„Já jsem to neplánoval,“ říká s upřímně skromným úsměvem Nick Pritchard, ať už se ho ptáte na aktuální úspěchy nebo na kariéru v oblasti starší hudby. Tenorista, který se svému renomé těší hlavně díky bachovským projektům, přijíždí letos na Pražské jaro. S Václavem Luksem a Orchestra of the Age of Enlightenment uvede Haydnovo Stvoření.

Ze zpráv, které jsem si o vás během přípravy na rozhovor četla, je zřejmé, že aktuálně zažíváte velmi úspěšné a nabité období kariéry. Jak si to užíváte? 

Ve Spojeném království máme pořekadlo, že na výchovu dítěte je potřeba celá vesnice. To platí také o budování kariéry. Je skvělé získat uznání a dostat příležitost vystupovat s fantastickými lidmi na krásných místech. Já jsem ale nikdy nebyl člověk, který by měl takto velký plán. Nejsem z těch, kdo říkají: Tak tady, na tomto jevišti, si musím v určitý moment zazpívat. Z toho plyne, že tam, kde teď jsem, jsem se dostal díky tomu, že mám kolem sebe správné lidi. Moje agentka i její asistent jsou úžasní, také moje pedagožka zpěvu mi velmi pomáhá. Takže když čtete, jak se mi daří, je to díky tomu, že mám kolem sebe celou dobu dobrý tým. A pak je zde samozřejmě moje rodina… Nic z tohoto by nebylo možné bez mé ženy, která se stará o naše dvě děti, když nejsem doma. Já toto v plánu opravdu neměl, stejně jako jsem se cíleně nerozhodnul pro starou hudbu, ve které jsem teď známý nejvíce. Je to vzácná, cenná situace, že moje nejoblíbenější hudba je zároveň tou, která mi dobře sedí. 

Na to jsem se vás chtěla zeptat také. Cesta ke staré hudbě u vás nebyla úplně přímočará, během studií jste podle svých slov zpíval i řadu jiných žánrů… 

Jak jsem řekl, nebylo to vědomé rozhodnutí, nikdy jsem si neřekl: Tak jo, teď se vydám tímto směrem. Nicméně, ten druh hudby, který teď dělám, tudíž hlavně ta starší, se hodí pro ansámbly a komorní seskupení, a právě odtud vedla má cesta. Jako mladík jsem hodně zpíval v sborech, především v místních sborech v městečku, kde jsem vyrůstal. Pak jsem studoval, také na Oxfordské univerzitě, kde jsme měli jakési sborové stipendium. Tam jsem tedy tři roky zpíval v profesionálním sboru. Bavilo mě, že ve sboru musíte neustále poslouchat, co se kde v ansámblu děje. No a jelikož pro sbor existuje mnoho staré hudby, myslím tím ještě starší než baroko, tak jsem se k tomu dostal velmi přirozeně. Řekl bych navíc, že to také sedí k mému hlasu, mám takový lehčí zvuk. 

Takže je to také styl, který je pro váš hlas nejpohodlnější a cítíte se v něm nejlépe?

Ano. Myslím si, že s postupem věku se možná začnu zajímat i o něco většího, ale ano, cítím se v tom pohodlně. Má to ale své výzvy. Ty ale nespočívají v tom, že by vás přehlušil velký orchestr, jako by tomu bylo, kdybych zpíval něco romantického. Jsou spíše opačné – zpěvák je dost odhalen, exponován. Často nás doprovází jeden obligátní nástroj a continuo. Takže bych řekl, že v tomto typu repertoáru je prostor pro chyby mnohem menší. Také hodně zpívám Bacha, který… no, není to skladatel, který by byl příliš laskavý k hlasu. Je to samozřejmě úžasný autor! Ale jeho hudba je veskrze instrumentální a v áriích se tak vždy musím vypořádat s něčím zvláštním, co jsem nikdy předtím dělat nemusel. Takže ano, z hlediska zvuku, který vydávám, se cítím pohodlně a přirozeně, protože se hodí k barokní hudbě. Ale není to vždy jen pohodlné zpívání. 

Jak se s tou exponovaností vyrovnáváte? Máte na to už nějaký postup, způsob, jak se připravit? 

Trvalo mi dlouho, než jsem se začal cítit komfortněji. Jak jsem zmínil, je to taková instrumentální kompozice pro hlas. U Bacha je výzvou najít vůbec místo, kde se v delší linii nadechnout; v jeho skladbách jsou krásné, rozsáhlé fráze. Prvním krokem je tak podle mě najít v jeho skladbách vokální rysy. To je jedna z věcí, které mi fungují – nacházím příležitosti pro více vokálních gest, možná vice lyrických, tak, aby se hudba stala pro zpěv vhodnější. Když se totiž snažíte napodobit nějaký nástroj, zvuk, který vydává, je to celé ještě těžší. Existují přístupy či školy, v nichž se razí názor, že se hlas a nástroj mají doplňovat, což je určitě pravda, protože chcete v kombinaci s nástrojem znít přirozeně. Ale také mám pocit, že hlas do hudby přináší jiné vlastnosti a kvality než nástroj a naopak. Myslím, že stojí za to věnovat tomu pozornost. 

