Česká filharmonie s violoncellistkou Anastasií Kobekinou nasytila 6. května posluchačovy smysly trojicí modernistických děl, v nichž se ostrost a nesmlouvavost prudkých expresí vnitřně snoubila s nevšední interpretační invencí. Středeční večer se ve Dvořákově síni naplnil Stravinským, Dutilleuxem a Dessnerem, aby prohloubil povědomí publika o neobyčejných schopnostech předního tuzemského orchestru a hlubokém odkazu moderní a soudobé klasické hudby.

Slyšet na jednom koncertě tvorbu Igora Stravinského, Henriho Dutilleuxe a Bryce Dessnera je svátek pro všechny, kdo vedle klasických a notoricky se opakujících repertoárových čísel ocení chytře zvolenou kombinaci radikálního neofolklorismu, nové hudby a soudobé stylové fúze. Česká filharmonie ideově strukturovala rudolfinský večer se záměrem představit část z duchovního a inspiračního světa svého historicky prvního rezidenčního skladatele Bryce Dessnera, jenž coby úspěšný americký tvůrce klasické a populární hudby vstoupil do povědomí hudební obce obratnými přesmyčkami různorodých hudebních stylů a žánrů. Vyjma české premiéry Dessnerovy koncertantní skladby pro violoncello a symfonický orchestr tak posluchač mohl ocenit i opusy dvou neoddiskutovatelných milníků hudebních dějin, pro něž průkopnické zacházení s tónovým materiálem a zvukovou paletou různorodých témbrových odlesků znamenal umělecky svébytný nástroj výrazového sdělení. Stravinského Svěcení jara a Dutilleuxova symfonická koláž Métaboles z roku 1964 utvořily vhodný stylový komplement k dessnerovské kompoziční imaginaci, přičemž povýšily celou koncertní událost na úroveň tematicky koherentní programové syntézy, na jejímž základě se dirigentské gesto Semjona Byčkova a hybná hra Anastasie Kobekiny mohly postavit do čela akusticky drtivého útoku disonantních šlehů a rytmicky nesmlouvavých nájezdů.

Pětivětá skladba Henriho Dutilleuxe představuje v avantgardní symfonické literatuře typ přísně strukturálního myšlení, které se v kontextu moderny šedesátých let objevuje jen zřídkakdy. Významný francouzský skladatel, jenž na scénu vstoupil jako svébytný tvůrce děl lavírujících mezi přiznaně experimentálním slohem a klasickou modernou, situoval dílo do svědomitě rozpracovaného tektonického prostoru, v němž motivická vynalézavost a mistrně budovaná gradace vytvářela poslechově poutavou formální stavbu překypující strhujícími polyrytmickými pasážemi a nad hranicí tonality se pohybujícími horizontálními formacemi. Česká filharmonie úvodní motiv skladby posadila do zdobně vymodelované dynamiky, jež díky neklidné výrazové charakteristice připravila žádoucí akustické podmínky pro nástup zvukově rozzářených smyčců a úsečných žesťů. Zcela impozantního účinu doznala především třetí věta, během níž Dutilleux mistrně rozehrál místy až jazzově vyznívající fugatovou situaci, o jejíž synkopické tvary se na vysoké hráčsky úrovni postaraly především zástupci smyčcové a bicí sekce. Hráči promptně reagovali na rytmické výzvy jednotlivých partů, čímž nejenže tuto vysoce komplikovanou kompozici přetavili v hravý kaleidoskop dynamických relací, ale také připustili posluchače do samého jádra její formální výstavby. Dirigent Semjon Byčkov si zde počínal jako naprostý profesionál: umně korigoval rozmanité výrazové prvky díla, jež s uměleckou vyvážeností zpětně zasazoval do motivické výstavby skladby. Výsledkem bylo ukázkové provedení autenticky modernistické kompozice, kdy se technická zdatnost instrumentalistů přirozeně prolínala s dirigentskou schopností moderovat všechny minuciózní poměry mezi kompozičním celkem a jeho částmi.

