„Výkon Martina Šrejmy v hlavní roli si zaslouží nejvyšší uznání.“

„Všichni hráli a zpívali s chutí, vše plynulo jakoby samozřejmě.“

„Závěrečný potlesk diváků byl spontánní a dlouhotrvající.“

Málokoho, kdo se alespoň trochu zajímá o film, minul film Kmotr. Mnohému se v mysli ihned vybaví ústřední melodie filmu, hraná na trubku. A možná také jméno jejího autora, kterým je Nino Rota. Divák s hlubším zájmem o film si připomene i názvy dalších filmů, ke kterým tento skladatel napsal hudbu: Gepard, Silnice, Amarcord, Sladký život… Těch filmů bylo celkem vice než sto padesát! Málokdo však bude vědět, že Rota byl jako skladatel plodný i mimo oblast filmu a že je také – kromě mnoha jiných skladeb – autorem dvanácti oper. Jednou z nich je Florentský slaměný klobouk a právě tuto úspěšně nabídlo Národní divadlo moravskoslezské 14. dubna na pražském festivalu Opera.

Poutavě a čtivě napsaný tištěný program k ostravské inscenaci připomíná zajímavá fakta týkající se předlohy k této opeře, komedie Eugèna Labiche a Marc–Michela Slaměný klobouk, která se stala ihned po své úspěšné premiéře v roce 1851 jednou z nejhranějších komedií na světě a je jí dodnes. Když se tedy čtyřiatřicetiletý skladatel Nino Rota v roce 1945 rozhodl k jejímu zhudebnění, věděl, že pokud bude věrný předloze, polovinu úspěchu má zaručenou.

S komickými operami to však nebývá jednoduché. Ne všechny, které takovými chtěly být, jimi skutečně jsou. Platí to i o operách, komponovaných na libreta vzniklá přepracováním úspěšných komedií. Divák se bude určitě lépe bavit na Shakespearových Veselých paničkách Windsorských než na Verdiho Falstaffovi. V případě Florentského slaměného klobouku to neplatí. Nino Rota napsal skutečnou komickou operu.

Jak charakterizovat její hudbu? Kdybychom ji měli stylově zařadit, hodilo by se nejspíše označení postromantická, pro někoho možná eklektická. Především se však hezky poslouchá! Navazuje na ty nejlepší italské tradice, přičemž si skladatel umně pohrává s různými styly i formami. Pozorný posluchač zaznamená i odkaz na Wagnerovu Jízdu valkýr či na sborovou scénu z Gounodovy opery Faust a Markétka. Hudba má potřebný spád, pro komedii nezbytný, několik lyrických pasáží je zpestřením i dokladem o skladatelově schopnosti napsat krásnou, zpěvnou melodii. Časový průběh hudby v souladu s jevištním děním je u komedie zásadní. V tom je Rota mistr, děj plyne rychle, všechny komické situace mají ten správný timing. 

Takové bylo i hudební provedení dirigenta Marka Šedivého. Rychlými tempy, která volil, neusnadnil úkoly pěvcům. S ohledem na množství textů (zpívalo se v italském originále), nebylo zvládnutí rolí snadné. Platí to zejména pro hlavní mužskou roli Fadinarda, kterou nastudoval Martin Šrejma. (Rozhovor s ním čtěte ZDE.) Jeho výkon si zaslouží nejvyšší uznání. Nejen, že zvládl part po této stránce, ale i pěvecky dokonale, včetně exponovaných vysokých tónů, přičemž jeho hlas zněl velmi příjemně. Herecky byl brilantní, své postavě dal správnou míru komiky. Ostatně podobně lze charakterizovat představitele všech rolí. Z mužských zaujali nejvíce Jiří Hájek jako podváděný manžel Beapertuis, Daniel Kfelíř jako poručík Emilio či Martin Gurbaľ jako budoucí Fadinardův tchán Nonancourt. Vkusnou komikou obdařili své role i Rudolf Medňanský (jako Achille z Rosalby a Strážný), Josef Moravec (Strýc Vezinet) a Martin Javorský (Sluha Felice). Z dámského obsazení je třeba na prvním místě jmenovat Veroniku Rovnou (nevěsta Elena), která brilantně zvládala i náročné koloratury. Nevěrná manželka Anaide v podání Barbory Perné, Marcela Gurbaľová jako Modistka i Anna Nitrová jako Baronka ze Champigny přispěly k úspěchu večera.  

Všichni hráli a zpívali s chutí, vše plynulo jakoby samozřejmě. Na tom má nepochybně hlavní zásluhu režisér Jiří Nekvasil. Inscenace má správnou míru humoru, je „opepřena“ vtipnými nápady. Autorem některých z nich je možná Števo Čapko, který je uveden v programu nejen jako spolupracovník pro pohyb, ale také jako „gagman“. Poněkud nezvyklé v operním prostředí, ale výsledku určitě ku prospěchu. Zřejmě on je tím, kdo na jeviště uvedl a na něm rozpohyboval dva mladé muže, jejichž civilní jména ani postavy, které představují, jsme v programu bohužel nenašli.

Děj posunuli inscenátoři do padesátých let 20. století, což nebylo výsledku ke škodě. Lze si představit, že v té době si francouzská vyšší společnost ještě ráda užívala ranních vyjížděk na koni do Buloňského lesíka. Ústřední zápletka je tedy věrohodná. Pavel Bazika je autorem jednoduché, ale funkční scény s obligátními dveřmi, které v komediích tohoto typu hrají důležitou roli. Minimálními obměnami vytváří scénograf vhodná prostředí. Scéna navíc fungovala dobře akusticky, což ve Stavovském divadle není bez významu. Celkový komický charakter inscenace podtrhují i zdařilé kostýmy Zuzany Bambušek Krejzkové. 

Představení mělo vysokou úroveň ve všech složkách. Není tedy divu, že závěrečný potlesk diváků byl spontánní a dlouhotrvající. Rozhodně jsme zažili jeden z vrcholných večerů festivalu.

Foto: Daniel Jäger

Facebook X E-mail WhatsApp