V Praze budete zpívat Haydnovo Stvoření. Jak jsou na tom z hlediska zpívání Haydnovy skladby? Napsal sice řadu oper, přesto známe jeho vokální tvorbu spíše zběžně. Jaká tedy je? 

Jedním slovem úžasná. Mám ji moc rád a řekl bych, že je mnohem více nakloněná hlasu, Haydn je vůči zpěvákům empatický. Jeho opery jsem nezpíval, pár jich znám, ale jak říkáte, napsal jich hodně a byl tudíž v této tradici dostatečně zorientován. V operní tradici je přitom rozhodně zakořeněna lyričnost a Haydnovi tak byla mnohem více vlastní než Bachovi. Je to velmi příjemné. Výzvy tam jsou jistě také, ale úplně jiné… Co se charakteru Stvoření týče, orchestrální doprovod je samozřejmě o něco větší než u barokní hudby, na kterou jsem zvyklý, ale nikdy není přehnaný. Jsou tam velkolepé momenty, například když zpívá ve Stvoření sbor. Kdykoli však zpívá tenor, který mám to štěstí zpívat, je to velmi něžné a intimní.  Navíc, v Praze budu zpívat s Orchestra of the Age of Enlightenment, tudíž se specialisty na historicky poučenou interpretaci. Hrát se bude na střevové struny s měkčím zvukem, které se používaly v Haydnově době. Takový zvuk se hodí k lehčímu tónu, který uplatňuji v barokní hudbě, myslím, že to je i důvodem, proč jsem byl k této spolupráci osloven. Obecně je zajímavé slyšet tento kus v různých interpretacích, s různými pěvci. Často jej zpívají i těžší hlasy, což s moderním orchestrem funguje perfektně. Domnívám se ale, že my budeme cílit na komornější výsledek.  

Rozumím. Chytnu se teď toho, že jste zmínil, že Haydn před vás také staví výzvy, byť jiné než Bach. Jaké? 

Výzvy… Není to vyloženě Haydnovo specifikum, ale ve Stvoření cítím nutnost udržet plynulost příběhu, udržet drama, dostat ho do popředí, do centra pozornosti. U oratoria, na rozdíl od opery, totiž lidé často zapomínají, že má příběh. Nejsou to samozřejmě operní intriky, lidé v přestrojení, sex, násilí a tak dále, ale pořád jsme tam proto, abychom vyprávěli. Haydn si toto libreto, tento příběh z Bible, vybral proto, aby ho sdílel s diváky. Je potřeba mít to na paměti, samozřejmě nejen u Stvoření. Takže bych řekl, že je výzvou dokázat, že to není muzejní expozice, která patří do Písma svatého. Musí to být živá, dýchající věc, která se pro diváky stane vzrušující. 

Když zmiňujete biblický námět, napadá mě, že Haydna obvykle nevnímáme jako nábožného člověka, rozhodně ne tolik jako Bacha. V čem podle vás tkví nábožnost nebo prostě duchovno Stvoření? 

První, co mě napadá, je spojení s přírodou. Také nejsem nábožensky založený člověk, ale zpívám mnoho náboženské, duchovní hudby. Proto se k významu, hloubce a prožitku skladeb napsaných nábožnými lidmi často přibližuji skrze lidskost, vášně a také přírodu. A právě ta mi vytane na mysl, když mluvíme o Stvoření. Okamžitě mě napadá pasáž o východu slunce, psaná také v mém partu. Tenor zpívá recitativ hned po neuvěřitelné gradaci orchestru, která vykresluje první východ slunce na Zemi. Je to ta nejkrásnější, nejslavnostnější hudba. Předpokládám, že z náboženského hlediska na tuto hudbu lze pohlížet tak, že je to vše Boží plán. Všechno to stvořil za šest dní a nám se sluší za to poděkovat. Ale myslím, že je na místě děkovat i za přírodu a za to, co nám dává – to by byl můj přístup. 

Když se vrátím k interpretaci: Budete zpívat s Orchestra of the Age of Enlightement, dirigovat bude Václav Luks. To jsou v rámci historicky poučené interpretace velmi zvučná jména, k jakým se ostatně řadíte i vy sám. Jaké jsou pro vás hlavní principy, pilíře tohoto interpretačního přístupu? 

