Theater an der Wien, tedy Divadlo na Vídeňce, uvedlo další premiéru. Tentokrát téměř neznámý titul Stiffelio Giuseppa Verdiho. Hudbu na libreto Francesca Maria Piaveho na scénu uvedl ruský režisér Vasily Barkhatov. V titulní roli vystoupil Luciano Ganci, hudebního nastudování se ujal Jéremie Rhorer a hrál ORF Radio-Symphonieorchester Wien. Sólisté se setkali s velkým ohlasem, na rozdíl od dirigenta, na kterého se bučelo. Premiéra se konala 13. května.

Operu Stiffelio napsal Giuseppe Verdi v roce 1850 a neměla šťastný osud. Na premiéře v Terstu se setkala s ostrou kritikou ze strany katolické církve. I když ji skladatel přepracoval a hrála se pak krátce v Neapoli pod názvem Guglielmo Wellingrode, partitura se ztratila. Sám Verdi hudební materiál pak použil pro operu Aroldo, která se rovněž nedočkala úspěchu. V roce 1943 byl vybombardován archiv Ricordi-Verlags a materiál Stiffelia byl považován za ztracený. Nicméně se našel v roce 1992 ve Villa Verdi in Sant‘Agatha a v roce 1993 ho uvedla MET pod taktovkou Jamese Levina, kdy zpívali Plácido Domingo a Vladimir Chernov (přenášeno živě v roce 2009). 

V Divadle na Vídeňce se ujal režie mladý ruský režisér Vasily Barkhatov, který ještě umocnil provokativnost libreta opery. „Přestože je opera poněkud šokující, je skandál v opeře poměrně malý. Náboženské předpisy, které trápí Stiffelia, jsou dnes modernímu člověku cizí. Proto jsem titulní postavu obohatil o minulost, která hraje pro zvýšení napětí v inscenaci zásadní roli,“ svěřil se režisér v divadelním časopisu Stagione. 

Pro libretistu Francesca Mariu Piaveho a pro katolické publikum v Itálii byla dostatečně šokující skutečnost, že se děj odehrává v protestantském prostředí a že pastor je ženatý. Tak šokující, že se opera setkala s protesty veřejnosti a pak se už vůbec nehrála. Další ranou bylo, když se žena pastora přiznala k nevěře a ten jí předložil k podpisu žádost o rozvod! Tohle šokovalo víc než následná vražda milence Raffaela. V současné inscenaci ve Vídni se tyto skutečnosti poněkud ztrácejí pod vlivem dopracování příběhu. Režisérovo obohacení opery využívá dlouhé předehry a náročného trubkového sóla. Inspiroval se jím a přisoudil pastorovi v mládí dráhu slavného trumpetisty po barech, s milostnou zápletkou s manželkou mafiánského bosse, který ho chce z pomsty zabít. To vše nafilmováno a promítáno za zvuků předehry. Východiskem pro trumpetistu je pastorace a úkryt před mafií mezi protestanty na hradě hraběte Stankara. Vezme si jeho dceru a žije bohabojným životem, dokud neodjede na delší misii. Po návratu ho trápí žárlivost a manželka se přizná. Milenec Raffaele, mladý tenor, zaplatí za aférku životem, žena prosí o odpuštění a Stiffelio jí po inspiraci úryvkem z Bible „kdo jsi bez viny, hoď první kamenem“ odpouští. Neodpouští ale mafie, na jeviště vpadá podvedený manžel s kumpány a Stiffelio je zabit také. Inu, mrtvol jak u Verdiho.

V opeře samotné příliš děje není. Spíš je tu spousta na sebe navazujících, předlouhých a velmi obtížných árií, ve kterých se neustále protagonisté svěřují, jak je trápí daný stav. Bohužel všichni stále zpívají forte, s občasnou výjimkou Liny, u které se objevují piana jen při modlitbě a pocitech provinění. Ale i ona má převahu mohutných kantabilních klenutých frází a vypjatých árií. Čeho je moc, toho je příliš a neustálé forte i v orchestru zmáhá i posluchače. To byl důvod, proč dirigent při děkování na pódiu po představení sklízel na místo potlesku bučení.

Hlas sopranistky Joyce El-Khoury dokonce vykazoval i známky únavy ve střední poloze a v hlase se jí objevoval šelest, přestože je její soprán šťavnatý a barevný, se širokým volumenem. Mužské hlasy se projevily jako více odolné a tenorista Luciano Ganci udivoval žesťovým a pevným hlasem, který kovově zněl v každé situaci. Obdivuhodný byl i po stránce herecké, což prokazoval jak na plátně, tak při zpěvu árií. Ještě větší rolí a snad důležitější postavou je pro Verdiho operu hrabě Stankar, otec nešťastné Liny. I tady zapravovala projekce, když umožnila divákovi vhled do minulosti rodinného života hraběte, kdy zůstal s dcerou sám po smrti manželky. Verdi mu přisoudil nádherné árie, plné prožitku a emočního napětí a barytonista Franco Vasallo je naplnil nádherným, plným a barevným barytonem a sklidil za svoje výkony několikrát potlesk na otevřené scéně. Výraznou postavou je i Jorge, kněz blízký Stiffeliovi. Baryton Alessia Cacciamaniho je rovněž plný barvy a jeho úkolem v ději je vyvažování situace. Původce zápletky, mladý Raffaele je partem tenorovým a krásným měkkým a přitom zvučným hlasem ho obdařil Luigi Morassi, jehož interiér byl předurčen k milostné zápletce. Zajímavostí inscenace pro českého diváka bylo působení české mezzosopranistky Štěpánky Pučálkové, která se uplatňuje především v německém prostředí. Bohužel její postava Dorothey, sestřenice Liny, je krom jedné samostatně zpívané věty ansámblová. 

Provokativní na opeře byl rovněž vizuál, tedy jak si mladý ruský režisér představuje protestanty v 19. století v severním Rakousku. Jako ruské mužiky. Všichni téměř holé lebky, zato zarostlí obrovskými plnovousy. Tedy dokonalé mimikry pro skrývajícího se záletného trumpetistu, přesto mu nevyšlo. Scéna Christiana Schmidta je funkční, stále je v permanenci točna, na které se střídají prostory misie, která má být na hradě. Inu, proč ne, vše je přísně funkční a jednoduché, prosvětlené. Kostýmy Stefanie Seitz jsou jednotvárné, jakési kutny pro muže a pro ženy světlemodré šaty s malým úzkým čepcem, připomínající zdravotní sestry. Vyústění příběhu, kdy do tohoto mírumilovného, poklidného prostředí vtrhne banda rozvášněných hrdlořezů, se vymyká charakteru představení a posouvá vnímání diváka přinejmenším o století dopředu. Ale je to fikce, tedy proč ne. 

ORF Radio-Symphonieorchester hrál pod vedením dirigenta Jerémieho Rhorera velmi profesionálně, byli ovšem příliš hluční, a tedy postrachem pro zpěváky. Tolik to ovšem nevadilo členům Arnold Schönberg Choru, připraveným Erwinem Ortnerem vynikajícím způsobem. Všichni se zhostili svých úkolů na nejvyšší úrovni a na scéně Theater an der Wien se tak opět objevil titul, který byl zajímavý, provokativní a inovativní. Stojí za to ho vidět.

***

Reflexe je psána z druhé reprízy 17. května.

Foto: Werner Kmetitsch

Facebook X E-mail WhatsApp