Rossiniho Stabat Mater a dirigent Jakub Klecker publikum nadchli. Velikonoční koncert v Olomouci
„Dirigent Jakub Klecker prokázal, že si s orchestrem stále rozumí a že umí předvést jeho barevnou instrumentaci i virtuozitu.“
„Příprava ze strany obou sbormistrů, jak operního Michaela Dvořáka, tak Pavla Koňárka, sbormistra Žerotínu, byla pečlivá a dokázali se shodnout v konečné fázi na sezpívanosti obou sborů.“
„Závěrečné Amen patřilo celému plénu – sboru, sólistům i orchestru a ukončilo radostně monumentální a efektní dílo.“

Na Zelený čtvrtek 2. dubna se olomoucké sídlo Moravské filharmonie, sál Reduta, rozeznělo dílem Gioacchina Rossiniho Stabat Mater. Ke spolupráci byl přizván bývalý šéfdirigent Jakub Klecker a sólisté Lada Bočková, Monika Jägerová, Daniel Matoušek a Ivan Lyvch. Prezentovaly se zde také dva olomoucké sbory, operní sbor Moravského divadla se sbormistrem Michaelem Dvořákem a Akademický sbor Žerotín, vedený sbormistrem Pavlem Koňárkem, který je základem kulturního a hudebního života Olomouce dodnes.
Rossiniho kantáta Stabat Mater je přesně dramaticky vystavěná na efekt a prozrazuje skladatele, který uměl pracovat s námětem a emočně zasáhnout posluchače. Deset dílů je kontrastních a skladba překvapivě není zamýšlená jako liturgická, ale jde o působivý koncertní kus. Každá část má vyhraněnou melodiku, ve které se nezapře operní skladatel, zvyklý cílit přesně na emoce publika. Kromě náročnosti partů, které dávají sólistům příležitost ukázat svoje pěvecké umění, je tu přítomná především rossiniovská melodika, podpořená jednoduchostí, někdy až triviálností harmonie. Sborové party jsou úderné, ale také dýchají pianissimy a závěrečná fuga prozrazuje mistra svého oboru.
Dirigent Jakub Klecker prokázal nejen, že si s orchestrem stále rozumí a že umí předvést jeho barevnou instrumentaci i virtuozitu, ale také měl příležitost zúročit své předchozí bohaté zkušenosti sbormistra. Oba sbory byly postavené na ochoze nad orchestřištěm, což je poněkud znevýhodňovalo ve vzájemné komunikaci, ale nemělo to vliv na kompaktnost zvuku celého sboru, ani na vyrovnanost všech hlasů. Bylo znát, že příprava ze strany obou sbormistrů, jak operního Michaela Dvořáka, tak Pavla Koňárka, sbormistra Žerotínu, byla pečlivá a že se dokázali shodnout v konečné fázi na sezpívanosti obou sborů, což je obdivuhodné.

První část Stabat Mater dolorosa zahájily z hloubi fagoty a violoncella, následované flétnou Markéty Soldánové, podpořily je smyčce v pizzicatu a pak již nastoupil postupně sbor, nejprve basy, poté se přidali tenoři, a nakonec soprány s alty a všichni čtyři sólisté. Společně vytvořili bohatou a působivou hudební plochu. V druhé části Cujus animam gementem připravily housle, vedené primáriem Patrikem Sedlářem, spolu s lesními rohy půdu pro árii tenoristovi Danielu Matouškovi, který nešetřil líbezností, ani žesťovým témbrem svého hlasu. Třetí část Quis est homo začalo hornové kvarteto měkkou fanfárou, která předznamenala sólový vstup nejprve měkkého sopránu Lady Bočkové a pak i pevného a plného altu Moniky Jägerové. Oba hlasy se barevně dobře snoubily.
Čtvrtou část Pro peccatis suae gentis zahájil orchestr, k němuž se připojil příjemným basem slovenský pěvec Ivan Lyvch, který zaujal především hutnými hloubkami. Dojemnou pátou část Eja mater fons amoris přednesly basy a cappella, pokračoval basista Ivan Lyvch a ženský sbor, jemuž pěvec odpovídal v dynamických vlnách. Šestá část Sancta mater istud agas patřila sólovému kvartetu v dramatickém vyprávění s orchestrem, které přešlo do sladké melodie v pianu. V sedmé části Fac ut portem Christi mortem nejprve zazněly dva lesní rohy, následoval klarinet Aleše Janečka a dřevěné nástroje přichystaly cestu altovému sólu. Monika Jägrová mu dala barevnost a šířku a s orchestrem uzavřely tuto část v pianissimu.

Fanfáry žesťů ve fortissimu otevřely osmou část Inflammatus et accensus. Lada Bočková si v sopránovém sólu pohrála s dynamikou a její sladký hlas následoval sbor a orchestr ve fortissimu. Deváté části Quando corpus morietur vévodil bas Ivana Lyvcha a cappella, postupně navazovaly sólové hlasy a pokračovaly a cappella v niterném pianissimu. Závěrečná část In sempiterna saecula začala ve fortissimu, ale rychle se rozběhla v polyfonní struktuře, prozrazující autorovo mistrovství. Jednotlivé hlasy sboru byly čitelné a prolínaly se ve vyvážené dynamice a v radostné euforii. Po náhlém odsazení zazněla violoncella a dřevěné nástroje, přidaly se nejprve soprány a pak ostatní sborové hlasy, zaujaly zvláště hutné hloubky basů. Závěrečné Amen patřilo celému plénu – sboru, sólistům i orchestru a ukončilo radostně monumentální a efektní dílo. Euforické ovace odměnily všechny účinkující za perfektně provedený koncert. Velikonoce mohly začít s optimismem a nadějí.
Foto: Filip Jančo
Příspěvky od Karla Hofmannová
- Agrippina v Brně způsobila senzaci
- Martin Glaser: Agrippina ukazuje, že mocní jsou stejně zranitelní a směšní jako ‚obyčejní smrtelníci‘
- David Mareček: V nové sezoně akcentujeme Beethovenovo výročí. Vrátíme se do Helsinek
- Temné hodinky na Velikonočním festivalu v Brně
- Médea jako memento ve Vídeňské komorní opeře
Více z této rubriky
- Rýnský ensemble ve víru vášní
- Petr Popelka rozlouskl čtyři symfonické oříšky
- Accademia Bizantina omámila Vivaldim. Památné zahájení Pardubického hudebního jara
- Lucas Debargue mezi klasikou, vlastní hudbou a improvizací
- Brahmsovské slavnosti pod patronací Petra Popelky
- Nejen baryton Franca Vassalla si získal Dvořákovu síň
- Galakoncert hornistů zahájil jubilejní ročník Festivalu Jarmily Novotné
- Hudební festival Zbraslav dozněl, s přídavkem, který předčil očekávání
- Agrippina v Brně způsobila senzaci
- Velikonoční festival v Brně vyústil ke světlu