Za podstatný považuji komorní přístup. V tomto případě budeme mít dirigenta, ale často se lze setkat i s provedením staré hudby bez něj. I proto o tom přemýšlím právě v intencích komorního zpívání a hraní. Důležité je také říct, že historicky poučeně se samozřejmě nemusí provádět pouze barokní hudba – do té ostatně nezapadá ani Stvoření. Historicky poučeně může být interpretována jakákoliv hudba jakéhokoliv období, pokud jsou například nástroje takové, jako v dané době. Vzpomeňme si na počin Rogera Norringtona, který „historicky poučeně“ nahrál Mahlera. I Orchestra of the Age of Enlightenment nedávno hrál Sibelia, Berlioze, Gilberta a Sullivana. Stačí, když se přistupuje dílu tak, jak by se to dělalo v době jeho vzniku. Pokud jde o vokální složku, abych byl upřímný, snažím se o tom příliš nepřemýšlet. Mám trochu problém s myšlenkou, která je v pěveckém světě velmi rozšířená: totiž že barokní hudba, když se k ní zas vrátím, vyžaduje více než cokoli jiného specifický typ hlasu nebo přístup k zpěvu. To je samozřejmě pravda: ale neplatí to o každé hudbě? Každý typ hudby musí být interpretován stylově a vhodnými zpěváky. A ano, existují témata jako například ozdoby, o kterých musíte mít znalosti, abyste mohli třeba barokní hudbu interpretovat v plném rozsahu. Ale opět, nemyslím si, že se to liší od jiných hudebních období. Takže já zpívám stejně rád například Mozarta jako Benjamina Brittena… prostě přijdu a zazpívám to tak, jak to umím. 

To se možná liší od častého chápání historicky poučené interpretace jako oblasti, která vyžaduje intelektuální přístup a více teoretických znalostí. Jsou to pro vás relevantní věci?  

To, co říkáte, je naprosto pravda. Lidé často spojují historicky poučený přístup s traktáty a výzkumem, protože zjistit, co a jak se dělalo před třemi čtyřmi sty lety si vyžaduje více práce. Tímto způsobem se lze přiblížit původnímu záměru, což je cílem. Já ale tuto zkušenost nemám.  

Jaký je tedy váš pohled? 

Samozřejmě mě zajímá ta historie. Ale zajímá mě historie veškeré hudby, kterou zpívám, bez ohledu na to, z jakého období pochází. Označení „historicky věrné provedení“ možná berou lidé až příliš vážně, z čeho plyne i to, že je toto odvětví vnímáno jako příliš akademické. Mysleme ale na to, že jde pořád o interpretaci provedenou moderními lidmi, v moderních prostorách. Nikdy to nebude stoprocentně přesné, vždy budou ústupky. Zpíval jsem Bacha v Royal Albert Hall, jistě celkem poučeně, s dobovými nástroji. Ale byl to velký orchestr a hráli jsme v sále pro šest tisíc diváků, což asi v Bachově plánu nebylo. 

Možná tedy existují i různé úrovně „poučenosti“.

Je to tak. Navíc, i situace je pokaždé jiná. Záleží na tom, kde se nacházíte, v jaké zemi, co jste měli ten den k snídani, kolik jste se vyspali předchozí noc, pořád se to mění. Mít jeden jediný přístup by mohlo být trochu omezující.  

Zmínil jste, že každá hudba potřebuje svůj přístup a je třeba na ní pohlížet stylově. Co soudobá hudba? Zpíváte také písně současných skladatelů, jak je interpretujete?  

Vždycky se řídím textem; to je pokaždé dobrý výchozí bod. Ptám se, co inspirovalo skladatele k tomu, aby se posadil a napsal tuhle hudbu. Obvykle je to už existující báseň nebo kousek příběhu. Do interpretace pak samozřejmě vstupuje řada dalších faktorů: zrovna u písní jsem často sám s klavírem, to je velmi odlišné například od Stvoření. Můžete například riskovat a zpívat mnohem tišeji, použít barvy, které bych v orchestrálním prostředí použít nemohl. Ale základem je právě text. Protože představivost, obrazy, téma, emoce vyjádřené prostřednictvím textu ovlivňují nejen kompozici, ale jsou z hlediska prožitku interpreta tím, co nás vtáhne do děje. V momentě, kdy přemýšlíte, co měl na mysli skladatel, co básník a co si o tom všem myslím já, v momentě, kdy se fantazie rozběhne, změní se zvuk vašeho hlasu. Věřím, že zpěv zní jinak, když se do toho opravdu ponoříme.  

Na závěr zpět k vašemu vystoupení na Pražském jaru. Proč bychom si měli přijít poslechnout Stvoření, v němž budete zpívat? 

Dobrá otázka. Myslím, že uslyšíte orchestr, který je absolutně na vrcholu své formy. Navíc to bude opravdu zajímavý zvuk, všechno zde zní mnohem jemněji, ale v potřebných momentech to má stále velkou sílu. Uslyšíte anglický sbor složený z nejlepších sborových zpěváků na světě, protože sborová scéna v Anglii, ve Velké Británii, je celosvětově nejlepší. Ale především je tu hudba. Upřímně řečeno, je to jedna z mých nejoblíbenějších skladeb v repertoáru. Je radostná, veselá, živá, plná tance, ale i dramatu a krásy přírody. Když sbor začne zpívat, jsem nejšťastnější, když jen sedím a slyším je za sebou. Je to prostě jedna z těch nejlepších skladeb. 

Foto: archiv Nicka Pritcharda, Nick James

Facebook X E-mail WhatsApp