Petr Popelka zahájil 13. dubna své loučení se SOČRem. Pro prezentaci svého již legendárního dirigentského umění si Popelka zvolil co do položek nevelké, zato však historicky nepřehlédnutelné symfonické dílo zářivého zjevu německého romantismu Johannesa Brahmse. Pondělní provedení prvních dvou Brahmsových symfonií bylo jednoznačným potvrzením dirigentova vhledu a umělecké agility. Koncert se nesl v duchu ambivalentního emočního mixu kličkujícího mezi neskrývaným nadšením ze skvělé interpretační práce a lehkým smutkem z odchodu předního českého dirigenta s koncem sezony.

Tematicky jednotné koncertní cykly skladeb téhož autora nejdou příliš po srsti současnému vkusu. Dramaturgové se obávají prázdných křesel v hledišti či utrápených tváří posluchačů nucených stále se nanovo zaposlouchávat do stejných skladatelských postupů, zpravidla nepřesahujících stylistická kritéria jednoho historického období. Při ohlédnutí se za historií českého koncertního života se nám však rýsuje obraz, v němž kontinuita autorských večerů byla jedním z pilířů tuzemské hudební kultury. V minulosti bylo zvykem chodit na celé operní cykly Smetanových, Dvořákových nebo i Wagnerových jevištních děl. Návštěvníci koncertních a operních sálů byli připraveni na vzrušující poslechové analýzy proměn Fibichova, Mozartova či Beethovenova hudebního myšlení a neváhali se po hlavě vrhnout do četných komparativních úvah, z nichž zpravidla vykrystalizoval jedinečný pohled na tvůrčí vývoj velkých skladatelských osobností českých a zahraničních dějin. Dnes jsme v jiné situaci. Naplnit koncertní sál už není ničím samozřejmým, dramaturgické mozky symfonických a komorních těles musí neustále bojovat o přízeň publika a obnovovat křehkou rovnováhu mezi požadavky posluchače a rieglovským „Kunstwollen“ těch, kteří stojí za dynamikou dnešní hudební produkce.

O to větší respekt musí vzbudit Popelkovo rozhodnutí provést kompletní soubor symfonií Johannesa Brahmse. (Provedení Třetí a Čtvrté symfonie je v plánu hned 14. dubna.) Popelka si tím uložil dva nelehké úkoly: na jedné straně uspokojit posluchačovy rozmanité estetické touhy nelehkou, obtížně skousnutelnou a nesnadno zdolatelnou hradbou pevných motivicko-tematických konstrukcí, na straně druhé najít v každé z Brahmsových skladeb jedinečný charakter bez toho, aby byla narušena jejich stylová jednota. Jak si je ostatně vědom snad každý, kdo se alespoň jednou pokusil tohoto ušlechtilého dědice nejvyšších beethovenských tradic uvést na koncertní půdě, Brahms není pro každého. Jeho architektonicky detailní práce s tónovou formou, jakož i historicky inovativní přenos důrazu z pouhého tématu na trpělivou práci s ním, dodnes překvapuje posluchače nepřekonatelnou racionální analytičností, čímž zároveň děsí milovníky verdiovských kantilén a haydnovských melodických klenbiček. Brahmsovy symfonie představují mezník v hudebních dějinách, neboť zcela nově operují se zděděným hudebním materiálem, a žádají si proto maximální poslechové soustředění. Jak ostatně už napsal T. W. Adorno: „Motivické štěpení tematické jednoty, její proměňování skrze vševládnoucí princip provedení a především styl harmonické polyfonie by bez Brahmse nebyly vůbec myslitelné.“ 

Nebudeme přehánět, když prohlásíme, že Petr Popelka na pondělním koncertě ve Smetanově síni přesadil Adornovu tezi do svěže dynamické podoby, přičemž udělil Brahmsově První a Druhé jednotný zvukový charakter vyznačující se kýženou strukturní transparencí a lehce vyostřeným dramatismem. Český dirigent evropské úrovně si zvolil jednoduché, zato však dramaturgicky rafinované chronologické uspořádání Brahmsových symfonií, čímž posluchači představil nejen plastický obraz skladatelova vrcholně romantického symfonismu, ale také svůj vlastní pohled na Brahmsovu tvorbu, nijak neuhýbající před architektonicky zbytnělým vzezřením impozantních tónových struktur posazených do klasicistně vymodelovaného výrazu. Popelkův pronikavý vhled do partitury a bezproblémová komunikace s orchestrem se pak ve zbytku večera postaraly o dechberoucí průběh, a připravily tak posluchače na pokračování brahmsovské štafety.