První půle večera vyvrcholila evropskou premiérou Dessnerovy programní skladby Trembling Earth, symfonie pro violoncello a orchestr. Americký skladatel se v souladu se svou úspěšnou kariérou v populárním a filmovém průmyslu, v němž nosnost příběhu a dramatika charakterů vždy utváří směrodatnou inspiraci hudební invence, rozhodl vybudovat jednovětý koncertantní opus na osobní meditaci nad proměnami přírodního a lidského bytí. Tento filozofický rámec přetvořil do dvoufázového tektonického plánu, ve kterém se ostrá, rytmicky značně minimalistická místa pravidelně střídala s výrazově odlehčenými a sólově exponovanými plochami. Skladbu otevřela rytmicky mechanická, drsně akcentovaná hra violoncellistky Anastasie Kobekiny. Její postoj k bohatě akcentovaným kompozičním povelům, kombinující smysl pro rozlehlejší rytmická pásma s konkrétními vhledy do barvou nesené exprese, učinil z provedení Dessnerova počinu pestrobarevný průvod řemeslné brilance a interpretační kreativity.

Bryce Dessner v Trembling Earth vsadil na efektní ostinátní rytmické tvary, jež dle potřeby obohacoval o kladení dalších rytmických vrstev, rozrůstajících se postupně do širokého vějíře metrických a akcentových vztahů. Tento zajímavý skladatelský podnět se však v průběhu postupně vyčerpával, což místy vyprazdňovalo formální stránku díla. Zdálo se tak, že potenciál uložený v Dessnerově bezpochyby vyzrálém a značně vyprofilovaném stylu nebyl v tomto případě zcela naplněn a že úpadek přirozeně gradačních míst do poněkud zdlouhavých, rytmicky se opakujících úseků trochu poškodil jinak celkově kompaktní a v jistých chvílích zajímavé dílo. Originalita skladby se nejvíce projevila v místech, kdy Dessner na postmoderní způsob záměrně ironizoval romantické, s kýčem si pohrávající umělecké konvence prostřednictvím sáhodlouhých vzestupných glissand, jež z jedné strany narušovaly předvídatelný průběh skladby a ze strany druhé potvrzovaly kýčovitý romantický úzus při vynuceném uvolňováním přílišného množství emocí posluchače. Tato umělecká distance, jež však zároveň odpovídala úplnému ztotožnění se s citově nabubřelými romantickými technikami, tak v konečném důsledku učinila z hodnotově nevyrovnané skladby relativně podařený experimentální ponor do emoční stránky hudby. Připočteme-li k tomu skvostný výkon Anastasie Kobekiny, byl dlouhotrvající potlesk zaslouženým oceněním jak sólistky, tak skladatele.

Svěcení jara Igora Stravinského bylo zlatým hřebem koncertu, jenž uzavřel dramaturgické putování po modernistických stezkách symfonického repertoáru barbarskými rytmy a ničivými salvami polyrytmických projektilů, zastřelujících se do estetických očekávání publika. Semjon Byčkov promyslel Stravinského dílo do všech detailů. Tam, kde bylo zapotřebí prudkých dynamických obratů, jež by zvýznamnily výrazový dramatismus, dirigent zaujímal pozici nekompromisního iniciátora krvavých soubojů mezi znesvářenými expresivními úrovněmi skladby. Kde naopak šlo o projasnění rytmických protipohybů a bitonálních sazeb, Byčkov zpomalil, aby veškeré nuance formálních vazeb díla prozněly ve vší čistotě a zřetelnosti. A právě dirigentova snaha zpřístupnit posluchači strukturní vlastnosti Stravinského nesmrtelného baletního monumentu učinila z finále večera esteticky intenzivní a téměř až fyzicky niterný zážitek. K pozitivnímu dojmu neopomenutelnou měrou přispěli i jednotliví hráči České filharmonie, kteří odvedli zcela nadstandardní výkon opřený o bezproblémové porozumění dirigentovým pokynům a neofolklorně naturalistické stylistice Stravinského rané tvorby. Pro prezentaci Stravinského tvůrčího živlu skutečně nešlo vybrat lepší kombinaci výrazové autenticity a formální čistoty. Na závěr lze konstatovat, že Česká filharmonie díky dramaturgickému úsilí Bryce Dessnera opětovně vstoupila do méně prozkoumaného hudebního světa, pro který zdravá kompoziční inovace je podobně důležitá jako kritický poměr k hudební tradici. Pro další výstupy českých filharmoniků si proto můžeme jen přát, aby obdobné výlety do modernistických krajin nebyly jen výjimkou, ale staly se pevnou součástí jejich repertoárové pokladnice.

Foto: Petra Hajská, archiv České filharmonie

Facebook X E-mail WhatsApp