„Divákům bych klidně doporučil, aby se před zhlédnutím opery podívali na slavný film Slaměný klobouk, je to herecký koncert.“

„Fadinard pro mě byl zatím úplně nejtěžší role ze všech.“

„Rota záměrně velmi často používal motivy z děl jiných skladatelů jako takovou poctu operním velikánům.“

V rámci Festivalu hudebního divadla Opera 2025 uvede Národní divadlo moravskoslezské v pondělí 14. dubna na jevišti Stavovského divadla nedávno premiérovanou operní komedii Nina Roty Florentský slaměný klobouk. Představitel hlavní role Fadinarda Martin Šrejma v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz mluví o tom, jak se s dílem seznamoval či jaké zajímavé prvky v opeře nachází.

Opera Florentský slaměný klobouk od Nina Roty u nás není příliš známá. Bylo to pro vás také první seznámení s tímto dílem?

Nina Rotu jsem znal především jako autora filmové hudby. Vím, že má i symfonická díla, ale s jeho operou to pro mě bylo první setkání a musím říct, že velmi příjemné, role Fadinarda jako by byla napsaná přímo pro můj hlas a zpívá se mi velmi dobře. Ačkoli je náročná a postava je na jevišti v podstatě pořád, pěvecky mi velice dobře sedí. 

Nino Rota proslul především svým soundtrackem k filmu Kmotr. Cítíte v díle nějaké prvky, které by připomínaly právě filmovou hudbu?

To bych přímo neřekl, ale Rota záměrně velmi často používal motivy z děl jiných skladatelů jako takovou poctu operním velikánům, takže v jedné části je například Wagnerova Jízda Valkýr, v ansámblech zase slyšíme Rossiniho – zpíval jsem například v Lazebníkovi sevillském nebo v Popelce a slyším tam výrazné prvky obojího. V některých duetech mám zase pocit, jako bych zpíval něco od Donizettiho, jinde slyším prvky Verdiho nebo recitativy podobné Puccinimu. Možná je tam i jistý vliv filmové hudby, ale já jako operní pěvec vnímám primárně tyto motivy, protože jsou mi blízké z jiných oper, které jsem v minulosti zpíval. 

Jaké je režijní pojetí Jiřího Nekvasila? V jaké době se ocitáme a co v inscenaci akcentuje?

Myslím, že jeho pojetí je velmi nadčasové, soustředí se především na komiku a absurditu situačního humoru. Na jevišti máme například spoustu dveří, kterými odcházíme a přicházíme do různých místností a které spoluutvářejí komické situace. Kdybych například jako Fadinard přišel na jeviště o půl minuty dřív, mohl jsem si celé martyrium s kloboukem ušetřit. Ale na tom je ostatně celý příběh založený.

Vnímáte v opeře prvky absurdního dramatu, jak ho spoluutvářel třeba Eugène Ionesco nebo u nás Václav Havel?

Vlastně ano, spousta těch situací je v jádru až absurdní a často jsou založené na nedorozumění nebo nefunkční komunikaci stejně jako právě absurdní dramata. Asi nejpatrnější je to v duetu s hraběnkou, kdy dochází skutečně k naprostému komunikačnímu šumu a úplnému míjení se, kdy mluvíme, jak se říká, já o voze a ona o koze – já o klobouku a ona o Itálii. A takových situací je tam samozřejmě více. Zároveň trochu absurdně vyznívají právě různé příchody, odchody, setkání…

V Česku je zároveň poměrně známé filmové zpracování Slaměný klobouk s Oldřichem Lipským a Milošem Kopeckým. Podíval jste se pro inspiraci na film? 

Přiznám se, že jsem tento snímek objevil právě díky ostravské inscenaci, předtím jsem ho neznal. A je naprosto výborný, je to herecký koncert mnoha úžasných herců. Kromě Lipského nebo Kopeckého tam hraje třeba Vladimír Menšík, Iva Janžurová nebo Stella Zázvorková. Nicméně film posouvá interpretaci trochu jiným směrem, přidává ještě navíc zápletku, že sám Fadinard je na záletech, to my v opeře nemáme. Zůstáváme u příběhu Nina Roty, kde jde skutečně o lásku, Fadinard v našem případě není nevěrník, takže jsem se filmovým ztvárněním příliš neinspiroval, protože charakter Fadinarda je v opeře odlišný.

Může být díky tomuto zpracování opera českým divákům bližší, i když jinak třeba není příliš známá?

Samozřejmě, a dokonce bych jim klidně doporučil, aby se nejprve na film podívali. Opera Nina Roty se totiž odvíjí neuvěřitelně rychle – jak textově, tak situačně. Samozřejmě na každou operu je lepší přijít se znalostí libreta, ale myslím, že v tomhle případě obzvlášť. Při snaze číst překlad titulků a sledovat, co všechno se zároveň děje na jevišti, se totiž divák může snadno ztratit nebo mu může něco uniknout. Je poměrně náročné sledovat všechno naráz. Takže to klidně může být dobrá průprava – návštěvník si operu více užije, když se bude v ději předem orientovat. 

Máte nějakou oblíbenou scénu, kterou si zvlášť užíváte?

Velmi mě baví scéna u hraběnky na plese na konci druhého dějství, jsou tam úžasné kostýmy a hudba je velmi živá, barvitá. Celou scénu si hrozně užívám. 

Máte v oblibě komediální role? Nebo jsou vám bližší ty vážnější?

Komediální role mám rád, je to vždycky výzva, ale moc mě to baví. Musím říci, že Fadinard pro mě byl zatím úplně nejtěžší role ze všech. Ne pěvecky, ale textově. Většina oper funguje na principu, že se zazpívá hlavní myšlenka a pak se v kolečku ještě několikrát opakuje, vrací se k ní… Ale tady co fráze, to nová myšlenka, která ještě ke všemu třeba výrazně hýbe dějem. Toho textu je tam opravdu neuvěřitelné množství a všechen se ho naučit pro mě byl docela oříšek. Je to skoro dvoj- nebo trojnásobek co v jiných operách. 

K takové roli je asi potřeba mít dobrého jevištního partnera. Jak se vám hraje s představitelkami Eleny Veronikou Rovnou a Ladou Bočkovou? Funguje mezi vámi to správné napětí?

S oběma se jako stálý host moravskoslezského divadla potkávám na jevišti často, takže už jsme na sebe zvyklí. Z legrace dokonce říkám, že Veronika Rovná je moje „divadelní manželka“, protože spolu zpíváme jako pár opravdu často, a díky tomu nám to funguje, protože víme, co jeden od druhého očekávat.

Jaké další projekty jsou před vámi v nové sezóně?

V Národním divadle moravskoslezském budu pracovat na velkolepém oratoriu Franze Liszta Christus a také uvedeme premiéru Rossiniho Mojžíše a Faraona, to bude tuším úplně první provedení tohoto díla u nás, takže se velice těším, že budeme mít možnost tuto operu divákům nabídnout. 

Je ještě nějaký projekt, třeba v jiném divadle, na který se těšíte?

Mám velkou radost, že vstoupím jako Princ do pohádkové inscenace Zdeňka Trošky ve Státní opeře.

Foto: Martin Popelář / NDM, CSFD, archiv KlasikyPlus.cz, archiv umělce

Facebook X E-mail WhatsApp