Symfonie č. 1 c moll, op. 68 Johannesa Brahmse zahájila svou akustickou pouť výbušným nástupem široce rozeznělého orchestru, jehož formální fazetu utvářely organicky vyvážené a dynamicky přirozeně vyznělé protipohyby v chromaticky se pohybujících smyčcích. Zatímco smyčcová část tělesa díky promyšlené kombinaci dynamiky a napětí stupňujících legat zasadila úvod Brahmsovy skladby do vzájemně se doplňujících gradačních různic, tak dechová sekce bezostyšně zajistila výrazovou stránku díla. Tím byl připraven plynulý přechod k expresivně umírněné, avšak po melodické a harmonické stránce nevyslovitelně podmanivé části, během níž proces neustálého vznikání a zanikání dílčích motivických skupin zplodil již zmíněnou adornovskou situaci zvratů, kontrastů a jiných strukturních nuancí. 

Analogickým způsobem Symfonický orchestr Českého rozhlasu zpracovával hudební fakturu i ve druhé a třetí větě. Popelka zde bez jakéhokoli zaváhání či slyšitelného přehmatu posluchače seznamoval s Brahmsovým tektonickým teritoriem, zaváděl je do vnitřní tkáně rozehřátých akordických spojů a vznětlivých motivicko-tematických zvratů, aby je pomalu připravoval na jeden z vrcholných skladatelských výkonů celé hudební historie. Ten přišel v poslední větě, v níž Popelka zúročil svou schopnost osvětlit uzlové body skladby, propojit je za pomoci jednotné výrazové intence a nakonec vpravit do jednoho vnitřně provázaného celku, jenž díky Brahmsovu kompozičnímu géniu zazněl jako pulzující a bez ustání se vyvíjející tok brilantních motivických nápadů a vzájemně se snoubících harmonických tvarů. Popelka nejenže vytáhl to podstatné z Brahmsova díla, ale také publiku naservíroval srozumitelnou, co do formy dobře sledovatelnou a podmanivou kompozici, ve které byla občasná melodická slabost bohatě dotahována skladatelovou schopností učinit z jednoduchého tématu nevyčerpatelné semeniště variačních nápadů a jadrných harmonických idejí. 

Jestli Brahmsova První naplnila prostor Smetanovy síně emočně zjitřenou hybností formy, tak Symfonie č. 2 d moll, op. 73 oblažila vnímatelovu pozornost pastorálními motivy a odlehčeným výrazem, občasně okořeněným homeopaticky dávkovanou melancholií. Tam, kde před tím SOČR s akademickou důsledností dbal na sotva zřetelných relacích mikroskopických frází, k jejichž nalezení je dle Eduarda Hanslicka třeba dobře vyleštěné lupy, se nyní mohl orchestr plně opřít do mocných melodických kantilén a symetricky rozvrstvených tektonických oddílů. S první větou se Petr Popelka vypořádal s profesionálním nadhledem, soustředil se nejen na plynulý vývoj melodií, zapuštěných do přitažlivě rozpohybované harmonické základny, ale rovněž na plastickou modelaci agogické vrstvy díla, z níž vyplynula neobyčejná pružnost tematické horizontály, jakož i kvalitní diferencovanost rytmické složky. Poněkud atematický sloh druhé věty, postavený na variační transformaci motivických jednotek, Petr Popelka zasadil do posluchačsky dobře uchopitelné formy, z níž se krásně vyjímaly především široce rozvržené kontrasty v dynamických blocích. A jestliže třetí věta zploštila výrazový aspekt díla na poněkud naivní přehled orchestrálních efektů, které SOČR obhospodařil perfektní hráčskou sehraností a autentickým přístupem k materiálu, pak čtvrtá věta se navrátila k brahmsovsky důkladné práci s rytmickými konflikty, přičemž za pomoci znamenitých sólových výstupů trubkové sekce vehnala závěr koncertního večera do strhujícího proudu zábavných melodických obratů a akordických posuvů. Petru Popelkovi se povedlo něco, so si lze za běžných koncertních podmínek jen stěží představit. Nejenže naplnil v podstatě homogenní program neskonalou interpretační rozmanitostí, jež nezapřela nic z Brahmsovy svébytně vyprofilované identity, ale taktéž připravil vhodnou půdu pro pokračování koncertní série pohybující se směrem k dalším dvěma nezapomenutelným opusům světového symfonického repertoáru. Popelka tím dozajista ujistil i ty nejzarytější skeptiky, že úterní provedení Brahmsovy Třetí a Čtvrté bude opět triumfem pražské koncertní scény.

Foto: Michal Fanta

Facebook X E-mail WhatsApp