Festival Dvořákova Olomouc pokračoval v pátek 22. května v sále Reduty, když zde vystoupili hosté z partnerského polského města Opole. Opolská filharmonie se představila se svým šéfdirigentem Jakubem Chrenowiczem, spoluúčinkoval Sbor Moravského divadla Olomouc připravený sbormistrem Michaelem Dvořákem a zpívala také čtveřice domácích sólistů. Byl to monumentální večer, na kterém se potkaly dvě sousední, spřátelené kultury i politické špičky obou regionů.

Józef Elsner (1769–1854) je významným polským skladatelem a Opolská filharmonie nese jeho jméno. Zakladatel polské hudební kultury a učitel Fryderyka Chopina složil operu Jagiello w Tenczynie, přičemž vycházel z vídeňského klasicismu, ve kterém zakomponoval prvky národního folklóru. Je tedy představitelem polské národní hudební kultury a v předehře k této opeře, která zazněla na začátku večera, se objevily národní motivy. Orchestr hrál dílo svého patrona s pokorou a s chutí. 

Suita A dur, op.98b Antonína Dvořáka posunula výrazově hudební projev víc k romantismu a polští hudebníci si skladbu užívali. Byla skvělým protějškem k předchozí skladbě a dirigent Jakub Chrenowicz vyzvedl v 1. Andante con moto něhu i sladkost v kontrastu s dramatičností, 2. Allegro bylo energické s jasnými fanfárami a melodickým hobojovým sólem. 3. Moderato alla polacca se neslo nejprve s pastorálním nádechem, pak s pevnou melodikou ve violoncellech a 4. Andante znělo zpěvně a romanticky, se závěrem ve fortissimu. 

Po přestávce se zaplnil sál olomoucké Reduty plným obsazením orchestru se čtyřmi pěveckými sólisty před ním a na ochoz nad orchestr se vměstnal celý Sbor Moravského divadla Olomouc. Už počet účinkujících navozoval hutnou atmosféru. Tu ještě zvýraznila Symfonie č. 9 d moll op. 125 „S Ódou na radost“ Ludwiga van Beethovena. Začal hodinový proud hudby, která se energicky nesla do sálu. Členové Opolské filharmonie si zjevně byli vědomi závažnosti situace a dávali do provedení veškeré soustředění. Dirigent si dával záležet na dynamických kontrastech a vrcholy vytvářel bez ohledu na skutečnost, že sál olomoucké Reduty je v podstatě malý a že jeho dřevěné obložení výborně odráží zvuk. 1. Allegro ma non troppo, un poco maestoso se zpočátku nevyhnulo lehce rozpačité souhře, zjevně z pocitu zodpovědnosti, ale brzy se vše srovnalo a proud hudby plynul vyrovnaně a plasticky. 2. Molto vivace zahájily mohutně tympány, které uklidnily dřevěné nástroje, následované smyčci ve svižném tempu. Ve zpěvné části excelovalo hornové sólo, aby ho následovaly smyčce a návrat tématu se rozvinul ve svižném fortissimu. 3. Adagio molto e cantabile se poněkud pozdrželo nástupem sboru a sólistů, kteří trpělivě čekali na další, pěveckou část. Nástup pomalého, melodického tématu ve druhých houslích a violách vyzněl jistě, přidávaly se postupně dřevěné nástroje a smyčce a opět exceloval mladý hornista s krásně znějícím nástrojem. Pak již věta spěla k závěru v celém plénu orchestru. 4. Finale: Presto – Allegro assai zahájil vpád tympánů a efektních fanfár, vstup dřevěných nástrojů přinesl svěží motiv a melodie v orchestru se postupně rozvíjela. Sbor, skvěle připravený svým sbormistrem Michaelem Dvořákem, vpadl s maximální silou, až lidé na balkoně uhýbali moci decibelů. Sólové vstupy zahájil hutný a znělý baryton Daniela Kfelíře, soprán Heleny Beránkové svěže a pevně zářil, alt Jany Sýkorové byl hutný i měkký, tenorista Raman Hasymau zaujal menším, ale nosným a kultivovaným projevem. Proud hudby stále narůstal, až se prostor Reduty zdál být hmatatelně naplněn Beethovenovou hudbou. 

Výsledkem byly obrovské ovace, které jako by chtěly konkurovat předchozímu zvuku orchestru. Opolská filharmonie pod taktovkou svého šéfdirigenta Jakuba Chrenowicze předvedla skvělý výkon, kterým přesvědčila, že je orchestrem nevšedních kvalit. A publikum, včetně přítomných představitelů města Olomouce a Kraje Olomouc, pro které byl koncert vyvrcholením setkání v souvislosti s partnerstvím s Vojvodstvím opolským, dávalo najevo svoje nadšení. Možná začali přemýšlet, zda by si publikum v olomouckém kraji nezasloužilo lepší podmínky pro symfonické muzicírování, než je v podstatě komorní, i když krásné prostředí sálu Reduty. Není čas uvažovat o výstavbě koncertního sálu v Olomouci, aby závažné koncerty, jako byl tento, mohly reprezentativně a na odpovídající úrovni zaznít? Nezasloužila by si to i Moravská filharmonie Olomouc?

Foto: Tereza Valnerova

Facebook X E-mail WhatsApp