělají. Hollywoodský film stojí a padá s castem a stejné je to v opeře.

Máš takovou roli, ve které si cítila, že tvému naturelu opravdu sedí? 

Mě v tomto ohledu baví Rosina. Je chytrá, vtipná, hubatá a s chlapci v opeře docela svižně zamete… ale tak žensky, moc se při tom nenamáhá. Stojí na tom komika celé opery, protože se doplňuje s podobně mazanou mužskou postavou, s Figarem. Jistým „protiúkolem“ byla pro mě Fenena. Hrát submisivní oběť, kterou všichni postrkují sem a tam, bylo opakem toho, jak vnímám roli žen. Sextus je postava složitá, nepochopitelný slaboch, zmanipulovaný svou milenkou až ke zločinu. Velmi mi vyhovovala Orlanda coby moderní žena v nemoderní době. Virginia Woolf byla jednou z prvních žen, která si troufla otevřít genderová témata. V roce 1920! Baví mě o nich uvažovat, dělat si legraci ze stereotypů. Určitou intelektualizaci mám v divadle také ráda. Je až zázračné, kolik lidských charakterů je možné vyjádřit.

Opera Here I am, Orlando otevírá témata, která dnes výrazně rezonují. Je podle tebe jednodušší otevírat aktuální otázky právě skrze soudobou hudbu, než je například režijně spojovat se staršími díly? Přece jen mám někdy dojem, že je prostředí klasické hudby poměrně konzervativní. 

Nejsem si jistá. Nejdůležitější je hluboké nebo virtuózní hudebně-divadelní dílo. Nepomůže otevírání angažovaných témat, pokud nemáte dílo, které patří na jeviště. Tak trochu se nabízí, aby aktuální problém byl zpracován moderním způsobem, soudobými prostředky. Ty však může divák obtížněji přijmout. Myslím si proto, že moderní řeč není podmínkou. Podívejme se do barokních oper: každou chvíli se tam někdo za někoho převléká, ženy hrají muže a naopak, naznačuje se homosexualita (Monteverdi)… a nikdo s tím nemá (a neměl) problém. 

… navíc zrovna tvůj obor je kalhotkových rolí plný…

… přesně tak. Je to legrace, že v divadle se bavíte genderovým zmatkem ve čtyři sta let staré opeře, a pak vylezete na ulici, po které prochází Prague Pride, a jste pohoršeni. Obecně si myslím, že prostředí divadla působí na lidské myšlení hygienicky. Tam je důležité pouze to, kdo vstoupí na jeviště, kdo režíruje, kdo diriguje. Jací jsou to lidé a co umí. To se Jiří Heřman snažil zdůraznit i v Orlandovi. Že je jedno, jakou má kdo orientaci nebo jak se identifikuje. Důležitá je jeho lidská hodnota a schopnosti. Vše ostatní je podružnost, méně významná okolnost života. 

Here I am, Orlando se zabývá i tématem nálepek, které si jako společnost vzájemně dáváme. Máš s tím zkušenost i ty?

Bohužel. České umělecké prostředí nálepky miluje a v opera není výjimkou. Já se snažím stát trochu opodál a není to vždy jednoduché.

Jako takovou pozitivní nálepku ale možná lze vnímat to, že jsi často popisována jako velmi všestranná pěvkyně. Na druhou stranu si však, jak vyplývá i z toho, co jsi říkala o loňských rolích, dlouhodobě udržuješ svůj lyrický obor, nezažila jsi nijak velký přerod, jak to řada zpěvaček mívá. Je to cílené, nebo jsi ani neměla pocit, že by tvůj hlas měl směřovat někam jinam? 

To zajímavá otázka. Věřím, že když zpěvák o svůj hlas poctivě pečuje, tak udrží typický charakter do vysokého věku. Hlas se obohacuje s věkem a zkušenostmi. Ženy zažívají hormonální cirkus kolem těhotenství a porodu – platí, že až poté se hlas definitivně ukotví v těle. Navíc, s dětmi se mění priority, člověk se psychicky uvolní a do hlasu a hlavy se dostane žádoucí odstup. Moje role sice patří do jednoho oboru, ale přece jen jej pokaždé v něčem přesáhnu, ať rozsahově nebo psychicky. Přesto nedovedu říct, kam to povede… zatím zůstává můj hlas zvukově mladý, lyrický, je vlastně mladší než já. Psychicky v sobě drama cítím, ne to temperamentové, spíše to intelektové. A k tomu máme ostatně v českém repertoáru pár dost nepříjemných postav matek a tchyní. Občas je také třeba se smířit s tím, že má člověk v hrdle něco jiného, než některá, byť milovaná, role požaduje, ale dobré role zároveň poskytují prostor pro různá uchopení. Existují i dramatické role, které mají lyrickou variantu, což je v Čechách ožehavé téma. Často se mylně domníváme, že referenční interpretace jsou jediná cesta a je třeba je slepě napodobovat. 

Stalo se ti, že bys do některé role sama vnesla něco, co pro ni není běžné? 

Určitě ano, třeba Dalila. Úzus je takový, že ji zpívá velký, jadrný, dramatický hlas a orchestr hraje forte. Zajímavé bylo, že jsme při pohledu do partitury zjistili, že Saint-Saëns pod part Dalily často předepisoval zúžený orchestr a nižší dynamiku. Proč asi? Předpokládal variabilitu obsazení, nabídl možnosti řešení. Nemusí to tudíž být vždy dramatická heroina, která trhá kulisy. Může být zlá jiným, horším způsobem, vypočítavým, manipulativním. V tomto smyslu nezapomenu na Carmen Elīny Garanči. Byla rezervovaná, volila jiné prostředky, než jaké bychom od Carmen čekali. Nezpívala ji „cigánsky“ jako jiné zpěvačky, naopak sladce až mazlivě a pro mě byla lepší, než kdyby ji tlačili do stereotypní a pro ni nepřirozené pózy. 

K stereotypům očividně vztah příliš nemáš a nebudu se proto ptát, jaké další bys chtěla bourat. Naopak by mě ale zajímalo: máš i ty někde hranici, za kterou by si nešla? 

Vůbec nemám problém uznat, že něco nezazpívám. Podívám se do not, a když zjistím, že to není pro mě, tak, někdy s lítostí, nabídku odmítnu. A pak samozřejmě se mi něco prostě nelíbí. Zatímco k Janáčkovi jsem si musela cestu hledat, a teď chápu jeho genialitu, tak třeba Wagner mě stále neoslovuje. Ale mnoho kolegů ho miluje, tak se snažím. Nakonec mě asi dostane přes písně, protože s Wesendonck Lieder jsem už měla tu čest a jsou jednoduše nádherné.

A co česká hudba? Tu vnímáme úzkostlivěji, ukazuje se to i v Roku české hudby, často o ní a o tom, jak by se měla interpretovat a znít, panují poměrně hluboce zakořeněné představy. Ani zde není tvoje citlivost vůči zaužívané tradici vyšší? 

Snažím se o citlivost vůči dílu a hudbě, méně vůči tradici, která může a často je mylná. Vzešla jsem ze staré hudby a mám celkově jiný zvukový vkus, rovněž se jinak dívám na hledání „historické pravdy“. Za zvukový svět velkých symfoniků – Mahler, Strauss, Dvořák, Brahms a další – považuji dobové dechy a střevové struny. Je jasné, že se nepoužívají, jsou k tomu důvody. Ve výsledku nejde o to, na co se hraje, ale jak se hraje. Ale těšilo by mě, kdybychom si uvědomili, že do druhé světové války neexistovaly kovové struny. Osobně mi subtilnost a dobrá pojivost střevových strun s hlasem chybí. Například u Mozarta ji postrádám zásadně. Další zajímavou věcí je ladění. Hrát klasicismus na 430 Hertz (o čtvrttón níž) je historicky správné. Dnes ladíme na 443 Hertz a pohodlné to není. My zpěváci to pociťujeme: hlasy zůstávají stejné, ladění nástrojů stoupá. Part Sexta dosahuje v lehké, rychlé koloratuře vysokého bé, což je pro mezzosoprán pracné. O zvyšující se ladění tedy z principu nestojíme. 

Jaká bude pro tebe nadcházející sezona? Bude více odpočinková?

Odpočinková bude z toho hlediska, že chystám jen dvě operní premiéry, ale za to jednu krásnější než druhou: jednou je Madama Butterfly, druhou Gounodův Faust. Nejdřív tedy pěkná role Suzuki, kterou teď intenzivně poslouchám. Silné, intimní drama. Puccini měl originální vokální myšlení, našel vlastní hudební styl a bude mi ctí se s ním seznámit. Pak se také těším na koncerty s naším prvním orchestrem. V Českém spolku pro komorní hudbu uvedeme recitál s klavíristou Miroslavem Sekerou s programem, který rádi hrajeme. Jedná se o skladby Mozarta a Haydna a opět o drobné boření mýtů – Mirek totiž moderní klavír dokáže zkrotit tak, že místy malinko připomíná klavír dobový. Dále pak s Českou filharmonií a s Jakubem Hrůšou provedeme Vokální symfonii Vladimíra Sommera. Je to velký, náročný kus, i pěvecky má můj respekt.

Foto: Ilona Sochorová, Staatsoper Berlin / Ruth Walz, NdB / Marek Olbrzymek, JD / Martina Root, ND Praha / Zdeněk Sokol, DJKT, archiv Klasiky+

Facebook X E-mail WhatsApp